Přinášíme třetí, závěrečnou část cestovatelského deníku bratra Václava OP, o dalším průběhu služby v Centru sv. Martina a o cestě do Kyjeva a pak zpátky do České Republiky.
Den 9. – úterý 11.7.
Já jsem se z pouti vrátil, ale pár dalších včetně mé šéfky Káti na ni pro změnu vyrazilo. A tak jsem bez šéfa a tím pádem i bez práce. Využil jsem toho k psaní tohoto deníku, a také na chvíli pomohl ostatním s louskáním ořechů. Ale hlavně jsem čekal na zadání předjednané práce: překladu části facebookových stránek Centra sv. Martina. Viru, která mi k tomu měla dát instrukce, jsem ale zastihl až odpoledne.
Vira mi nejen zadala práci, ale hlavně mě pozvala na návštěvu útočiště pro uprchlíky. Na začátku mě Vira seznámila se správkyní domu paní Teťanou, která mě provedla nejen přízemím, kde žije několik rodin vyhnaných z Chersonu, Izjumu nebo záporožské oblasti, ale i dvěma patry, jejichž interiéry se stále budují. Původně zde měl být domov pro postižené a pro samotné matky v nouzi, ale během války dostali přednost uprchlíci z válkou postižených oblastí. Až budou zařízená i patra, budou se všechny projekty moci realizovat naráz – v přízemí postižení, v patrech rodiny. Zaujaly mě plakáty na stěnách, umělecké fotografie. Když jsem čekal, až Vira a Teťana něco vyřeší, prohlížel jsem si je, ale pak mě víc zaujaly děti. Kluci si hráli s mobilem, ale holčička byla neúnavná v předvádění svých plyšáků a dalších hraček. Nakonec jsem byl docela rád, že přišla Vira a byl čas jít.
Den 10. – středa 12.7.
Aplikace na výuku jazyků Duolingo nabízí velké množství kurzů, ale většinou jde buď o angličtinu pro mluvčí určitého jazyka, nebo o nějaký jazyk pro anglicky mluvící. Kdysi jsem Duolingo používal ke zdokonalování se ve francouzštině, a tak jsem překládal věty z francouzštiny do angličtiny a naopak. Dnes jsem si na to vzpomněl, protože jsem měl překládat z ukrajinštiny (většinou s možností si pomoci polským překladem) překládat do angličtiny. Naštěstí to není tak těžké, i díky jinému nástroji: překladači od Huhlu (Google při ukrajinské výslovnosti). Ten sice šetří hodně času, ale není dokonalý. Vět, u kterých jsem složitě hledal smysl, nebylo tak málo, a pár jich překladač vynechal úplně. Aspoň vím, že moje práce má smysl.
Den 11. – čtvrtek 13.7.
Včera večer, až po napsání deníkového zápisu, večernímu zpytování svědomí atd. začal další poplach. Tady nic nehrozí, ale na Kyjev nejspíš letí rakety nebo drony. Byl čas jít spát, tak jsem ulehl a začal jsem v duchu odříkávat modlitbu ke svatému archandělu Michaelovi, za ochranu nebe nad Ukrajinou. Nepamatuji si, jestli jsem se ji stihl domodlit, ale určitě jsem usnul ještě za poplachu.
Dnes jsem na procházce znovu potkal Ihora, který nemá práci a s nemocnou nohou každý den chodí 13 km ze své vesnice do Fastova a pak večer zpět. Při prvním setkání v pátek mi nabídl vitamínové bonbony, a tentokrát jsem já jemu koupil nějaké jídlo a léky a dal peníze na autobus. Normálně peníze v hotovosti nedávám, ale v tomto případě mi to přišlo naprosto přirozené, a hlavně jsem neměl dojem, že by místním dominikánům nějak zvlášť vadilo, že ty peníze mohly sloužit potřebným efektivněji nebo že povzbuzuji žebráky, aby se o to víc obraceli na ně.
Den 12. – pátek 14.7.
Dnes jsem dokončil práci s překladem, vyšel ze svého pokoje… a všiml si srocení dobrovolníků v zahradě mezi klášterem a kostelem. Vira mi oznámila, že nastala mimořádná událost – zemřel jeden dobrovolník. Tak jsem se připojil k ostatním v kostele, kde za chvíli začala zádušní mše za Denysa Lysenka. Hned jsme se sešli na zádušní mši za něj, kterou sloužil otec Mychailo. Trochu mi připomněla pohřeb polského dominikánského studenta jménem Antoni Marczewski, který jsem zažil krátce před začátkem noviciátu. Jednak tím, že Antek i Denys měli rádi lidi i zvířata, jednak tragičností jejich skonu (blesk a autonehoda), ale hlavně současné requiem aspoň vzdáleně připomínalo atmosféru Antkova pohřbu, kde smutek byl až v druhém plánu za radostí z toho, že duše zesnulého nejspíš už je v nebi.
Když jsem se dnes po zádušní mši loučil s ostatními dobrovolníky a hlásil, že zítra odjíždím do Kyjeva a pak do České Republiky, jeden kolega prohlásil: „Musíš se vrátit! Že takový pozitivní člověk jako Denys zemřel během tvé cesty je Boží znamení, že ho máš zastoupit!“ Takový důvod mi sice přijde slabý, ale mám i dost jiných.
Odpočinutí věčné dej Denysovi, o Pane!
Den 13. – sobota 15.7.
Když jsem se ráno loučil s bratry a ostatními dobrovolníky, naplno mi došlo, jak mi za týden a půl toto společenství přirostlo k srdci. Když se mě pak večer bratři v Kyjevě ptali, co pro mě bylo největším překvapením, odpověděl jsem: „Že dobrovolníci v Centru sv. Martina jsou společenství jsem věděl, ale že jsou až taková rodina mě překvapilo.“
Do Kyjeva jsem jel osobním vlakem. Překvapila mě nejdřív cena (za 60 km do Kyjeva 25 hřiven, zhruba 15 korun) a pak atmosféra ve vlaku. Vagóny obcházeli prodejci různého zboží, od sladkostí a nápojů přes polotovary po prášek na změkčování vody. Koupil jsem si velkou karamelovou trubičku, jaká by u nás rozhodně byla dražší než 15 korun, tím spíš než 15 hřiven. Ne všechny ceny jsou až tak rozdílné, ale přijet z bohatší do chudší země s nižšími cenami je příjemné. Na druhou stranu mi přijde přirozené být za takových okolností trochu štědřejší než doma.
První procházka Kyjevem vedla od nádraží do kláštera – 4 km městem. Později odpoledne jsem vyrazil ještě metrem na stanici Zlatá brána (Zoloti vorota) v centru a odtud do chrámového komplexu sv. Sofie. Ten byl zrovna zavřený – podle všeho se tam právě konala nějaká akce, u které by turisté překáželi. A tak jsem využil ušetřený čas k procházce odtud až do kláštera, přes parky a hlavní i vedlejší ulice. Šel jsem v hábitě, což pochopitelně zvýšilo množství setkání. Vtipný byl rozhovor s ruskojazyčným Miroslavem, který se se mnou snažil domluvit svou velmi lámanou angličtinou. Ale nejvíc mi utkvěl v paměti jiný rozhovor: jeden pán se ptal, co jsem zač, jaký je vztah dominikánů a katolíků, a jak rozumět poselství mariánského zjevení ve Fatimě a zasvěcení Ruska a Ukrajiny Neposkvrněnému Srdci Panny Marie papežem Františkem. Při vysvětlování jsem připomněl jiné mariánské zjevení: Aztékové po pádu své říše neměli před sebou moc dobrý obraz křesťanů a skrze kázání misionářů uvěřilo jen pár jedinců. Ale pak sama Maria ve zjevení vysvětlila prostému venkovanovi Juanu Diegovi Cuauhtlatoatzinovi učení svého syna tak, že Indiáni jeho podstatě velmi dobře porozuměli a snadno ji přijali. Obrácení Rusů může být ještě zázračnější než konverze Aztéků, ale Bohu není nic nemožné. Ten pán nevypadal úplně přesvědčeně, ale že o tom bude přemýšlet a modlit se za to jsem si skoro jistý.
Z pěti kyjevských dominikánů byli doma tři – provinční vikář otec Jarosław, otec Oleksandr, kterého znám z Varšavy, a biblista otec Piotr. Kromě toho v klášteře žije diecézní kněz o. Borys z nunciatury. U slavnostní večeře byla řeč hlavně o mé cestě, ukrajinštině a historii. Když jsme se rozešli, ještě jsem nějakou dobu pokračoval v hovoru s o. Piotrem, Polákem, který na Ukrajině slouží už 20 let a spojuje ukrajinskou zkušenost s nadhledem cizince. Naše pohledy na současné dění jsou hodně podobné, ale přesto každý z nás přišel s někým, co bylo pro toho druhého nové.
Den 14. – neděle 16.7.
Při ranní modlitbě breviáře jsme se dopustili liturgické chyby – modlili jsme se texty z neděle, i když v kyjevské diecézi je důležitější slavnost hlavní patronky: Panny Marie Berdyčivské neboli Škapulířové. Ode mše svaté dál jsme se už diecézním liturgickým kalendářem řídili. Liturgie hodin je v Kyjevě sice recitovaná, ale hezká, velmi podobná tomu, co znám z české provincie. To byla příjemná změna po Fastově, kde byla modlitba breviáře přizpůsobená tomu, že se v chóru málokdy sejdou víc než dva bratři.
Dnes jsem mluvil s o. Piotrem hned několikrát. Nejzajímavější byl rozhovor o Fatimě. Nedoceňoval jsem jeden z jejích aspektů: pokání. To je těžké, a týká se nás všech, protože všichni jsme hříšníci. Před týdnem prezidenti Ukrajiny a Polska společně uctili památku „nevinných obětí Volyňského masakru“. Tím se proces smíření posunul z dialogu církví a části občanské společnosti na rovinu státníků. Cesta pokání v této věci ještě bude dlouhá, jak pro Ukrajince, tak v trochu menší míře i z polské strany. Tím těžší bude pokání pro Rusy. Jeden Rus o. Piotrovi řekl: „Buča? To není pravda! Kdyby byla, nestálo by zato žít.“ Apoštolové Petr a Jidáš zradili Ježíše, ale zatímco Petr Ježíšovo odpuštění přijal, Jidáš na ně nečekal a spáchal sebevraždu. Jestli něco přinutí Rusy si přiznat pravdu, kolik bude Petrů a kolik Jidášů? Rusko nikdo nebude okupovat jako Spojenci Německo nebo Japonsko po 2. světové válce. Piotrův odhad způsobu konce války považuji za jednu z pravděpodobných variant: Rusko se začne rozpadat zevnitř. Jeden kněz o. Piotrovi vyprávěl o své deportaci z Melitopolu. Zeptal se Kadyrovce, který jej deportoval: „Proč jste sem přišli?“ Dostalo se mu odpovědi: „Pamatujeme si Groznyj. Zatím je nás málo, ale naše chvíle přijde.“ Kdy ta chvíle přijde nevíme, ale může být blízko, a potom Čečenci mohou být první, ale určitě nebudou jediní, kdo povstane, a bez stažení vojáků z Ukrajiny Kreml tato povstání nepotlačí. Možná ani potom. Výsledek může být ještě horší než socialistická revoluce z roku 1917. To by bylo hodně tvrdé pokání, ale na zlomení ruského imperialismu by to aspoň teoreticky mohlo stačit. Inu, máme se za co modlit.
Místo dnešní odpolední procházky bylo pro takovou modlitbu zvlášť vhodné: Babyn Jar. Zde nacisté popravili všechny kyjevské Židy, kteří před nimi nestihli utéct. Zároveň je to docela hezký lesopark, a tak jej také asi vnímala většina z té spousty lidí, které jsem tak potkal. Vidím v tom znamení uzdravování – paměť obětí se zachovala a připomíná se, ale současně kolem pulzuje život, který jejich vrazi chtěli zničit.
Podobně chtějí život zničit dnešní agresoři, ale moc se jim to nedaří. Překvapilo mě, jak málo je tu stop ostřelování. Pár budov má vybitá nebo provizorně obnovená okna, občas není úplně jasné, jestli jde o poškození nebo nedostatek údržby, a skutečné trosky jsem viděl snad jen jednou. Ptal jsem se na to bratří a řekli mi, že něco bylo opraveno, ale hlavně se poškození týká jen některých částí města. Nejpoškozenější jsou předměstí, o která se na začátku války bojovalo, ale i později se útoky soustředily na pár oblastí, které běžný turista většinou nenajde.
Den 15. – pondělí 17.7.
Na cestu z Kyjeva jsem měl koupenou jízdenku od Regiojetu. Předem mi napsali, že pokud 5 hodin předem nebudu mít ukrajinskou jízdenku, mám napsat na určitý mail. Protože se mi s Regiojetem už několikrát stalo, že moje jízdenka přistála na špatné mailové adrese, předpokládal jsem, že k tomu došlo i teď. Tomu jsem přizpůsobil mail s žádostí o nápravu problému a šel na vlak. Až v něm jsem zjistil, že jízdenka neexistuje vůbec – selhala komunikace mezi Regiojetem a ukrajinskými drahami. Vzpomněl jsem si na otce Štěpána, který učí v Římě, ale po větší část roku žije v České Republice, dřív v Olomouci a teď v Jablonném. Během jeho cest mezi oběma státy mnohokrát došlo ke komplikacím, ale vždy se pomodlil ke svaté Ritě a nějak se to vyřešilo. Tak jsem se zařídil po jeho příkladu a za chvíli se našlo volné místo, na které mi ve vlaku prodali jízdenku. Podobný problém mělo pár rodin bez tatínků (celkem sedm lidí) ve Lvově. Přimluvil jsem se za ně u průvodčího a v duchu jsem řekl „svatá Rito, oroduj za nás!“ Za chvíli jsem si už zamával s některými z nich, kteří si sedli ve stejném vagonu. Ukrajinské úřady (i ty drážní) fungují špatně, ale Ukrajinci aspoň nejsou komisní a když něco nefunguje, tak třeba nadávají, ale udělají všechno pro řešení problému.
Do posledního vlaku jsem nasedl v Přemyšli. V lůžkovém vozu jsem byl v kupé se třemi mladými Ukrajinci – jedním párem a drobnou dívkou. Na Darynu vyšlo horní lůžko. Když nadešel čas jít na kutě, nečekala, až sundám a přistavím žebřík a elegantně vyskákala nahoru. Připomněla mi tím spolužačku z gymplu, která nějaký čas hrála basketbal, i když byla o hlavu menší než její spoluhráčky – její mrštnost tuto nevýhodu vyvážila. Inu, nepodceňujme malé lidi a národy, zvlášť když se dokáží ve správný čas hbitě dostat na správné místo. Ostatně, my Češi tento talent míváme také, i když si to většinou moc neuvědomujeme a proto jej moc nerozvíjíme. Bůh nám dopomáhej k jeho rozvíjení!
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přes Centrum sv. Martina, budeme Vám vděční!