AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let
CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 

Světlo z Erbilu – 10. prosince A.D. 2014

Rozhovor s iráckým bratrem Nageeb Michael OP o exodu křesťanů z Qaraqosh do Erbilu

Proč se 6. prosince rozzářila mimořádně světly Ankawa, jedna ze čtvrtí iráckého města Erbil, nebude těžké pochopit. Avšak, proč muselo dojít před čtyřmi měsíci ke strašnému útěku z Qaraqosh do Erbilu, proč vznikl stát ve státě – s  černou vlajkou, dlouhými plnovousy a metodami, jejichž brutalita nemá obdoby – na to se odpovídá hůře. Proto se bratra Nageeba Michaela (1955), který je nyní znám, a to nejen v Erbilu, jako abuna Nageeb, spíše než „proč“ budeme ptát „jak“ k tomu všemu došlo, a jak dnes pokračuje život pronásledovaných iráckých menšin.

Když jsme se před rokem procházeli s bratrem Nageebem po Fribourgu, kam přijel v září 2013 pracovat na svém doktorátu o starých jezidských rukopisech, říkal, že od svého narození žil téměř pořád ve válce. Tehdy však netušil, co křesťany z ninivské pláně potká a že kvůli válce svá studia ve Fribourgu zanedlouho přeruší, aby mohl být blízko svému lidu. Přijel si nyní na pár dní do Fribourgu odpočinout, setkat se se svým školitelem a s ostaními bratry, a tak jsme si mohli o všem popovídat. Tímto rozhovorem navazujeme na jeho dopis z 6. srpna, který již byl publikován v Katolickém týdeníku (2014/34) a je stále dostupný na stránkách www.op.cz.


Jak došlo k tomu, že se 6. prosince čtvrť Ankawa města Erbil rozzářila světly?

Byla to iniciativa lyonského arcibiskupa kardinála Barbarina, který již dvakrát přijel do Ankawy. V Lyonu je již od středověku tradice procesí na slavnost Neposkvrněného početí Panny Marie jako poděkování za záchranu od moru. Tato slavnost byla v Ankawě celý měsíc připravována, stovka lidí z Lyonu se jí zúčastnila a pomáhala s přípravami. Tito bratři a sestry se pak rozešli do místních rodin, s nimiž sdíleli jídlo a modlitbu. Světlo, které přivezli lidé z Lyonu nám pomůže osvětlit naší cestu. Kardinál Philippe Barbarin byl sám přítomen na této slavnosti – proto se konala 6. prosince, aby se osmého mohl vrátit na slavnost do Lyonu.

Jak se cítí uprchlíci, jak jsou na tom psychicky?

Představte si, že byste během několika hodin museli všechno opustit a odejít, skončit na ulici. Je to psychická demolice. Někteří byli třeba profesory na školách a ze dne na den nemají nic. Nemají co dělat, mají ve všem nedostatek, jsou nervózní. Přestože jsme během útěku zažili hrůzu a mnozí lidé i nadále trpí, nikdy jsme se necítili sami. Cítili jsme a stále cítíme velkou modlitební podporu a jsme za ni nesmírně vděčni, podobně jako za všechny materiální dary, díky nimž mohli lidé alespoň jednou nebo dvakrát denně něco jíst.

Jak postupoval islamský stát?

Objevil se náhle, ale je jasné, že vše bylo připraveno, dobře zorganizováno, muži vycvičeni. 10. června došlo k pádu Mosulu, druhého největšího iráckého města (staré jméno tohoto města je Ninive). Islamisté dali lidem možnost buď se obrátit na islám a nebo odejít: nedali jim třetí obvyklou možnost, zaplatit desátek. Po čtyřiadvacetihodinovém ultimátu, při útěku na check-pointech, obrali vojáci Daeshu (akronym používaný ve Francii pro označení teroristické organizace Islámský stát – pozn. red.) utíkající lidi o vše kromě šatů, co měli na sobě. Jedna žena si raději strhla snubní prsten, který nemohla sundat – i s kůží, protože jí hrozili, že ji uříznou prst. Jiné mladé dívce utrhli naušnice i s ušima. A přitom se tomu všemu smáli... Ještě tragičtější než osud křesťanů byl osud jezidů, které vraždili, uřízli jim hlavy, ženy prodali k užívání: udělali seznam žen a dívek podle věku, kolik která stojí...Jezidské město Sinjar u syrských hranic bylo vypleněno, někteří utekli do hor: buďto je islamisté zabili po cestě, nebo zemřeli hladem, strachem nebo zimou. Několik vesnic s lidmi bez vyznání bylo rovněž přinuceno k útěku do Kurdistánu.

A jak doputoval Daesh až k Vám do Qaraqosh?

Že hrozí nebezpečí, jsem cítil již od pádu Mosulu v červnu, a tak jsem jedné noci spolu s deseti zaměstnanci našeho centra pro digitalizaci strarých rukopisů (Centre Numérique Des Manuscrits Orientaux, založené roku 1990), převezl plné auto památek mezopotámské kultury do Erbilu. Když jsme 6. srpna pohřbili první tři oběti bomby v Qaraqosh – matku s dvěma dětmi –, mnoho lidí se vydalo na cestu, autem nebo pěšky, do Kurdistánu. Když mi volalo několik lidí po sobě a s pláčem naléhali, ať taky opustíme Qaraqosh, když jsme se dozvěděli, že též biskup odjel, představený bratr Hani rozhodl, že i my odejdeme.

Jak proběhl váš exodus?

Naložili jsme auto nejcennějšími rukopisy a po cestě do něj přibrali několik lidí, co putovali pěšky, a vydali se směrem do Kurdistánu přes check-point. Z Qaraqosh do Erbilu je to čtyřicet kilometrů (Qaraqosh mělo více než čtyřicet tisíc obyvatel; polovina jeho obyvatel se toho dne vydala na útěk), cesta jenom na check-point trvala šest hodin. Tam jsme si mysleli, že nás islamisté zabijí. Byli jen nedaleko od nás. Slyšeli jsme přestřelky mezi Kurdy a islamisty, zůstává však dodnes záhadou, proč se kurdští vojáci z Peshmerga náhle stáhli. Když nás Kurdové přinutili nechat auta na check-pointech, rozdal jsem rukopisy, hard-disky a počítače dětem a lidem, co byli s námi a vydali jsme se na cestu pěšky. Zavolal jsem přátelům do Erbilu s prosbou, aby pro nás přijeli. V šest ráno jsem volal patriarchovi do Erbilu. Po cestě jsem se pak několikrát vracel zpátky s láhvemi vody pro ty, kteří byli na útěku, sháněli jsme další auta a autobusy z Erbilu. Viděl jsem jak vypadá exodus: kulhající, na vozíčku, jednoho paralyzovaného muže nesli jeho děti v prostěradle. Lidé kráčeli často bosí. Starci, ženy, děti...

Jak pokračoval a pokračuje dál život uprchlíků?

Lidé se v Ankawě usídlili na lavičkách, v parku, ve stanech, v kostelech. My jsme tam již předtím měli malý dům, neboť již několik let zde učíme na Babel college, která se sem roku 2003 přestěhovala z Bagdádu. Když jedna žena byla druhý den po porodu císařským řezem propuštěna z nemocnice a měla se vrátit do stanu (zatímco ostatní členové rodiny spali venku), volal jsem svému bohatému příteli s prosbou, aby mi pomohl. Za několik hodin mi volal zpátky a dal k dispozici byt, kam se matka mohla uchýlit i se svým manželem a prvním právě narozeným dítětem. A ubytovali jsme tam ještě jinou rodinu, ve které jedna žena byla po operaci. Tentýž muž mi nabídl k dispozici nedostavěný hotel, bez elektriky, vody, dveří a oken, který nabízel již předtím dvěma biskupům. Já jsem řekl: „beru to!“, a ubytoval jsem tam sto deset rodin (tedy přes pět set lidí) a začali jsme prostory upravovat tak, aby se tam dalo bydlet. V jiné budově se podařilo následně ubytovat dalších dvě stě rodin. Jiní lidé si sami pronajali byty, ale nemají je dále z čeho platit. Nebráníme rodinám v tom, aby se svobodně rozhodli, zda chtějí zůstat a nebo odejít.

Jsou iráčtí křesťané ochotni jít i do země, jejíž jazyk neznají?

Když iráčtí křesťané přijdou do nějaké země, naučí se během roku její jazyk, respektují zákony a zvyky země, která je přijímá. Pro Evropu je jejich příchod určitě obohacením.

Kolik je nyní dominikánských bratří v Iráku?

V Bagdádu je pět, v Erbilu čtyři bratři. Sedm z nás učí na Babel college, kde studují seminaristé z různých východních církví (chaldejci, arméni, nestoriáni) i laici. I přes pronásledování přicházejí nová povolání. Náš nejmladší bratr Sarmad se hodně věnuje dětem a dospívajícím mezi uprchlíky. Nejstarší otec Joseph se v pětaosmdesáti letech těší dobrému zdraví. Náš představený bratr Hani, který nedávno obhájil doktorát ve Fribourgu, učí filozofii.

Jaká je dynamika křesťanského života v Erbilu?

Dochází ke konverzím ke křesťanství. Před náboženskou konverzí je však třeba zmínit konverzi srdcí: lidé odmítají násilí, chtějí věřit v lidskost. Když ostatní muslimové vidí, co dělají islamisté z Daeshu, zůstává jim rozum stát a kladou si otázky. Je třeba rovněž zmínit, že při pádu Mosulu někteří muslimové své křesťanské sousedy buď schovali u sebe, nebo je převlékli za muslimy a vyvezli do Kurdistánu. To, co se děje, je z celkového hlediska exodus a tragédie. Ale dokud zde křesťané žijí, i když docela v nepatrném množství, víra neumírá. Někdy si křesťané v Erbilu říkají mezi sebou: díky Daeshu jsme byli všichni srovnáni na stejnou úroveň. Podařilo se nám zachránit „mrtvé kůže“ (tzn. rukopisy – ať už fyzicky nebo digitalizované) a holé životy. Naše víra se posílila, lidé se začali mezi sebou více znát. Víra je jako zlato: čím více se dá do ohně, tím se stává čistější.

Jak je vám možno pomoci? Je obtížné se k vám dostat?

Do iráckého Kurdistánu se dá dostat snáze než do Bagdádu – pro Evropany není třeba vízum. Naši lidé mají nedostatek ve všem – nyní chybí hlavně zimní oblečení, výchova a hračky pro děti. Nejdůležitější pro nás však stále zůstává modlitební podpora. I vy ve vaší zemi víte, co je to pronásledování... V roce 2007 jsme opustili Ninive (Mosul), kde jsme měli konvent založený v roce 1750, neboť tam pořád hrozili bomby a atentáty, a odešli jsme do Qaraqosh. Nyní jsme ninivskou pláň, kde žijí křesťané již dva tisícíce let a jejichž mateřským jazykem je aramejština – tedy, stejná řeč, jakou hovořil Pán Ježíš – byli přinuceni opustit úplně. Je nás stále méně. Přesto jsme pevně odhodláni v Abrahamově zemi, v Mezopotámii, zůstat.

Lukáš Jan Fošum OP
Fribourg (CH)
10.12.2014

Fotografie z rozhovoru.

Několik fotografií z Erbilu.