Petr Dvorský
„Boží hněv se zjevuje z nebe proti každé bezbožnosti a nepravosti lidí, kteří svou nepravostí potlačují pravdu. Vždyť to, co lze o Bohu poznat, je jim přístupné, Bůh jim to přece odhalil. Jeho věčnou moc a božství, které jsou neviditelné, lze totiž od stvoření světa vidět, když lidé přemýšlejí o jeho díle, takže nemají výmluvu.“ (Řím 1, 18–21) Pavel není jedinou biblickou autoritou hovořící ve prospěch toho, že poznatelnost pravého Boha není závislá na (ne)dostupnosti nadpřirozeného zjevení (srov. např. Mdr 13, 1–9): existuje ale dobrý důvod, proč je pro Tomáše na tomto místě vhodné ocitovat právě jeho. Apoštol je bez debaty nejvýznamnějším novozákonním teologem víry a její nutnosti pro spásu: odvolání se na něj tedy lépe než cokoli jiného blokuje námitku, že by se přirozená poznatelnost Boha neslučovala s nutností víry v něj. Je tomu právě naopak: podle Pavla je tato poznatelnost důvodem, proč je neznalost pravého Boha alespoň do jisté míry projevem morálně odsouzeníhodné nedbalosti či pohrdání pravdou a je vlastně základním hříchem nežidovského světa: všechny jeho ostatní hříchy jsou trestem za tento první (srov. Řím 1, 22–32). To Pavlovi umožňuje následně ukázat, že pohané potřebují (stejně jako Židé, i když z částečně odlišných důvodů) víru v Ježíše Krista, jejímž prostřednictvím mohou být ze svého k záhubě směřujícího stavu zachráněni. Jak Tomášovo přesvědčení o dokazatelnosti existence Boha, tak jeho spíše pesimistický názor na možný pozitivní význam této dokazatelnosti mimo kontext nadpřirozeného Božího zjevení mají tedy tentýž biblický zdroj.
Člověk tedy může vědět, že Bůh existuje. Pokud to ví, pak v Boží existenci již nevěří, neboť vědění a víra se ve vztahu k téže pravdě vylučují. To ale podle Tomáše není problém, neboť Boží existence tak jako tak není součástí vlastního předmětu víry (tzv. článkem víry): tím jsou Boží mystéria jako Trojice či Vtělení. Tím není popřeno, že Boží nadpřirozené sebe-zjevení může přemosťovat (a nezřídka také přemosťuje) lidské nedostatky v poznání toho, co by měl člověk ideálně znát před tím, než se s tím zjevením setká. Filosof, který ví, že existuje Bůh, se podobá člověku se zdravýma rukama; osoba, jež v Boží existenci pouze věří, je trochu jako filmový doktor Strange, který své zmrzačené ruce ovládá jen díky tomu, že se naučil kouzlit: díky kouzlům dokáže víc, než co by umožňovaly zdravé ruce – na přirozené úrovni je nicméně stále mrzákem.
Zastavme se ještě krátce u ne-věroučných problémů s dokazováním Boží existence, jež Tomáš v Sumě uvádí. Prvním je již zmíněná neznalost toho, co je Bůh, která, kromě toho, že brání deduktivnímu vyvozování Boží existence z pojmu Boha, na první pohled znemožňuje i jakýkoli jiný její důkaz: jak by bylo možné sestavit důkaz, když nevíme, co je ta věc, jejíž existence má být dokázána? Tomáš odpovídá, že sice nevíme (a v tomto světě se nikdy nedozvíme), co je Bůh, víme ale, co chceme říct slovem „Bůh“, a můžeme tedy dokazovat existenci něčeho, co odpovídá definici tohoto slova: znalost definice toho, co názvem dokazované věci myslíme, je ostatně prvním krokem jakéhokoli důkazu. Po podobném prohlášení může být čtenář překvapen, že Tomáš sám žádnou jednotnou definici slova Bůh neuvede: každá z jeho pěti cest směřuje k prokázání existence entity, jež odpovídá jiné kombinaci pojmů (nehybný hybatel, nezapříčiněná příčina, vnitřně nutná entita atd.), a je-li možné je převést na jednotného jmenovatele, Tomáš o něm na tomto místě vůbec nehovoří. Tato situace ztrácí na překvapivosti, připomeneme-li si, jak vágní a zároveň obecně známý je podle něj pojem spjatý se slovem „Bůh“ a že smyslem „definice“ v tomto případě není pozitivní poznání definované entity, nýbrž spíše její odlišení od všeho ostatního.
Druhým problémem je neúměrný rozdíl mezi Bohem a jeho účinky. Pavel i Kniha Moudrosti tvrdí, že Boha lze poznat na základě toho, co udělal, a Tomáš tvrdí, že žádný jiný způsob, jak jeho existenci dokázat, není – vzhledem k jeho koncepci lidského poznání se není čemu divit. Bůh má být ale někým zcela neomezeným, zatímco jeho účinky jsou zákonitě nějak omezené, což samo o sobě stačí k doložení toho, že jako svědectví o svém původci nejsou zrovna reprezentativní. Dodejme na okraj, že tento argument se týká stejnou měrou větrem unášeného zrnka prachu, zázračného osvobození Izraele z Egypta a celku stvořeného univerza jako takového. Tomáš souhlasí, dle jeho mínění to ale pouze znamená, že naše poznání Boha je extrémně nedokonalé (v porovnání s poznávanou realitou, nikoli v porovnání se zbytkem lidských aktivit) – což je tak jako tak fundamentálním prvkem jeho koncepce poznání Boha. Stvořené věci nám neříkají, co je jejich nejprvnější příčina: říkají nám ale, že mají (něco jako) nějakou nejprvnější příčinu, a právě takové entitě se v Tomášovi známých kulturách říká Bůh.
Úryvek z úvodní studie k traktátu O Božím bytí v Teologické sumě, který vyšel v nakladatelství Krystal OP.