Žít a umírat v perspektivě Velikonoc

Jean-Jacques Pérennès OP

Po smrti dvou francouzských geometrů už neměla oranská diecéze žádné další oběti – všichni ale žili v atmosféře nejistoty, zvláště na cestách, kde lidé často umírali při přepadeních u falešných zátarasů. V takové situaci bylo důležité, aby každý cítil, že rozhodnutí zůstat není jen čistě osobní, ale má smysl v kontextu církve. Jde tedy o povolání, které – jak zdůrazňoval Claverie – určuje biskup.

Claverie byl vždycky disciplinovaný a nikdy nad sebou neztrácel kontrolu. A teď byl volán k tomu, žít v jistém odevzdání. Vnímáme to v jeho únorovém editorialu, který napsal těsně před únosem mnichů. Jmenoval se „Postní doba 1996“. Zde je několik úryvků:

Jde o to, žít autentické životy, osvobozovat je od toho, co je uvězňuje, a vydat je Tomu, který je pramenem svobody a plodnosti. Bůh nás nezve k tomu, abychom se snažili získat nějakou božskou odměnu, ale vyzývá nás, abychom se mu odevzdali. Víme, že toto odevzdání se vyžaduje sebezapření, protože často dáváme před riziky svobody přednost otrockým poutům… V postní době je modlitba stejně důležitá jako tento půst, toto odříkání, protože právě zde jsme zbavováni toho, co máme, a nabízíme svůj život tomu, jemuž to všechno odevzdáváme a kterému říkáme „Abba, Otče“… To všechno nás má připravit, abychom mohli společně s Ježíšem vstoupit do tajemství Velikonoc, otevření pro Boží přítomnost a připravení konat jeho dílo.

Pierre Claverie, jak psal v březnu, tu měl výslovně na mysli možnost vlastní násilné smrti. Zatímco někdo na křesťany v Alžírsku naléhal, aby buď odešli, nebo se na čas skryli, on to naopak vnímal tak, že právě teď tu jde o něco zásadního. Neznamenalo to „hrát ruskou ruletu o svůj život a zbytečně se vystavovat nebezpečí“, ale více si uvědomovat důvody toho, proč žijeme a proč umíráme: „V životě každého z nás přijde chvíle, kdy naše rozhodnutí ukážou, kdo jsme a co si v sobě nosíme.“ Jeho odhodlanost se zakládala na tom, že solidárně žil s tisíci Alžířanů, kteří byli s možností násilné smrti také neustále konfrontováni. Ještě pevněji však byla zakotvena ve velikonočním tajemství:

Tajemství Velikonoc nás zavazuje, abychom hleděli přímo do tváře realitě Ježíšovy smrti a naší vlastní smrti a připomněli si, proč jí musíme čelit… Ježíš nás učí, abychom se jí v tuto hodinu podívali do očí a nesnažili se před ní někam utéci. Ať už bude naše smrt pokojná nebo násilná, ať už to bude naše završení anebo zničení, musíme tuto smrt integrovat do svého života jako skutečnost, která v plnosti odhalí jeho váhu… Bez oproštění není života, protože není života bez lásky a není lásky bez odevzdání všeho, co máme… To není nějaký úder smrti, to je vášeň lásky… Spolu s Ježíšem odmítáme logiku násilí nebo logiku moci, které jdou proti lásce a životu. Kříž je přesně tady, nikoli v utrpení. Vzít svůj kříž a následovat Krista, jak to od nás výslovně žádá, znamená vědomě s ním vstoupit do daru našeho života a tak pokračovat ve stvořitelském díle Boha Otce.

Křesťané v té době prožívali skutečnou bitvu, především se sebou samými, aby „ani přes hněv v srdci nenechali zemřít svou lásku, aby toužili po pokoji a s mravenčí pílí ho budovali, aby nevyli s vlky, ale zůstali – i přes svá pouta – svobodní“. To Claverie napsal ve svém znepokojivém květnovém editorialu.

výňatek z knihy Jeana-Jacquese Pérennèse OP Pierre Claverie. Vstříc setkání s druhým,
kterou vydalo nakladatelství Krystal OP