Se zpožděním přinášíme překlad lednového dopisu o. Jarosława Krawce z Ukrajiny, který se věnoval zejména vánočnímu období ve válečných podmínkách.
Milé sestry, milí bratři,
když jsme se před rokem na Štědrý den sešli v Sociálním centru Nejsvětějšího Jména Ježíš ve Fastivu, papežský almužník, kardinál Konrad Krajewski z Vatikánu, který byl také přítomen, řekl, že doufá, že to budou poslední Vánoce, které zažijeme během války. Bohužel jsme byli opět nuceni slavit bez světel a za zvuku sirén oznamujících další raketové poplachy. O několik dní dříve ruské rakety zcela zničily vlakové nádraží poblíž našeho rehabilitačního centra a přilehlou železniční infrastrukturu.
„Když přemýšlím o tom, že se Ježíš narodil jako dítě, chápu, že Bůh přichází do lidské křehkosti, aby byl nablízku v nejtěžších chvílích a aby každému z nás řekl: Budu za tebe bojovat, abys mohl žít,“ říká Vira z Fastivu. „Žiji na Ukrajině. Venku je zima a deset stupňů pod nulou. Včera nebyl patnáct hodin proud. Dnes zase nejde. I tohle je život. Život, který chcete žít s nadějí – navzdory všemu.“
Naděje byla v Kyjevě na Boží hod vánoční zřejmá. Před polednem prošel ulicemi hlavního města velký průvod koledníků. Stovky lidí všech věkových kategorií, oblečených v tradičních krojích, s hvězdami a dalšími svátečními atributy, zpívaly koledy, kterých má Ukrajina nepřeberné množství. Téměř každý region má své vlastní vánoční a novoroční zvyky. Skupiny koledníků bylo možné nalézt i na hlavních stanicích metra. Když se rodí Kristus, rodí se mír – i když se cesta k jeho plnému naplnění zdá ještě dlouhá.
Ve stejný den, kdy prezidenti Spojených států a Ukrajiny jednali o mírové dohodě na Floridě, jsme se s bratry v klášterní kapli v Kyjevě modlili liturgii hodin a četli kázání svatého Bernarda z Clairvaux na svátek Zjevení Páně: „Jak dlouho budete říkat: ‚Mír, mír,‘ a přesto mír není. Proto poslové míru hořce pláčou a říkají: ‚Kdo uvěří tomu, co jsme slyšeli?‘“ Už půl dne trval poplach a nad městem kroužily drony a rakety. Tu noc jich bylo na obloze nad Ukrajinou přes pět set a boj proti nim trval téměř do poledne. To je velmi dlouhá doba – i pro nás, kteří jsme zažili mnoho podobných nocí.
Je fér se zeptat: věří Ukrajinci v dosažení míru a rychlé ukončení války? Podle výzkumu Kyjevského mezinárodního sociologického institutu pouze 10 % Ukrajinců očekávalo konec války před začátkem roku 2026 (oproti 18 % v září). Čtvrtina respondentů stále doufá v její konec v relativně blízké budoucnosti a 29 % respondentů doufá v mír v roce 2027 nebo později. Zároveň většina Ukrajinců (62 %) deklaruje ochotu snášet válku tak dlouho, jak bude nutné.
Výsledky výzkumu přesně odrážejí zkušenosti lidí, které denně potkávám. Navzdory mnohahodinovým výpadkům proudu ve všech regionech země, problémům s vytápěním, ostřelování, obrovskému počtu lidí, kteří ve válce přišli o život, zdraví nebo blízké, a zničení jejich domovů a pracovišť Ukrajina stále bojuje a odmítá rezignovaně složit ruce. Pro někoho, kdo situaci sleduje zvenčí, se tento postoj může zdát nepochopitelný nebo naivní. Pro nás, kteří žijeme uprostřed těchto událostí, pramení z velké části ze závazku ke svobodě a vědomí si toho, co by ruská okupace země mohla znamenat.
Sestra Kamila, orionistka z Korotyče u Charkova, o které jsem se ve svých dopisech mnohokrát zmiňoval, napsala na sociálních sítích: „Včera jsem šla a obdivovala krásu padajících sněhových vloček a světa oděného v bílém… a najednou exploze. Tři hrozné exploze. Daleko ode mě – pár kilometrů – ale chápu, že pro někoho to bylo blízko. Někdo zemře, někdo bude zraněn… děti budou dlouho vyděšené.“ Každodenní život v Charkově, Chersonu, Odese a mnoha dalších místech je protkán takovými okamžiky. Nedávno, když jsem během poplachu vešel do nedalekého obchodu, uslyšel jsem silný výbuch. Je těžké přesně říct, kam něco – jak se tu říká – „přiletělo“. „Asi je to zase Lukjanivka,“ říká prodavačka, přistupuje k pultu a ptá se, co mi má prodat. Název Lukjanivka označuje oblast kolem stanice metra, která je nejblíže našemu klášteru a dominikánskému institutu svatého Tomáše Akvinského. Po opakovaném ostřelovaní se stala jakýmsi „rozpoznávacím znakem“ této války téměř po celé Ukrajině. A přesto naproti zřícené budově, jako každý rok, prodejci postavili stánek s vánočními stromky a povzbuzují lidi k nákupu domácích kuřat, vajec, ryb a zavařenin přivezených z okolních vesnic.
Letos se u vánočního stolu v Domě sv. Martina de Porres ve Fastivu sešlo téměř 250 lidí. Společná oslava Štědrého dne se konala také v Chersonu, v naší sociální jídelně, kde dobrovolníci připravili kuťu a varenyky. Přicházejí lidé, kteří především potřebují společenství – nechtějí být dnes večer sami. „Potkal jsem ženu z Donbasu, z Luhanské oblasti, která přišla o všechno,“ říká otec Míša. „V současné době žije ve Fastivu. Se slzami v očích mluvila o tom, jak důležité je pro ni být s někým. Stýská se jí po rodném městě, po hrobech svých blízkých, ale teď je daleko, protože válka ji připravila o možnost být doma.“
Válka znamená děsivý zážitek ztráty. Nejenže bere životy milovaných a ničí domovy, ale také krade sny. Mnoho ukrajinských filmařů se stalo kronikáři emocí, které doprovázejí lidské ztráty. Válečný dokumentarista a spisovatel Myroslav Lajuk ve své knize „Seznamy“, složené z reportáží a esejí o zkušenostech se ztrátou během války, popisuje místa, která dobře znám: zaplavený Cherson, bombardované centrum Charkova, Veliký Burluk na východě Ukrajiny, poblíž hranic s Ruskem, a dětskou kliniku „Ochmatdyt“ v Kyjevě, která byla ostřelována v červenci 2024. „Zaznamenal jsem, jak lidé prožívají a pojmenovávají ztráty, protože to ukazuje, co je pro nás skutečně drahocenné; co si člověk vezme s sebou, když uniká z hořící budovy,“ píše Lajuk. „Člověk by si přál, aby se ztráta nestala něčím, u čeho se zastaví a na co zírá, protože místo, kam zírá, je prázdné. Víme, co se stane, když se člověk příliš dlouho dívá do propasti.“
„Abychom se vyhnuli pádu do temnoty, musíme vidět světlo a věřit v něj,“ napsal papež Lev XIV. ve svém Poselství ke Dni míru. S touto vírou, „že mír existuje, že v nás chce přebývat, že má jemnou moc osvěcovat a rozšiřovat rozum, že odolává násilí a překonává ho,“ začínáme další rok. Moji bratři i já děkujeme také všem vám, kteří jste s námi a podporujete dominikánskou rodinu na Ukrajině a v naší zemi laskavostí, modlitbou a materiální pomocí.
S pozdravem a prosbou o modlitbu,
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 3. ledna 2026
Přeložil Pavel Veselský
Předchozí dopis je ze středy 19. března 2025. Můžete také přejít na seznam dopisů.