Terezie Eisnerová OP
Že intelektuální formace neznamená výhradně stohy knih a skript, je už dostatečně pojednáno a známo. Jistě jsme si všimli, že největší „formací“ prochází a největší drive má dítě od batolecího věku. Touha po poznání nás však vyvedla ráje. Tíží nás porušenost přirozenosti a svatý Tomáš Akvinský uvádí čtyři charakteristické důsledky:
- ignorantia, bez hledání eufemismů přeložme „nevědomost, tupost, duševní omezenost“, nedostatečnost rozumu zbaveného zaměření k pravdě. Konkrétním projevem této nevnímavosti vůči pravdě je obelhávání sebe nebo druhých, ale i neschopnost poznat realitu do hloubky a v celé její šíři;
- malitia, špatnost, pokrytectví, faleš, podobným způsobem převrací touhu vůle k dobru;
- infirmitas, slabost, nedostatečnost síly vzhledem k obtížně dosažitelnému předmětu;
- appetitus inordinatus, nezřízená žádostivost, která nepřiměřeně dychtí po potěšení a není mírněna rozumem.
Všechny tyto důsledky je třeba formovat a v dominikánském modu vivendi nikoli zametat pod koberec pouhým agere contra (jednat proti), ale vytáhnout je na světlo, v jejich konkrétnosti je pojmenovat a postupně a důsledně zpracovávat. A toto je jistě mj. práce intelektu, a to doslovně chápaného jako inter lectus – číst uvnitř, u kořenů, v podstatě. Nemáme zde tedy na mysli to, co Karel Kryl popsal slovy básníka: „rozum bez duše, jako slepec s mečem v tanci“.
Do širokého povědomí se především vlivem protestantského puritánství vloudil názor, že nejhorším z důsledků dědičného hříchu je žádostivost. Avšak ve skutečnosti největší ranou je ignorance: původní schopnost rozumu v pravém světle vidět skutečnost a spravedlivě, tj. vyváženě řídit nižší síly byla narušena, následkem toho jsou všechny síly v člověku zbaveny náležitého řádu a člověk ani ve svém vztahu k okolí není schopen poznávat pravdu neporušeně. Pro křesťana snažícího se žít v souladu s Desaterem a „zlatým pravidlem“ lásky to samozřejmě znamená, že utrpěl především jeho vztah k Bohu. Je tedy naléhavou nabídkou snažit se poznávat člověka, aby na sobě pracoval a mohl lépe po-znat Boha.
Chceme-li se trochu vyznat v osobnosti člověka, ve své osobnosti, nabízí se nám pět zásadních rozměrů, jejichž poměření poskytuje její stručný, ale konkrétní obraz. Jsou to otevřenost, extraverze, emoční stabilita, přívětivost a svědomitost. Přičemž otevřeností se zde myslí zvídavost, úrodná půda pro podněty a zkušenosti, ochota ke změnám, umění smiřovat různorodost a čerpat z ní, zájem přijímat nové poznatky a přizpůsobovat jim své jednání – samozřejmě podle vhodnosti! Tato dimenze vypovídá, do jaké míry preferujeme kreativní činnost oproti rutině, která svědčí o sklonu k pragmatismu a o tendenci k ideologickému dogmatismu a tvrdohlavosti. (Nepleťme si tedy otevřenost s obrácením navenek, se společenskostí, extraverzí, jíž máme někdy sklon neprávem připisovat povrchnost.)
Takto chápaná otevřenost uschopňuje k bdělosti, která je především bytostným spočíváním v Boží přítomnosti, aniž by člověk musel explicitně myslet na Boha či Boží věci. Je to „teologická paměť “, memoria, tak o ní hovoří svatý Augustin. Vědomě prožívá přítomný okamžik. Otcové pouště tuto vlastnost nazývali nepsis, probuzení z polospánku či ospalosti i z navyklých automatismů; jde o vnímavost v širokém významu – v obyčejných situacích, jež neptik chápe nikoli jen jak se jeví, ale z hloubi jejich principů a vzhledem k jejich určení. Nepsis je světlem, jež dává skutečnostem „teologickou diagnózu“. Nemůžeme v této souvislosti opomenout výzvu prvního z apoštolů: „Žijte proto rozumně a střízlivě, abyste byli pohotoví k modlitbám“ (1 Petr 4, 7).
Není tedy překvapivé, že u zrodu individuálního dominikánského povolání je (či měla by být) touha po poznání značně dominantním rysem osobnosti. Dovolíme si zde na závěr několik poznámek o dnes většinově tak preferované citovosti v duchovním životě, a to právě i v katolickém prostředí, aniž bychom ovšem chtěli city popírat, degradovat či vytěsňovat. Nepředstavují samostatnou dimenzi, ale předcházejí a prostupují poznání i vůli. Na rozdíl od rozumu, vůle a paměti nemají ve vztahu s Bohem bezprostředně významnější funkci. Jestliže se člověk k Bohu obrací naplněn zbožným citem, je to usnadnění modlitební dřiny a dárek pro nás od Boha, nikoli náš dar jemu. Není totiž pravda, že jej více milujeme, když svůj vztah prožíváme citově. Láska, agapé, spočívá ve vůli.
O svatém Dominikovi víme, že vyhledával místa, kde ho čekalo nepřijetí a protivenství, svatý František prožíval největší radost, když ho někde nepřijali. Neznamená to, že máme hledat vždycky a za každou cenu to těžší, nepříjemné či bolestné, ale to, co je spravedlivé, dobré a ušlechtilé. A k tomu nám dopomáhej Bůh svými dary Ducha, zejména darem rozumu, moudrosti a rady.
Terezie Eisnerová OP
převzato z časopisu OPusculum 4/2023
https://opusculum.op.cz/2023/OPusculum2308.pdf
Foto: Lawrence OP, Flickr (CC BY-NC 2.0)