AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


SOTO, de , Dominik, teolog.



Narodil se v roce 1494 v Segovii. Protože pocházel z chudé rodiny, dostával se jen s obtížemi na univerzitu. Studoval filosofii v Alcale pod vedením Tomáše z Villanovy, 1516-1519 v Paříži, kde se stal magistrem svobodných umění, a pak zde studoval ještě teologii. 1520-1524 vyučoval filosofii v Alcale v koleji sv. Ildefonsa. V únoru 1524 vstoupil v Burgosu do řádu v klášteře sv. Pavla. 23. července 1525 složil ve svém 31 roce slavné sliby. V klášteře mu jeho křestní jméno František změnili na Dominika. Soto učil z počátku v klášterní škole v Burgosu, v roce 1532 převzal na příkaz představených druhou katedru teologie na univerzitě v Salamance. 6. června 1545 byl vyslán jako teolog císaře Karla V. na koncil do Tridentu. Pracoval zde především na doktrinálních koncilních dokumentech, a sice na dekretu o dědičném hříchu, o milosti a ospravedlnění. V období mezi první a druhou periodou koncilu, v letech 1548-1549 byl zpovědníkem Karla V. a doprovázel jej po Německu. V té době jej císař chtěl jmenovat arcibiskupem v Segovii, ale Soto tuto hodnost odmítl. 1550-1552 a 1556-1560 byl převorem v klášteře sv. Štěpána v Salamance. V letech 1552-1560 vedl první katedru teologie na salamancké univerzitě po Melchioru Cano, který se stal biskupem na Kanárských ostrovech. Od roku 1556, kdy byl znovu zvolen převorem kláštera, se nechal částečně zastupovat na univerzitě Ambrožem de Salazar a Janem de Pena. Zemřel v Salamance 15. listopadu 1560. Dominik de Soto byl výborným teologem, který skvělým způsobem rozvinul nauku o milosti. Napsal: De natura et gratia, tímto spisem potřel Lutherovu nauku. V posledním období svého působení na univerzitě napsal De iure et iustitia. Vedle těchto dvou hlavních spisů napsal řadu menších děl: Summulae (1529); Commentaria in Dialecticam Aristotelis (Salamanca 1544); Commentaria in VIII libros physicorum (Salamanca 1545); Relectiones de ratione tegendi et detegendi secretum; De natura et gratia libri III (Benátky 1547); Commentaria in epistolam ad Romanos (Antverpy 1550); Commentaria in quartum librum Sententiarum; Isagage Porphirii; Aristotelis Categoriae; De demonstratione; De justitia et jure libri X (Salamanca 1556).




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.