Provinční vikář ukrajinských dominikánů, o. Jarosław Krawiec, po delší době píše o válečné každodennosti, zahraničních návštěvách a humanitární pomoci.
Milé sestry, milí bratři,
nejdřív se hlásí telefony. Skoro každý obyvatel Ukrajiny má v chytrém telefonu nainstalovanou aplikaci ohlašující poplachy. O několik vteřin později začínají houkat sirény. V sobotu byly tři takové situace. Poslední během večerní mše svaté, kterou jsem sloužil v kapli kyjevského kláštera. Zvykli jsme si, takže už nepanikaříme a nenervujeme se jako na začátku války, ale pochybuji, že by někdo bral stále nové poplachy úplně lhostejně. Hlavně v noci, kdy nejčastěji létají ruské rakety a drony. Přiznám se, že už rok a půl skoro každé ráno zahajuji shlédnutím novinek. A to i když jsem mimo Ukrajinu a uprostřed noci mě nebudí houkání sirén.
Ukrajinské vojenské letectvo okamžitě informuje o ohrožení. Tak tomu bylo i v sobotu, kdy z ruského a běloruského území letělo víc než deset těžko sestřelitelných hypersonických střel. Je to divný pocit, předem vědět, že někde mohou za chvilku lidé zahynout a domy se zřítit. Jako 6. července ve Lvově, kde 10 lidí přišlo o život a přes 40 bylo zraněných. Nebo před týdnem v Křivém Rohu. Tam ruská raketa trefila devítipatrový dům a zranila přes 80 lidí. Mezi zabitými byly 10-tiletá Darja a její maminka Natalja. Vedle zničeného paneláku lidé navršili mohylu z květin a dětských hraček. Na fotce jsou dvě přepravky s panenkami Barbie. Úplně stejnými, o jakých ve stejnou dobu na celém světě v kinech sní miliony Darjiných vrstevnic.
Sleduji zprávy: „Sobota. O 19:14 letectvo informovalo o vypuštění střel z Běloruska. Jsou to Kinžaly! Vinnycja, Chmelnický, Žitomír! 19:18: rychlá raketová střela míří směrem na Kyjev. Aktualizace: okolo 19:40 byl letecký poplach ve většině ukrajinských oblastí odvolán.“ Na mysl mi přicházejí slova 11. žalmu: „Hle, hříšníci už napínají luky, už přikládají na tětivu šíp, střílejí ve tmě proti poctivým.“
Přemýšlení o Ukrajině se nemá soustředit jen na hrůzu z ruských raket. Život přece jde dál. Občas mám dojem, že se válka stala sotva citelným pozadím běžného života. Ucpané ulice hlavního města, davy turistů na oblíbených horských stezkách v Karpatech nebo přeplněné vlaky do Polska, na které koupit jízdenku během prázdninových měsíců hraničí se zázrakem. Někoho, kdo Ukrajinu sleduje zpovzdálí, to může udivovat nebo i iritovat. A provokovat k otázce: že by ta válka nebyla tak hrozná, jak o ní – teď už stále méně často – světová média vyprávějí? Jenže tak to není. Válka je brutální skutečnost pro každého, kdo bydlí na Ukrajině nebo kdo tu má své blízké. I když se různými způsoby snažíme zachovat nebo obnovit normálnost, skutečně se odizolovat od války nejde. Hřbitovy, nemocnice a muži, otcové a přátelé bojující na frontě nedovolují na ni zapomenout.
Tento dopis z Kyjeva vznikl po dlouhé přestávce. Nedařilo se mi se zabrat do psaní, navzdory opakovaným otázkám přátel: „Co je u vás nového?“ Hodně se také dělo u nás dominikánů. Bratři se účastnili poutí, exercicií, doprovázeli mládež na prázdninových cestách a organizovali seminář gregoriánského chorálu. Ohromnou práci odvedli o. Míša a dobrovolníci z Fastova při pomoci obyvatelům Chersonu a okolních vesnic zatopených po zničení přehrady na Dněpru. Zvlášť důležitá je kuchyně, kterou ve městě otevřeli. Potřební tam mohou zadarmo dostat jídlo. Díky pomoci polské vlády jsme do zatopených oblastí odvezli několik set rozkládacích postelí s věcmi na spaní. V Chersonu mi vyprávěla jedna žena, jejíž dům se ocitl pod vodou, že po měsících okupace a neustálého ostřelování se mnohým zdálo, že nic horšího už přijít nemůže, ale Rusy vyvolaná povodeň jim vzala zbytek živobytí. Obdivuji jejich rozhodnost, vůli se nevzdat a vděčnost za poskytnutou pomoc.
V červenci nás navštívili dominikáni z USA a z České Republiky. Když jsem doprovázel o. Jamese z provincie Nejsvětějšího jména Ježíš, pozoroval jsem jeho víru, kterou vyjadřoval mj. žehnáním lidem, které potkal, a současně prosbami o modlitbu. To bylo silné svědectví i pro mě, modlitba za lidi a s lidmi je klíčová. Koncem června se papežský almužník kardinál Konrad Krajewski na pár minut stavil v našem klášteře v Chmelnickém. Bratři Wojciech a Igor vzali vážně jeho výzvu k modlitbě a velmi si váží jeho daru – papežského růžence. Ke každodennímu růženci o mír v Chmelnickém se dá připojit i přes facebook. K takové modlitbě nás vyzýval i Magistr Řádu během nedávné vizitace na Ukrajině.
Zeptali jsme se br. Václava z Čech, co ho vedlo k tomu jet na Ukrajinu a strávit nějaký čas ve Fastově. Prohlásil, že v jednom z mých dopisů, které překládal do češtiny, četl o dobrovolnících, kteří učí lásce k bližnímu. Zvlášť teď, když se modlíme za jednoho z nich, Denysa, který zemřel, když jej opilý řidič srazil na ulici v Kyjevě, slova br. Václava znějí velmi pravdivě. Stojí za to hledat taková místa, kde se můžeme s druhými a od druhých učit bratrské lásce.
S paní Oksanou jsme se poznali na samotném začátku války, když se jí podařilo se dostat z Irpině okupované Rusy. Je umělkyní a připravuje výstavu panenek. Nazvala ji „Návrat do Irpině“. Říká, že nechce ukázat hlavně panenky, ale pravdivé lidské příběhy vyprávěné takovým nezvyklým způsobem. Uvažujeme, jak nejlépe pomoci raněným vojákům z kyjevské nemocnice. V jednu chvíli paní Oksana prohlásila: „Všichni jsme «rozmajbutnění»“. Použila výraz, který bychom marně hledali v slovníku. Slovo „majbutně“ ukrajinsky znamená „to, co se má stát“, ale zní podobně, jako anglické „maybe“, „možná“, i když označuje mnohem jistější budoucnost. „Rozmajbutnění“, tedy jakoby zbavení budoucnosti. Hra slov i významů, která skvěle odráží ukrajinskou realitu. V normálním životě chodíme oblečeni do snů. Nezřídka jsou takovou budoucností plánovanou na mnoho let dopředu i děti. To „rozmajbutnění“ je sedřením toho všeho, o čem bychom chtěli, aby se v budoucnu stalo. Je to holá současnost s plány sahajícími na zítřek, nanejvýš na příští týden. Samozřejmě, ne všichni trpíme „rozmajbutněním“ ve stejné míře, ale když se ptám o. Míši z Fastova na plány na nadcházející měsíce nebo i týdny, ne vždy se dočkám odpovědi.
Marzena ze skupiny „Charitativní – Freta“ vypráví o poslední humanitární misi u Charkova. Jedna obyvatelka Zavodů se udiveně zeptala dobrovolnice z Polska: „Jak jste nás našli na tomhle konci světa?“ V její těžce poškozené vesnici o. Míša a dobrovolníci z Centra sv. Martina de Porres pomáhají s obnovou domů a hospodářství. „Za to může Pán Bůh!“ odpovídá bleskově Marzena. Podle všeho se ta krátká věta silně dotkla srdce té ženy, protože začala plakat dojetím. A já při telefonátu s Marzenou myslím na Dobrého Pastýře, který vyráží do pustiny hledat ztracenou ovci.
Během nedávné návštěvy Švýcarska jsem od Bernarda, novináře cath.ch, dostal několik desítek krabiček od sirek s figurkami usmívajícího se Ježíška. Darovaly nám je Malé sestry Ježíšovy ze švýcarského kláštera v Aubonne. Právě v té komunitě žije sestra Marie-Hedwig, o jejímž mimořádném životě Bernard natočil reportáž. V Polsku byla apoštolkou úsměvu sv. Uršula Ledóchowska; ve Švýcarsku zase Maurice Zundel napsal: „Nejmocnější silou světa je úsměv. Úsměv působí, že žijeme, a na druhou stranu jeho nedostatek, že umíráme. Tam, kde není úsměv, život hasne. Tam, kde úsměv je, život vzkvétá. Zároveň je úsměv něco mimořádně křehkého.“
Spoustu radosti nám přinesly sestry Renata a Kamila, orionistky z Korotyče. V červenci přijely do Fastova a Kyjeva se skupinou děcek, z nichž velká část pochází z okupovaných a zničených vesnic poblíž Charkova. Sestry vyprávěly, že děti občas nečekaně, při večeři, čaji nebo zábavě, začnou povídat o tom, jak nad jejich domem letěly bomby, jak se ukrývaly ve sklepech, jak někdo zahynul. Kolik bolestných vzpomínek v sobě nosí! Všechny byly v Kyjevě poprvé. Pozoroval jsem, s jakým zaujetím zapalují svíce v pravoslavném chrámu sv. Mikuláše a jak je uchvátily mozaiky kyjevské Sofie. Nebyl bych to já, kdybychom nejeli i do zábavního parku. To místo se spoustou atrakcí si vždy získá dětská srdce. To dobře vím, protože před dvěma lety jsme se tam bavili se skupinou iráckých uprchlíků.
V Lisabonu včera skončily Světové dny mládeže, kterých se spolu se sestrou Augustynou zúčastnilo několik mladých lidí z farnosti ve Fastově. V Kyjevě vzápětí, za úsvitu, pověsili ohromný ukrajinský erb na pomník měřící i s podstavcem přes 100 metrů. Na štítu sochy z nerezové oceli blyštící se na slunci se ještě před pár dny skvěly sovětské symboly, srp a kladivo. Dopoledne jsem tam vyrazil, abych nad břehem Dněpru viděl „Matku Vlast“ v nové, už konečně ukrajinské podobě. Důležitý symbol důležitého procesu odpoutávání se od sovětské minulosti.
Velmi prosím o modlitbu za br. Nikitu, rodáka z Charkova, který zakončuje noviciát a v neděli ve Varšavě složí první profesi v našem řádu.
S vděčností za všechnu pomoc poskytovanou nám i Ukrajině a s neustálou prosbou o modlitbu,
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 7. srpna 2023
Přeložil Pavel Veselský
Předchozí dopis je ze čtvrtka 18. května, následuje ten z pondělí 13. listopadu. Můžete také přejít na seznam dopisů.