Brzy po sobě následují desáté výročí vyvrcholení Majdanu, okupace Krymu a války Ruska proti Ukrajině, a druhé výročí otevřené ruské agrese. Otec Jarosław Krawiec při této příležitosti poslal dominikánské rodině další dopis.
Milé sestry, milí bratři,
po ranní mši svaté jsem se zeptal sester Misionářek lásky Matky Terezy z Kalkaty, jak vidí budoucnost. „Několikrát jsem o tom přemýšlela,“ říká sestra Immakulata. „Jediná odpověď, která mi přichází, je důvěřovat Bohu každý den a dělat, co můžeme. Milovat Ho a milovat svého bližního. A žít. Ví lépe, co nás čeká a co je pro nás dobré.“
Dožili jsme se druhého výročí ruské agrese proti Ukrajině, i když bych měl vlastně napsat, že je to desátý rok války. Vše začalo v roce 2014 ruskou okupací Krymu a boji na Donbasu. Několik měsíců předtím vypukla revoluce důstojnosti a svrhla prezidenta Viktora Janukovyče. Miliony Ukrajinců prokázaly, že svou budoucnost spojují se svobodnou a demokratickou Evropou. Přesně před 10 lety bylo v ulicích sousedících s Majdanem Nezávislosti v Kyjevě brutálně zastřeleno přes 100 lidí.
Válka ji zastihla na letišti ve Varšavě. Dominikánky Misionářky Ježíše a Marie mají klášter ve Fastově, kde žije a slouží sestra Augustyna. „Válka vypukla přesně v den, kdy jsem se měla po krátkém pobytu v Polsku vrátit na Ukrajinu. Už jsem prošla pasovou kontrolou, když mi zavolal otec Míša z Fastova a řekl mi, že se nevrátím, protože všechny lety byly zrušeny. Vrátila se o dva týdny později, při první příležitosti, s konvojem s humanitární pomocí. „Protože jsi sestra a Bůh tě staví mezi tyto lidi, staví tě nejen, když jsou věci dobré, ale i když jsou špatné, když je něco špatně. Když tě potřebují.“ „Na začátku války jsem se rozhodla zůstat,“ říká sestra Damiana ze stejné dominikánské komunity. „Mnoho lidí tuto přítomnost oceňuje. Vědí, že k nám mohou přijít, zavolat nám, promluvit si s námi. Ještě více jsem se spojila s lidmi v jejich utrpení.“ „Jsem přesvědčena, že Bůh opravdu chce, abych tu byla,“ dodává sestra Augustyna. Obě řádové sestry pocházejí z Polska a jsou s Ukrajinou spjaty již řadu let. „Cítím se tu jako doma a mám vnitřní klid. Je pro mě také důležité, že mě podporuje moje rodina. Samozřejmě by byli raději, kdybych byla v Polsku, ale zároveň chápou mé povolání. Myslím, že jako sestra bych teď nemohla být mimo Ukrajinu. To by bylo proti povolání a tomu, co Bůh zamýšlel.“ Po chvíli ticha dodává: „Byl by to pro mě tak trochu útěk.“
Pro otce Tomasze, který již několik měsíců žije ve Fastově a předtím sloužil ve Lvově, je válečné období časem pravdy. „Nikdo neočekává, že budu hrát statečného hrdinu. Bojím se, tak jdu do krytu. Mám toho dost, tak odcházím. Zejména druhý rok války je obdobím, kdy nemá smysl předstírat a musíte být sami sebou, abyste mohli dále žít. Tato situace může trvat dlouho, takže abyste zachránili normálnost, musíte být normální člověk, chovat se a reagovat normálně.“ Otec Tomasz přirovnává situaci na Ukrajině k maratonu. „Je stále méně a méně skvělých, velkolepých událostí a začíná dominovat šedý každodenní život válečných časů.“ Zdůrazňuje, jak důležité je umět se radovat z obyčejných, jednoduchých věcí. Sám tak žije. „To, co máme rádi, včetně hudby a zábavy, nám pomáhá přežít. A do toho se vyplatí investovat.“
Podobně uvažuje i paní Natalia, která spolu se svými starými rodiči prožila první měsíce války v oblastech obsazených Rusy. Když se jim podařilo uprchnout z oblasti Buči, žili nějakou dobu v našem kyjevském klášteře. „Vždy jsem měla radost z malých, jednoduchých věcí, jako je někde rostoucí růže nebo kočka chytající myš. Teď je to ještě silnější. Můj způsob vnímání reality se změnil. Snažím se vědomě dodržovat každodenní rituály. Ráno vypít kávu, pomodlit se, přečíst úryvek evangelia. I když teď vydělávám mnohem méně než před válkou, utrácím peníze za chutné jídlo. Pro mě je to atribut normálního života.“
Domlouváme se na rozhovor v klášteře v neděli brzy ráno. Její vlak přijíždí za svítání, protože paní Natalia začala loni studovat na Katolické univerzitě ve Lvově. „Začala jsem další studia, i když nevím, jestli se dožiji jejich konce,“ říká s úsměvem, když se jí ptám na její plány do budoucna. Většina mých známých to má s plány podobně. S paní Virou se setkáváme v kavárně San Angelo v Domě sv. Marcin ve Fastově: „Žiji jeden den po druhém, i když se snažím dívat do budoucnosti s nadějí a plánovat různé věci. Vím, že musím každý den dělat co nejvíce, jak nejlépe dovedu. Dříve jsem si plánovala úkoly na rok. Teď mi každý den připadá jako dostatečný celek.“ Mluvčí si všimne mého překvapení nad slovy, která řekla: „Nečekám na vítězství.“ Ptám se, co to znamená. „Nečekám, protože vím, že každý den války je životem našich vojáků. Samozřejmě ho moc chci, ale ne za každou cenu.“ Podobný výrok slyším od paní Natalie: „Na podzim roku 2022 jsme byli velmi rádi, když naše armáda osvobodila Charkovskou oblast a Cherson. Ale pak nebyla v médiích ani zmínka, za jakou cenu se to udělalo, kolik lidí zemřelo. Proto už nikdo mezi mými přáteli nemluví o rychlém vítězství. Samozřejmě chceme vítězství, ale nejde o to, aby to bylo rychlé, ale spíše s co nejmenšími lidskými ztrátami.“
Jan a jeho žena Natalia jsou laičtí dominikáni. Když začala válka, Jan narukoval do armády. Od té doby je na frontě. Za dva roky se mu podařilo navštívit Lvov pouze dvakrát a setkat se s manželkou a malým synem Josefem. „Stýská se nám. Je dobré, že existuje komunikace a můžeme být neustále v kontaktu.“ Když jsme spolu před pár dny mluvili telefonicky, Janek byl poblíž Avdijivky na Donbasu. Řekl, že situace je dramatická a že ukrajinská armáda pravděpodobně nebude schopna udržet kontrolu nad tímto městem. V sobotu večer jsem dostal zprávu od otce Wojciecha z Chmelnického: „Janek mi právě napsal, že Rusové dobyli Avdijivku, ale jeho brigáda bez problémů ustoupila, takže díky Bohu!“ Nemluvíme však o vojenských záležitostech, ale o víře. „Moc mi chybí zpověď a eucharistie. Sám na sobě vidím, že když setrváváš dlouho ve stavu hříchu a nemáš přístup ke svátostem, zvláště ke zpovědi, stáváš se stále horším.“ I když kaplanů v ukrajinské armádě přibývá, stále je jich málo. „Pokrovsk je nedaleko,“ říká Jan. „Byl tam kněz, takže jednou za dva měsíce jste se mohli jít vyzpovídat a zúčastnit se mše svaté. Kněz slavil eucharistii i pro jednu osobu.“
Mluvíme s bratry dominikány o naší pastorační službě. „Věřím, že mým úkolem kněze je pomáhat lidem neklesat na duchu,“ říká otec Tomasz. „Ježíš je vždy naděje a vítěz. Jako dobrovolník se necítím a v této roli se nevidím. Mým úkolem je být knězem a podporovat lidi z kazatelny i v životě. Teď jde o vytrvalost. Ježíš řekl: Kdo vytrvá do konce, bude spasen.“ Otcové Igor a Oleksandr z Ukrajiny se věnují pastorační péči o studenty. „Jsme daleko od frontové linie a lidé v Chmelnickém se snaží žít obyčejný, každodenní život. O válce se tak často nemluví,“ říká otec Igor. „Připomíná mi to situaci v Doněcku, odkud pocházím, v letech 2014 – 2022. Ve městě se žilo relativně normálně a asi tucet kilometrů odtud se bojovalo, vybuchovaly bomby, vojáci po sobě stříleli. O válce se lidem dlouhodobě mluví těžko, proto toto téma příliš často neprobírají a unikají z něj do hovorů o každodenních věcech. Proč? Protože je to těžké. Psychika o tom nevydrží přemýšlet moc dlouho. Mohu říci, že téma války je stále méně populární. Otec Oleksandr z Kyjeva sdílí podobný postřeh: „Rozhovory o válce ve skupinách jsou vzácné. Když už, tak spíš při individuálních schůzkách. I když to neznamená, že mladých lidí se to netýká. Přemýšlejí o tom, celou tuto situaci velmi silně cítí, zvláště chlapci a mladí muži.“ Na problém budování trvalých vztahů upozorňuje i otec Oleksandr: „Během války je pro ně obtížnější plánovat společnou budoucnost a přemýšlet o manželství. Mladí muži, protože vědí, že mohou kdykoli jít do války, se bojí riskovat a vstoupit do trvalého vztahu a mít děti.“ Oleksandr také pravidelně navštěvuje nemocnici, kde se léčí vojáci: „Nejsem připraven mít další dítě, dokud válka neskončí,“ cituje z rozhovoru s jedním z pacientů. „A když se mi něco stane, jak se moje žena vyrovná se dvěma malými dětmi sama?“
Paní Swieta se právě vrátila z krátkého odpočinku v Polsku. Byla se skupinou lidí z Kyjeva, se kterými pracuje v nevládní organizaci. „Během těch dnů bydlela moje kamarádka se svým synem poblíž nádraží. Průjezd vlaku během dne vyvolal u malého chlapce euforii a zvědavost. V noci – strach. Probudily ho zvuky vlaků. Bál se, že to bude další raketový útok a výbuchy bomb. Hluk sušiček na ruce zapínaných na veřejných toaletách si mnozí z nás automaticky spojují s kvílením sirén oznamujících bombovou hrozbu. Swieta říká, že v rehabilitačním centru poblíž Lvova je museli demontovat, protože obyvatelé si se zvuky nedokázali poradit. Otec Oleksandr nedávno vstal uprostřed noci, aby se přesunul z postele na bezpečnější místo. Až po chvíli, když se podíval na telefon, zjistil, že k žádnému útoku nedošlo. V klášteře nebo za oknem prostě něco spadlo a vydalo to známý zvuk, připomínající výbuch rakety. „Na začátku války jsem se během poplachů mohla soustředit na práci. Teď už to nezvládnu,“ říká paní Natalia. „Nezvykli jsme si. Zažili jsme velké trauma a teď jsme pokaždé retraumatizováni.“ Dodává: „Všimla jsem si, že se bojím armády. Chápu, že jsou to naši vojáci a bojují za nás, ale nejde to.“ „Možná je to vzpomínka na to, co jste zažila při okupaci Kyjevské oblasti?“ – Ptám se. „Jistě. Nezmizí, i když na tom pracuji a všemu rozumím, ale kdykoli je vidím, můj instinkt je někam se schovat.“
„Nejvíc mi je líto dětí. Teď už nebrečí, když jdou do útulku, ale trauma zůstává,“ říká sestra Damiana o své službě ve školce ve Fastově. „Když se s dětmi ve škole modlíme, děkují, že mohly přijít na hodiny. Prosí o mír. Několik jejich otců zemřelo ve válce, a tak se děti modlí za své matky, aby měly sílu přežít. Každý, kdo má rodiče na frontě, se modlí, aby s nimi mohl každý den mluvit,“ dodává sestra Augustyna. „Někdy se stane, že začne lekce a přijde k vám dítě a řekne, že od včerejška není v kontaktu s mámou, která je na frontě. Musíš to dítě obejmout a utěšit.“
„Máme už té války dost?“ Tuto otázku často kladu v rozhovorech. „Zdá se mi, že stereotypně opakujeme, že společnost je unavená válkou. Každý z nás na Ukrajině do určité míry zažívá PTSD (posttraumatickou stresovou poruchu). Lidé prostě žijí ve válce,“ odpovídá paní Vira. „Každý se už nějakým způsobem rozhodl o situaci, ve které se nachází. Pokud lidé jedou do zahraničí, vědí, že jedou na dlouhou dobu nebo navždy. Jde o vědomou volbu, ne o situaci na začátku války, kdy jsme netušili, co nás čeká.“ Je to důvod, proč tolik lidí zůstalo v zemi nebo se v polovině roku 2022 vrátilo na Ukrajinu? – Ptám se. „Protože tohle je náš domov. Nikdy mě nenapadlo opustit Ukrajinu, ačkoli na začátku války byly ruské jednotky 13 km od Fastova, to pro mě byla krizová chvíle. Ale přešlo to a podařilo se nám to překonat.“ Je to správkyně domova pro uprchlíky, který Dominikánské centrum sv. Martina de Porres provozuje ve Fastově. Každý den se setkává s lidmi, kteří museli opustit své domovy. „Plně si neuvědomujeme, co to znamená stát se bezdomovcem. Tento koncept se u nás donedávna vztahoval především na lidi žijící na ulici nebo trpící různými závislostmi a vážnými problémy. Nyní hluboký zážitek bezdomovectví se vší jeho temnotou a prázdnotou zažívá mnoho lidí, kteří přišli o domov a nemají se kam vrátit. Lidé, kterým pomáháme, mají velký strach z odmítnutí. Bojí se, že nebudou mít kam jít. Jsou velmi osamělí a bez domova. Je to těžká chvíle a my jim chceme pomoci postavit se na vlastní nohy. Mnoho z nich se bojí dívat do budoucnosti.“
Milé sestry, milí bratři,
dnešní dopis z Kyjeva, napsaný v předvečer druhého výročí zahájení totální války na Ukrajině, je nejen o dost delší, ale také mírně odlišný od předchozích 40, které jsem napsal za poslední dva roky. Chtěl bych poděkovat nejen svým partnerům, kteří se upřímně podělili o své zkušenosti ze života ve válkou zničené zemi, ale také sestrám a bratřím v dominikánském řádu a našim kolegům, přátelům a dobrovolníkům za společnou cestu, na které, někdy unavení a nejistí, sdílíme radosti i bolesti této doby. Jsem hluboce přesvědčen, že Bůh si vybral každého z nás, abychom Ho doprovázeli v tomto konkrétním čase a na tomto konkrétním místě. Nepochybuji také o tom, že Božská Prozřetelnost vedle nás postavila tolik dobrých a citlivých lidí, kteří ač někdy žijí velmi daleko od Kyjeva a Ukrajiny a mluví úplně jinými jazyky, jsou nám tak blízcí a tolik nám rozumí. Chtěl bych poděkovat dominikánské rodině a všem lidem, kteří se za nás a s námi modlí, pomáhají nám, podporují nás a někdy pláčou a radují se s námi.
S bratrským pozdravem a neustálými prosbami o modlitbu
Jarosław Krawiec OP
Kyjev, 20. února 2024
Přeložil Pavel Veselský
Předchozí dopis je z neděle 14. ledna 2024. Můžete také přejít na seznam dopisů.