Vážený pane architekte, milý Petře, ke svatému Jiljí už chodíte…myslím, že to bude „nějaký pátek“…Můžeme se vrátit trochu do historie?
Milý otče Lukáši. Ano, už je to něco málo přes padesát let. Poohlédnutí, které jsem schopen popsat na mnoha stránkách, však budu muset co nejvíce zestručnit.
Vyrůstal jsem v katolické rodině, konzervativní a celkově dost tradiční, s výchovou v silně antikomunistickém a také antirusáckém duchu. Tatíček mi před smrtí na počátku sedmdesátých let kladl na srdce nutnost chytře bojovat proti hnusnému bolševickému zřízení, být přesvědčen o brzkém zhroucení onoho bezbožného komunismu a být odvážný, ale obezřetný. A ne prostořeký jako on sám, kterému to před polovinou padesátých let režim spočítal.
Naše náboženství mě fascinovalo. Mám pocit, že zhruba kolem mých sedmi osmi let bylo v hierarchii důležitosti, významnosti, velkoleposti a skutečné krásy na prvním místě. Použil jsem pojem „naše náboženství“, čímž oklikou sděluji, že zkrátka a dobře římskokatolické náboženství jako základ naší kultury je to jediné pravé náboženství. Jak jsem řekl, skutečně mě fascinovalo, a trvá to dodnes, a je to stále silnější. Krásně a přirozenou cestou se podařilo vše sloučit s mým obrovským zájmem o výtvarné umění, architekturu, historii a hudbu. Vzpomínek na nezapomenutelné okamžiky mám nepočítaně. Svou Bibli jsem měl neustále u sebe od nepaměti, dokonce i během vojny, a nerozpakoval jsem se občas z ní klukům číst, na vojně v roce 1980.
Během studia na gymnáziu jsem o prázdninách působil jako turistický průvodce v cisterciáckém klášteře ve Vyšším Brodě. Fantazie. V klášteře, poprvé v životě! Jen si to představte.
Již tehdy jsem přemýšlel, že pokud by to bylo bývalo možné a mohl bych si zvolit mnišský řád, který by mi byl svým posláním nejbližší, byl by to, považte, kazatelský řád! Mezi námi – nevím, jestli jsem náhodou nebyl osloven obrazy a životem Fra Angelica z dominikánského kláštera ve Florencii. Ta krásná vize byla mocná, ale přeci jen zahalená do mlžného oparu. I když, abych to celé upřesnil, moje inklinace k církvi vedla rodiče k návrhu, abych vystudoval litoměřickou bohosloveckou fakultu. To bylo vyřčeno, když mi bylo čtrnáct let. Já jsem ale sveřepě trval na studiu architektury. Což se počínaje rokem 1973 podařilo.
No dobrá, klášter tedy ne, ale aspoň se v Praze zajít pomodlit ke svatému Jiljí a být s dominikánstvím v takovémto doteku. Stalo se na jaře roku 1975.
O půl roku později, to jsem byl ve čtvrtém ročníku studia architektury na pražské ČVUT, jsem si zvolil pravobřežní část Prahy od předmostí Juditina mostu zhruba k Havelskému městu v době románské a raně gotické za téma semestrální práce v rámci předmětu Dějiny architektury. Přesněji řečeno – šlo o období těsně před začátkem velkolepého rozšíření Prahy o Nové Město Karla IV. Samozřejmě v ní mezi mnoha významnými kostely figuruje předchůdce nynějšího kostela svatého Jiljí, ale jsou v ní obsaženy i jakési malé církevní dějiny pražského Starého Města. Pokaždé, když při Noci kostelů podávám návštěvníkům výklad k dějinám našeho kostela a kontextu zdejšího místa, nemohu nevidět ručně psané stránky i ručně kreslené obrázky oné tehdejší seminární práce. To jistě nemohla být náhoda.
Čili od roku 1975 jsem zdejším farníkem. Pochopitelně bylo několik kratších přestávek a byly i dvě delší, to když jsme dočasně bydleli na pražských periferiích. Zapomněl jsem uvést, že pocházím ze Sudet, z nádherného ale místy bohužel hodně poničeného lázeňského města Teplice, ve kterém se horká voda využívá již od roku 762, a kde, jako v každém slušném lázeňském městě, je nadstandardní počet kostelů.
Zažil jste otce Jiljího Dubského. Jak na něho vzpomínáte? Na koho dalšího z těch, které jste u svatého Jiljí potkal, rád vzpomínáte?
Největší osobnost mezi kněžími, které jsem do té doby poznal. To byl otec Jiljí, z mého pohledu úžasný citlivý člověk, mě bylo 21 let. V průběhu téměř deseti následujících let jsem s ním mohl prodebatovávat cokoli. Mohl jsem s ním probírat i akce režimu třeba hned v roce 1976 proti Plastikům. Ukázalo se, že i o Chartě 77 mohu hovořit svobodně a bez obav. Skvělá byla v roce 1978 společná zamyšlení po zvolení papeže Jana Pavla II. V roce 1979 se Chomejní stal nejvyšším duchovním v Íránu a ihned se v západním světě natrvalo zapsal do povědomí výrokem, který nás všechny šokoval, totiž „Není-li islám politický, pak není ničím“. Inu, některá témata byla těžšího kalibru, s opravdu velkým přesahem. Jsem za možnost strávit deset let s otcem Jiljím dodnes vděčný, vždyť v tehdejším normalizačním marasmu existovalo mizivé množství možností být svobodný, svobodně projevovat názor, žít přirozeně, skutečně se vzdělávat a žít dobrý život. A přitom, alespoň se domnívám, jsem se pohyboval na nejjemnějším pomezí možného a nemožného. Pro mě toto vše bylo možné jen v církvi a s církví.
Možná tušíte, že neopomenu milovaného, přísného a náročného otce Jordána. Pro mě byl doslova Božím darem. Rozhodně znamenal v mém životě velký posun. Nemyslím to nijak pateticky. Jeho cyklus čtvrtečních přednášek a diskusí o duchovním životě, které nebyly ani trochu jednoduché, jsem doslova hltal. Představte si, že jsem si doma nebo v práci do poznámkových sešitů doplňoval další poznámky a svá vysvětlení s komentáři, buď vygooglené nebo nalezené v knihách. Od prvních dnů s otcem Jordánem jsem byl fascinován jeho schopností vyjadřovat se, jak to ostatně vždy požadoval po nás všech, jasně a stručně. To tedy mimo mnoho jiných věcí. Jsem opravdu vděčný za možnost pronikat do hlubin dominikánské spirituality.
S otcem Jordánem budu mít asi navždy spojené dopady mé antirusácké výchovy, jak jsem před chvilkou zmínil. Při velmi kulatém výročí 21. srpna 1998 jsem si totiž už poněkolikáté uvědomil, že je ve mně pevně usazen odpor ke všemu ruskému, a že to snad ani nemůže moc normální. Odpor se v průběhu normalizace nenápadně začal blížit až k nenávisti. Kremelský diktát nám sem implantoval lživé monstrprocesy, trestanecké pracovní tábory s tisíci nespravedlivě vězněnými a vražděnými, obrovský kulturní úpadek. Ano, a také statisíce exulantů.
Někdy v roce 1978 jsem totiž našel odvahu se o této věci poradit s o. Jiljím. No a pak s odstupem nějakých 22 let jsem toto téma rozvíjel v debatách s otcem Jordánem. Oba se v tom, co jsem si pak vyslechnul shodovali. Totiž, že každá nenávist je zlým břemenem, nenávist nemůže být cestou k dobru. Paušální odpor k Rusku chápali oba velmi shodně jako zjednodušené pojmenování čehosi mnohem složitějšího, a jako princip ho považovali za nesprávný. Otec Jordán, s nímž jsem se o této věci radil vícekrát, navíc pokaždé připomínal, že základem jejich kultury je křesťanství a úcta k Panně Marii, takže zcela logicky by paušalizace v tomto směru nebyla na místě. Oba otcové mi radili se zabývat konkrétním jednotlivcem, jehož činy jsou zlé, zavrženíhodné nebo odsouzeníhodné.
Ve výčtu zdejších osobností bych mohl pokračovat. Raději to však shrnu do jednoho sjednocujícího konstatování: už jako mladík jsem považoval mezi všemi, opravdu všemi povoláními právě kněze vždy na prvním místě, jakoby mimo systém. Vždy, až po dnešní dny.
Neváháte se dělit o svůj „modus vivendi“, který je možná na dnešek trochu specifický tím, že pracujete sedm dní v týdnu, neberete si dovolenou, tak dlouhodobě a asi dost vyváženě kombinujete práci, relax, a určitě i modlitbu, můžete nám něco prozradit z Vaší životní kuchařky?
Zajímavá otázka, ano, je to tak. Rodilo se to už od raných školních let. Všechny mé sestry mi ty moje osobité móresy dodnes připomínají. Ono to nepochybně souvisí s mou schopností být a vydržet sám se sebou.
Profese architekta, kterou tímto nemíním nijak vyvyšovat, je svým způsobem rozevlátá. Mám samozřejmě na mysli architekta, který navrhuje dům či část města, park nebo třeba náměstí. Přestože se neobejde bez precizní soustředěnosti, faktem zůstává, že na druhé straně je jakýsi širokorozchodný záběr naprostou nutností. Bylo tomu tak od nepaměti. V našem řemesle máme jako vůbec nejstarší dostupný spis Deset knih o architektuře, který byl napsán v Římě jistým Vitruviem, tvůrčím architektem v době Césarově, tedy před více než dvěma tisíci lety. Zabývá se v něm jak krajinou a uspořádáním města nebo dispozicemi budov či klasickými estetickými zásadami, tak statikou a stavebními technikami, o nábytku a mnoha další tématech, které odjakživa musel architekt více či méně ovládat, nemluvě. A tak je tomu dodnes. Architektura se bez takto širokého záběru neobejde.
Dovolenou v tradičně chápaném slova smyslu skutečně neznám. Nikdy jsem nebyl na žádném zájezdu toho typu, jako jsou třeba dva týdny někde u moře. Vlastně bych to považoval za popření smyslu života. Co ovšem provozuji s velkou radostí, to jsou dvoudenní nebo nanejvýš třídenní výlety do místa některého projektu, na němž se právě pracuje. Dokonalé poznání prostředí pro novou věc musí být osobní a považte, občas se mi podařilo vydobýt i privilegium zkoumat místo na jaře, v létě, na podzim i v zimě, a také za deště, za mlhy, dopoledne i pozdě odpoledne. Jojo, tak to má být. Když k tomu připojím jako ideální formu ono místo zkoumat pěšky, a pokud oním místem není jeden malý pozemek, ale cokoli rozsáhlejšího, tak potom poznávací fáze představuje v rámci jednoho roku docela velkou porci aktivně a přebohatě stráveného času. Pouze část toho všeho může být zjišťována v atelieru u klávesnice.
Nemusím v líčení celé té rozmanitosti pokračovat, aby nebylo zřejmé, jaké další možnosti se u takové činnosti nabízejí. Zmíním jednu jedinou, a tou jsou návštěvy mší v tamních kostelích. Takto to mám nastavené v itineráři u každého projektu, ani nevím od kdy, samozřejmě pokud jde o místa mimo Prahu.
Povolání či profesí s takto velkými možnými přesahy takovéhoto rázu je daleko více. Moje profese má jistou výhodu v tom, že může být vykonávána jako svobodné povolání v tom nejklasičtějším slova smyslu, lidově řečeno volná noha. Začal jsem tento model praktikovat již ve druhé polovině osmdesátých let, což bylo téměř přesně před čtyřiceti lety.
Ve Vaší otázce je zmíněno téma sedmi dní. Zastavím se u něj. Co v mém případě prakticky znamená pracovat sedm dní v týdnu? Je psáno, že sedmého dne bylo dokončeno Dílo. Tento nádherný obraz je popsán tak, aby mohl být vnímán jako tvoření naplněné radostí. V první kapitole Knihy Genesis tedy nacházíme v mistrovské zkratce popsanou závěrečnou fázi stvořitelského díla. Převedeno do mého života to pak prakticky znamená, že každá neděle je ukončením činnosti předchozích šesti dnů. Nikde není dáno, že sedmého dne by měl člověk vše, čím se s radostí zabýval předchozích šest dní, hodit za hlavu. Ne, naopak. A v tomto smyslu praktikuji neděli jako den odlišný od předchozích šesti. Ale možná to teď popisuji trochu zastřeně.
Nedávno jste začal chodit na setkání laických sdružení svatého Dominika. Jak se to přihodilo? A jak to vidíte dál v tomto ohledu?
Přihodilo se to nenadále. V listopadu 2025 jsem byl osloven Elenou a Martinem Pokorných. Známe se „z kostela“ už tolik let. Okamžitě mě pozvali na nejbližší setkání s otcem Irenejem. S radostí jsem pozvání přijal a těšil jsem se. Mé očekávání bylo splněno více než jsem schopen popsat. Skvělá společnost, a díky otci Irenejovi vysoká úroveň diskuse. Tak trošinku jsem v tom viděl určitou obdobu přednáškového a diskusního cyklu otce Jordána.
Pomyslel jsem si, že se mi dostává určitého pomalého a postupného naplňování mé pradávné vize, kterou jsem zmínil na začátku.
Dominikánskou spiritualitu jsem začal spontánně studovat hned od roku 1990, kdy konečně začalo být možné se normální jednoduchou a přirozenou cestou dostat k literatuře. Takže individuální studium. Věnuji se jí neustále, doma máme snad veškerou publikační produkci nakladatelství Krystal. Jak to tedy vidím dál v tomto ohledu je, myslím si, zřejmé: pokračovat ve studiu dominikánské spirituality a žít tak.
Jak jste prožíval postní dobu? Podělil byste se s námi o nějaký duchovní podnět, doporučení?
Osobně považuji dobu postní za nejdůležitější a vpravdě silnou část ročního celku, z mého laického pohledu za naprosto dokonalou a jedinečnou formu přípravy na Pánovo ukřižování a zmrtvýchvstání. Texty čtení sekvencí z evangelií včetně výběrů ze starozákonních proroctví v prvním čtení, které slyšíme v tomto období při mši, jsou i z hlediska dramaturgického konceptu vybrány tak dobře a přesně, že jsme po celých čtyřicet dní doprovázeni nejzásadnějšími otázkami a tématy lidského života. Ve skutečnosti jsou tyto otázky s námi neustále.
Když jde člověk českou krajinou plnou krucifixů, je coby kolemjdoucí v podstatě vtahován do tématu doby postní, alespoň tak to vnímám já, kdy možná některé otázky mají naléhavěji vyznívající obsah i význam a dosahují velké hloubky. Například otázka, zda pomáhám odstraňovat struktury zla nebo je spíše třeba i svou pasivitou a ledabylostí napomáhám stavět, méně či více. Nebo jestli třeba i nevědomky nepřilévám olej do nějakého ohně. Čili jinými slovy: nepřičiňuji se nebo nemám podíl na nějakém dalším ukřižování? Jistě. Takovéto a mnohé další otázky bych si měl klást neustále.
Odpověď na Vaši otázku tedy směřuje právě tímto směrem.
Rozhovor vedl fr. Lukáš Fošum OP