Do Kyjeva se vrací život! Dopis o. Jarosława Krawce ze středy 30. března o tom píše prozaicky i poeticky…
Milé sestry, milí bratři,
od mého posledního dopisu uplynulo trochu více času než obvykle. Když pozoruji, co se teď kolem nás děje, zdá se mi, že nastává přechod od svérázného romantismu prvních dnů války k realismu a pragmatismu jejího dalšího měsíce. Co to znamená? Především že si zvykáme na život v těchto podmínkách. V Kyjevě to vidím dost výrazně. Od pondělka se zkrátila policejní hodina, teď trvá od 21:00 do 6:00. Otevřených je také stále víc obchodů a služeb. Dokonce u blízkého holičství už nebyla fronta, která dřív byla úplně normální. Jeho majitel před vchodem napsal, že vojáci, policisté a územní obrana za ostříhání neplatí. Otec Oleksandr mi řekl, že na podobný ceník nedávno narazil v zubařské ordinaci.
Naproti našemu klášteru se nachází posilovna. Nikdy jsem tam nebyl, ale přes velké skleněné vitríny kdysi bylo vidět dovnitř. Teď jsou vitríny zakryté papírem, takže sledovat co se děje uvnitř už nejde, ale zato se na dveřích objevila informace, že třikrát týdně lze přijít a cvičit. Mám podezření, že se zájemci najdou. Koneckonců ne všechny, kdo rádi posilují, uspokojuje plnění pytlů pískem a jejich ukládání třeba vedle pomníků. Tak se tu zajišťují památky před eventuálním ostřelováním, které by je mohlo poškodit.
Když je řeč o pomnících… V neděli jsme v knihovně Institutu sv. Tomáše v Kyjevě uspořádali poetické setkání s Oleksandrem Irvancem, ukrajinským básníkem, spisovatelem, dramaturgem a překladatelem. O pár dní dřív jsem poznal jeho ženu Oksanu, která se také věnuje umění, a pozval jsem je k nám na nedělní oběd. Oksana a Oleksandr dřív bydleli z Irpini, městě u Kyjeva, které bylo ruskými vojsky zničené a několik týdnů okupované. Teprve včera se ukrajinské armádě podařilo je dobýt z rukou nepřátel. Naši nedělní hosté byli spolu s víc než devadesátiletou matkou Oksany a s kočkou a s kočkou evakuováni dobrovolníky po několika týdnech života před ruskými hlavněmi. Ve městě už nebyly ani proud, ani plyn, ani voda. Oleksandr přesto nepřestal psát básně. Když utíkali, nevzali si s sebou skoro nic. „Na odchodu z domova jsem popadl jenom jeden svazeček svých básní“ řekl. Poslouchat ve zdech našeho kláštera autorské čtení válečné poezie bylo přímo vzrušující. Jedna z básní trochu žertovně vyprávěla o tom, že pomníky teď bojují za Ukrajinu. „V centru Buči (město sousedící s Irpiní) stál na podezdívce obrněný transportér připomínající ukrajinské vojáky, kteří padli v Afghánistánu za časů Sovětského Svazu. Když Rusové útočili na Buču, viděli ho z dálky a začali do něho střílet. Vystříleli si skoro všechnu munici, a tehdy přišli naši a zničili je.“ vysvětlil Irvanec. Jiná báseň se týkala odpuštění:
„Z města zničeného raketami
Na celý svět dnes křičím
Letos v Neděli odpouštění
Že ne všem odpustit umím!“
Pozn. překl.: o. Jarosław báseň uvedl v polském překladu Zbigniewa Dmitroce, přeložil jsem je z něj. Na „Neděli odpouštění“, kterou začíná pravoslavná postní doba, se lidé vzájemně omlouvají a smiřují.
Když Oleksandr Irvanec přestal číst svou báseň, která začíná právě těmito slovy, chvíli mlčel, načež dodal: „Vím, že se má odpouštět… ale v básni jsem to napsal právě takhle.“ Velké otázky o odpuštění, vině, kolektivní odpovědnosti ruského národa i Běloruska, z jehož území denně vylétají rakety ničící Ukrajinu – ty s námi určitě zůstanou po léta a budou se dožadovat složitého hledání odpovědí.
Pro mě je takovou odpovědí Kristův kříž. „(Bůh totiž) rozhodl, aby se v něm usídlila veškerá plnost (dokonalosti), a že skrze něho usmíří se sebou všecko (tvorstvo) jak na nebi, tak na zemi tím, že jeho krví (prolitou) na kříži zjedná pokoj.“ (Kol 1, 19-20). Včera jsem byl ve Fastivu a o. Míša mě poprosil o službu. „Mohl bys jet ke karmelitánům a vyzvednout u nich relikvii svatého Kříže, kterou mi slíbili?“ Takové prosby se neodmítají. Z Fastivu jsem dostal relikvie blahoslavené matky Róży Czacké (nedávno beatifikovaná zakladatelka jedné větve františkánek pečujících o nevidomé, mezi které sama patřila – pozn. překl.), které jsme už před delší dobou s Míšou přivezli z Varšavy a dnes se dostaly ke kyjevským karmelitánům. Tak jsem vyrazil na malou „křížovou výpravu“ do Svjatošyna, kyjevské čtvrti, kde mají klášter a farnost karmelitáni. Je to západní okraj města, takže byly zvlášť hlasitě a jasně slyšet boje zuřící o pár kilometrů dál. Otcové si na to už zvykli. Já jsem měl pocit, jak kdybych byl na střelnici. Naštěstí v okolí kláštera prozatím nic nevybouchlo. Kéž by to tak zůstalo. Otec Marek v mé přítomnosti otevřel relikviář a předal pro fastivskou farnost „kousíček“ svatého Kříže. Náš kostel je zasvěcen sv. Kříži a o. Míša už dávno snil o tom mít v něm tu relikvie. Dorazí co nevidět, v době strašné války, v roce svatého Kříže, který teď na Ukrajině slavíme. Jak to, dobrý Bože, dokážeš všechno vymyslet!
Včera jsem byl ve Fastivu svědkem, jak další autobus s uprchlíky odjížděl směrem k polské hranici. Každý takový odjezd znamená smutek loučení s blízkými, svou zemí, domovem a milovanými místy, zvířaty a věcmi, a současně znamení záchrany a naděje, že neexistuje situace bez východiska. Každý takový konvoj je výsledkem konkrétní práce mnoha lidí v Polsku i na Ukrajině. Také to vyžaduje nemalé peníze, které někdo dá, aby zachránil život nevinných žen, dětí a staroušků. Konečně to znamená i jídlo, léky a jiné potřebné věci, které přijíždějí z Polska. Děkujeme!
Zvykání si na život ve válečných podmínkách vůbec neznamená, že je větší klid a bezpečí. Včerejší noc byla výjimečně hlasitá. Bez přestávky bylo slyšet nějaké výbuchy a výstřely. Naštěstí „naši chlapci“ z kyjevské protiletecké obrany neúnavně pracují dnem i nocí. Trochu mi připomínají meč a štít v rukou archanděla Michaela, jehož sochy stojí na Majdanu, nad bránou Sofie nebo i v naší klášterní kapli. U snídaně mi o výjimečně neklidné noci říkal Pietro, reportér jedněch italských novin, který se pár dní zdržel v našem klášteře. Svým způsobem toho Itala obdivuji, že si ani jednou nestěžoval na ukrajinskou kuchyni, a to je v této zemi poprvé.
Přechod od romantismu prvních dnů války k pragmatismu jejího druhého měsíce se projevuje i návraty do nedávno opuštěných domů a bytů. Každý večer se procházím po našem klášterním dvorku s růžencem v ruce. Na vždy se mi podaří se jej pomodlit celý, protože občas mi příliš mnoho myšlenek nedovolí dokončit všechna tajemství. Přitom sleduji paneláky obklopující ze všech stran náš klášter. Jeden z nich má přes 20 pater. Přibývá rozsvícených světel. Takže přibývá lidí, kteří se vracejí domů, i když vůbec není bezpečněji nebo tišeji. Ti, kteří se mají kam vrátit, to mají dobré. Bohužel tahle válka už připravila o domov statisíce lidí. Mariupol, Charkov, Černihiv, Irpiň, Hostomel… dlouhá litanie trosek a lidských tragédií.
Jsem přesvědčený, že většina uprchlíků z Ukrajiny, dokonce i těch, kterým bomby sebraly střechu nad hlavou, si nepřipadá jako bezdomovci – mají svou vlast a naději, že jednou bude svobodná a povstane z trosek. Zakončím slovy polského básníka Adama Zagajewského, narozeného ve Lvově, ze kterého utíkal s rodiči v roce 1945: „Být bezdomovcem neznamená, že bydlíte pod mostem, nebo na nástupišti nějaké zvlášť neutěšené stanice metra (jako například, nomen omen, stanice Europa na lince metra Pont de Levallois – Gallieni); znamená to jenom tolik, že dotyčná osoba nedokáže ukázat ulici, město nebo osadu, které by jí byly domovem, její – jak bylo zvykem říkat – malou vlast“ (z eseje „Dvě města“).
Dnes to vyšlo tak trochu poeticky…
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 30. března 2022, 19:00
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze soboty 26. března, následuje ten ze soboty 2. dubna. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!