O. Jarosław Krawiec zase píše z Ukrajiny, tentokrát mj. o výročí osvobození Chersonu, různých projevech ukrajinského vlastenectví, a o setkání s nezvyklým poutníkem.
Milé sestry, milí bratři,
když jsem na začátku srpna psal svůj předchozí dopis z Ukrajiny, málokdo čekal, že svět brzy bude s překvapením a bolestí sledovat události jiné války. Tentokrát se odehrává na území Státu Izrael a v Pásmu Gazy. Média informují o tisících zabitých a raněných civilistů, včetně žen a dětí, a o dramatu rukojmích odvedených teroristy. Hrůza ozbrojeného konfliktu se po tak krátké době opakuje, nám před očima. Válka zuřící stále další měsíce na Ukrajině pro mnohé přestala být zajímavým tématem, a reportáže od Dněpru stále se méně často dostávají na titulní stránky polských i světových médií. I na samotné Ukrajině si můžeme všimnout určité únavy, a občas podrážděnosti a zlosti. Navzdory 628 dnům válečného dramatu jsem však ještě nenarazil na rezignaci, na ochotu se stáhnout a složit zbraně. Snad proto, že si tu všichni uvědomujeme, že sázky jsou v této válce moc vysoké a ve velké míře na jejím výsledku závisí budoucnost ukrajinského národa.
Další akademický rok v dominikánském Institutu sv. Tomáše Akvinského začal skvělou inaugurační přednáškou věnovanou ideologii „ruského světa“. K uchopení tématu „ruského světa“ jako předmětu tomistické analýzy o. Petro, ředitel Institutu, přizval známého ukrajinského pravoslavného teologa, archimandritu prof. Kyryla Hovoruna, který přednáší na několika západních univerzitách. Náš host profesionálně vysvětlil ideologicko-náboženské základy ruské agrese proti Ukrajině, přičemž představil konkrétní příklady zasaženosti ruského pravoslaví touto ideologií.
Otec Míša a dobrovolníci z Domu sv. Martina de Porres z Fastova pravidelně pořádají další humanitární mise do Chersonu a k Charkovu. Nedávno vyrazili s transportem potravin, hygienických produktů a teplého oblečení na nové místo. Na cestě do Konstantynivky na Donbasu míjeli mnoho zničených budov a poškozené vojenské techniky. V jedné vesnici, na hranici doněcké a charkovské oblasti, stojí malý pravoslavný kostelík. Budova je zvenčí poškozená úlomky, ale vnitřek, nádherně ozdobený ikonami, zůstal prakticky nenarušený. „Když vejdeš dovnitř, vidíš Nebe!“ vypráví o. Míša. A dodává: „Ta kaple připomíná každého z nás. Válka nás může zranit zvenčí, ale v srdci máme Boha, uvnitř patříme Jemu.“
11. listopad znamená výročí znovuzískání polské nezávislosti po 123 letech, a proto národní svátek. Ten den je ještě jeden důležitý důvod slavit. Přesně před rokem, 11. listopadu 2022, obyvatelé Chersonu vyšli s ukrajinskými vlajkami do ulic města osvobozeného od osmiměsíční ruské okupace. Dokonale si pamatuji radost toho dne i dojetí, když jsme o týden později slavili v potemnělém městě spolu s jeho obyvateli. S vděčností se modlím za ty, kteří za naši svobodu platí nejvyšší cenu.
Těch, kdo zahynuli ve válce je stále víc. Před pár dny jsem využil příležitosti k získání odpustku pro duše zemřelých návštěvou hřbitova v prvních dnech listopadu, a tak jsem šel na nekropoli nedaleko kláštera. Na Lukjanivském hřbitově, jednom z nejstarších v Kyjevě, vznikla alej, v níž se pohřbívali dnešní hrdinové. Když jsem tam přišel, právě probíhal pohřeb dvou vojáků. Viděl jsem obrovskou bolest ve tvářích lidí, kteří se s nimi přišli rozloučit. O kus dál starší dáma upravovala květiny. Diskrétně jsem se zeptal, jestli to je hrob jejího syna. „Padl u Bachmutu.“ odpovídá a hned mě vede k sousedním hrobům, přičemž vyjmenovává tam pochované vojáky. „To jsou jeho kamarádi. Zemřeli spolu, když střela spadla do zákopu.“ Říká to tak, jako kdyby teď byli jejími syny všichni tři.
Našel jsem i několik hrobů vojáků, kteří bojovali v Mezinárodní Legii. Na hrobě 27-letého Christophera Campbella, veterána z Iráku a Kuvajtu, vlaje zároveň ukrajinská i americká vlajka. „Poslední vůlí Chrise bylo, aby ho pohřbili na Ukrajině, v zemi, kterou miloval a za kterou položil život. Také tu našel svou lásku.“ napsal ukrajinský režisér Oles Sanin, otec Ivanny, Američanovy snoubenky. Chris se prý učil ukrajinsky, aby mohl rodiče své milované požádat o ruku jejich dcery jejich rodnou řečí.
Když jsem o jednom říjnovém víkendu zastupoval bratry ve Lvově, vyrazil jsem na večerní procházku. Koneckonců, to město je známé nejen kávou a čokoládou, ale i dobrým pivem. V jednu chvíli jsem se zarazil, když jsem přes halas Lvova slyšel zvuky známé skladby Leonarda Cohena „Hallelujah”. Když jsem po chvíli vyšel z obchodu, přidal jsem se k pouličním muzikantům a zazpíval s nimi duchovní hymnu Ukrajiny „Bože velykyj jedynyj“. Přišel jsem poděkovat a podat ruku 9-letému Jurijovi. Se svým tátou Nazarem a s jeho instrumentálním doprovodem už víc než rok zpívá na ulicích Horodka, odkud pochází, a Lvova a okolí, a vybírá peníze pro ukrajinskou armádu. Už se mu tak podařilo předat na obranu Ukrajiny skoro 3,5 milionu hřiven, tedy přes 90 000 USD. Za svou dobrovolnickou činnost chlapec dostal poděkování od nejvyššího velitele Ozbrojených Sil Ukrajiny gen. Zalužného.
Dostali jsme relikvie sv. Kateřiny Sienské. Fastovské farnosti ji předal generální postulátor dominikánského řádu o. Massimo Mancini. Naše svatá sestra je jednou z patronek Evropy. O její přímluvu prosí i dominikánští laici. Moc mě těší, že po dlouhé přestávce, způsobené covidem a potom začátkem války, naši terciáři uspořádali rekolekce dominikánské rodiny na Podkarpatské Rusi. Doprovázeli je biskup Mykola Lučok z Mukačeva a otcové Wojciech a Irenej. Vím, že pro mnoho sester a bratří to byla dlouho očekávaná a duchovně inspirující událost.
Už 25 let se slaví Den ukrajinštiny. 27. října už tradičně v 11 hodin začal celonárodní diktát, do kterého se každý mohl zapojit skrze rádio nebo sociální média. Když jsem si cestu na metro zkrátil přes blízkou restauraci McDonald’s, minul jsem stolek, kde seděly maminka s dcerou s otevřenými notýsky a sluchátky na uších. Ty dvě situace potvrzují, že lásce ke své zemi a úctě k rodné řeči se začínáme učit od našich nejbližších, v rodině. Facebooková známá, ukrajinská zpěvačka a autorka knížek pro děti, to vyjádřila ještě důrazněji: „Otázka jazyka začíná od maminky.“
Cestou ze Lvova jsem si všiml muže v bílé tunice jdoucího podél silnice. Nesl kříž. Byl to Jimmy, 33-letý Američan ze státu Virginia, který šel pěšky do Kyjeva. Po chvíli uvažování se vracím. Na benzínce spolu mluvíme asi půl hodiny. „Nejsem Ježíš. Nejsem dokonalý. Jdu z Varšavy na východ a potkávám lidi. Dělím se o přátelství, lásku a naději.“ říká o sobě při pití kávy, kterou mu darovala skupina žen. Zastavili se, stejně jako já, když viděly Ježíše, aby si s ním udělaly selfie a vyměnili pár srdečných slov. „Nejen na Ukrajině a v Polsku, ale na celém světě lidé potřebují více lásky a méně hodnocení a posuzování. Přijímám každého, kdo ke mně přichází, i když to není snadné, zvlášť když jsem hodně unavený a rozbolavělý.“
V sobotu, zhruba čtrnáct dní po našem prvním setkání v okolí Žytomyru a po sedmdesáti dnech pouti, Jimmy konečně dorazil do Kyjeva. Narazil na výjimečně nepříjemné počasí. Sám přiznal, že to byl jeden z nejhorších dní celé jeho pouti. Nejen proto, že od rána do večera lilo. Zklamalo ho, že v hlavním městě Ukrajiny lidé věnovali člověku vypadajícímu jak Ježíš mnohem méně pozornosti než obvykle. Pozval jsem Jimmyho, aby se na pár dní zdržel v našem klášteře. U nedělního oběda jsme s bratry mluvili o tom, co dělá. „Většina lidí, které jsem potkal, mi chtěla něco dát – jídlo, pití, peníze. Někteří se mě snažili donutit, abych s nimi jedl. Ale jen pár lidí bylo ochotných mě doprovázet, ujít se mnou kousek cesty.“ Ta slova mě zaujala. Opravdu, snáz něco dáváme Bohu, v přesvědčení, že to pro Něj bude milé nebo užitečné. Rozhodně je těžší jít za Ježíšem. Jimmyho úvahu mi připomněla slova skutečného Ježíše řečená bohatému mládenci: „Jedno ti schází: Jdi, prodej všechno, co máš, a rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi. Pak přijď a následuj mě!“ (Mk 10,21) Když rozdám to, čím bych podle svého přesvědčení mohl handlovat s Bohem, budu svobodný, abych mohl jít za Ním.
S vděčností za vaši paměť a všechnu podporu, kterou poskytujete Ukrajině, a s neustálou prosbou o modlitbu,
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 13. listopadu 2023, 17:31
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z pondělí 7. srpna 2023, následuje ten z neděle 14. ledna 2024. Můžete také přejít na seznam dopisů.