Ahoj Klimente, děkuju, že sis udělal čas na rozhovor a rovnou se tě zeptám, jaký pro tebe byl uplynulý školní rok? Jak vnímáš letošní školní rok v roli kaplana na AG? Co Tě překvapilo – ať už mile, nebo nečekaně náročně?
Uplynulý školní rok byl pro mě na AG už osmým a viděl jsem odmaturovat mladé lidi, které jsem dostal jako první primány. Byl to velice intenzivní zážitek. Považuju je za takové prvorozené děti. Dostanou maximum z mladistvých sil, ale zároveň bez záruky toho, že se to vždycky nutně podaří. Když jsem si zpětně promítl setkání s těmito lidmi, překvapilo mě, že cca 5 z nich se nechalo pokřtít, další biřmovat. Byla tam také mimořádně zvídavá skupina dívek, která během kovidu přicházela do kláštera, chystala se na biřmování a dožadovala se uvedení o čtení a porozumění církevním otcům. Takže si osvojily pojmy ekonomie u Ireneje, četli jsme spolu Řehoře Naziánského, Basila, Augustina, Justina či Maxima Vyznavače, dokonale zvládají typologické čtení Starého zákona na takové úrovni, že jsou schopné vyrábět pexesa pro mladší sobě svěřené děti. Velmi mě potěšilo, že jsou schopné dál vést společenství a hýří nápady.
Co bylo náročné? Spolu s fr. Mariánem, kapucínem a spolukaplanem, jsme vedli urputný boj za křesťanský charakter školy, který se týkal zejména toho, jak bude pojata sexuální výchova. Jsem přesvědčen, že nalezení dobrého, atraktivního modelu, který umožní uvedení mladých lidí do základních postojů a návyků v oblasti lidské sexuality s věcnou a otevřenou diskusí nad současnými tématy by byl velký přínos církevních škol této společnosti.
Vedl jsi přípravy na křest, první svaté přijímání i biřmování. Probíhaly na AG a i v klášteře? Jaké otázky nebo postoje studentů/dospělých Tě během těchto příprav zaujaly nebo oslovily? A co sis z toho odnesl Ty sám?
Zjistil jsem, že je důležité mladé lidi vytáhnout ze školy a pořádat tuto přípravu mimo školu, aby si trochu odpočinuli, vydechli po celodenním sezení ve škole a přepnuli. Nachystám jim pokaždé malé občerstvení. Tento model se již osvědčil. Přípravy na křest a další svátosti zásadně neodděluju, ale je to takový ein-topf. Umožňuje mi úsporu času a je vnitřně logický, vždyť se jedná o iniciační svátosti. Probíráme do hloubky průběh křtu, vysvětlujeme jednotlivé obřady a jejich význam, zabýváme se poselstvím větších křesťanských svátků, čteme a komentujeme Písmo, vykládáme liturgii, pročítáme komentáře církevních otců. Je to v podstatě odlehčenější forma toho, co děláme v pondělí s dospělými katechumeny. Snažíme se i jednou či dvakrát za rok jet na duchovní víkend či na pouť, např. letos jsme 1.5. společně putovali do Jablonného ke sv. Zdislavě.
V létě jedeš na Oázu, mohl bys ji prosím představit? Jak ses k ní dostal a který ročník nyní vedeš?
Oáza je myslím klasická letní akce, podobná mnoha dalším, které se pro křesťanskou mládež pořádají i jinde. Já jsem se k ní dostal cca v roce 2006 díky fr. Janu Rajlichovi. On považuje oázu za hnutí evangelizační, mně se spíš jeví jako hnutí formační ke křesťanské dospělosti a hlubšímu duchovnímu životu. Vím, že se tyto pohledy nevylučují, ale spíš vystihují různé akcenty. Letos mě čeká druhý ročník oázy na Březové, což je mimořádně pěkná dědinka uprostřed Bílých Karpat. Místní lidé nás doslova milují, chodíme k nim i na návštěvy, hojně nás obdarovávají, mají radost, že tam jsme. Jezdí s námi i Iva Jakešová, pokřtěná asi 5 let nazpět, která kromě vynikající stravy, kterou zvládá levou zadní, čerpá z tohoto duchovního pobytu. Říkává, že jako mladá jezdívala nanejvýš na pionýrské tábory, tak si to teď vynahrazuje, aniž by nebyla diskrétní. Obsahem druhého stupně je Exodus, důkladné uvedení do liturgie církve, zkoumání vztahu Starého a Nového zákona. Je to asi asi můj nejoblíbenější stupeň oázy ze všech tří. Je tam dost času na vnitřní modlitbu, témata jsou krásná, skupinka mladých se už zná a je sžitá. Je dostatek času na vysvětlení poměrně náročných věcí i na intenzivní odpočinek…
V čem vidíš největší rozdíly mezi svou generací a dnešními teenagery – zvlášť pokud jde o víru, hledání, vztah k autoritám nebo svobodu?
Zas tolik času tomu nevěnuju, abych se zabýval rozdíly mezi generacemi. Spíš mám nějaké dojmy. Myslím, že současná generace je k duchovním otázkám citlivější než ta moje, předchozí, která v tom mnohdy ještě vyrostla a odkládala víru z důvodu jakési vyčpělosti. Dnešní mladí lidé mají od křesťanství velmi ryzí očekávání: zdá se mi, že je chápou jako cestu k duchovnímu životu a zajímá je nějaký praktický recept na dobrý a moudrý život už zde na zemi. Setkávám se s poptávkou po vysvětlení důvodů naší víry, uvědomují si totiž, že bez hlubšího porozumění prostě víra dnešnímu tlaku těžko odolává. Jaksi mimoděk je to tedy vede k mnohem vědomějšímu přijetí Krista. To ovšem neznamená, že by v některých věcech neměli guláš či nezastávali některé přinejmenším rozporuplné názory. Tam je potřeba nepodnikat frontální útoky a nesvírat do sylogistických kleští, ale trpělivě ukazovat vnitřní provázanost, krásu a dobrotu křesťanského postoje.
Čemu se věnuješ, když zrovna nejsi ve škole nebo ve farnosti? Působíš na ještě někde jinde?
Myslím, že mi je dopřáno velmi široké pole působnosti a za to jsem svým představeným vděčný. Rád přijímám pozvání uspořádat nějakou farní duchovní obnovu. Letos se mi v postu poštěstilo ve třech týdnech po sobě nahlédnout realitu církve u nás: byl jsem v Olomouci, Znojmě a Mostě. Viděl jsem jak církev skomírající, církev rozdělenou i církev s vysokým očekáváním. Nicméně je vždy velký zájem o mluvení o věcech víry a o nějaké praktické návody, jak žít s Bohem.
Nebudu se tajit tím, že mě velmi těší bádání v oblasti staroslověnštiny. Od února 2025 jsem dostal místo výzkumného pracovníka Slovanského ústavu, což dalo mým výzkumům institucionální rámec. Je velký rozdíl mezi badatelem nadšencem a možností pracovat pod hlavičkou uznávané instituce. Vše jde nějak líp. K mým oblíbeným tématům patří přejímání církevních otců u Slovanů. Zabýval jsem se Dionýsiem Areopagitou, teď pracuju na recepci Řehoře Naziánského. Je to krásná duchovní četba. Řeším také, jak se západní a východní křesťanství v tom slovanském potkaly.
A co Tě teď prostě těší? V životě v řádu, ve škole, v modlitbě – nebo i v těch úplně obyčejných věcech?
Těší mě, když někoho pokřtím. V řádu mě těší, když se něco pěkného udělá a nehádáme se. V modlitbě považuju za zásadní najít čas a klid na rozjímavou modlitbu. Raduju se, když nás ráno v chóru rozjímá víc nebo když se sejdeme na rekreaci. A přece jenom mám jedno přání a hodně se za to modlím: aby nám dobrý Bůh poslal dobré zájemce o dominikánský způsob života. Je totiž pěkný.