Možná to znáte, sedíte v kostele, Bůh je vám blízko, a zároveň vám běží v hlavě: co moje nemocná babička? Co soused, co ztratil práci? Co to, že se doma už dva týdny nebavíme? Kam s tím vším?
Snad se i právě toto honilo v hlavě lidem, kteří navštěvují dominikánský kostel v Olomouci ve chvíli, kdy vyplňovali dotazník o tom, jak by chtěli, aby místní společenství žilo, vypadalo, co by mohlo dělat apod. V dotazníku totiž byla vidět touha po tom, abychom se mezi sebou více poznávali a nesli mezi sebou své úmysly a modlili se navzájem sami za sebe.
Díky této touze jsou již dva roky v olomouckém kostele dominikánů čteny Přímluvy Božího lidu. Jde o takové malé „zrcadlo“, které odráží to, co opravdu žije ve společenství místních věřících. Jednou za měsíc tak místo běžných nedělních přímluv zní přímluvy, které odráží to, co se opravdu děje mezi námi. Tedy nejen velká témata světa a církve, ale i příběhy všedních dnů a konkrétních lidí. Přímluvy čte většinou pár – muž a žena.
Jak to celé funguje? Vzadu v kostele jsou k dispozici skleněné nádoby. Nejsou tam pro okrasu (i když se pěkně lesknou), ale pro úmysly lidí. Kdokoliv do nich může napsat, co mu leží na srdci a vhodit papírek dovnitř. Každý měsíc se nádoby vysypou a úmysly projde pověřená osoba. Pokud někdo na třech lístcích po sobě prosí, aby soused konečně přestal vrtat v neděli ráno, sloučí se to do jednoho úmyslu. Citlivé věci se samozřejmě anonymizují. Nakonec jsou přímluvy rozčleněny do kategorií: za svět, za církev, za nemocné, za rodiny a vztahy mezi lidmi a za místní společenství. Takto sestavený „balíček“ přímluv projde ještě schválením fr. Gabriela (z funkce rektora kostela) a pak už zazní při nedělní dopolední mši místo běžných přímluv. Čtenáři přečtou vždy všechny přímluvy z jedné kategorie a lidé po výzvě odpoví „Prosíme tě vyslyš nás“, někdy i za vydatné pomoci Scholy OP.
Neznám reakce všech lidí z kostela, ale podle toho, co se mi zatím podařilo zjistit, jsou ohlasy pozitivní. Naštěstí se rozptýlily i obavy z toho, že do úmyslů budou vhazovány kontroverzní přímluvy. A tak osobně, i ze zpětných vazeb mám pocit, že je to příležitost, aby se kostel nadechl za vás, i když vám zrovna dochází dech.
Pokud budete mít cestu přes Olomouc, můžete se zastavit u skleněných nádob vzadu v kostele. Nejsou tam proto, aby se na ně prášilo, ale proto, abyste do nich svěřili to, co by jinak možná zůstalo jen ve vaší hlavě. Přímluvy Božího lidu nejsou zázračný přístroj na splněná přání – ale jsou krásným důkazem toho, že nejsme sami. Že se modlíme opravdu spolu a za sebe.
A pokud byste někdy chtěli vidět, či slyšet, jak to vlastně probíhá, tak máte dvě možnosti. Buď dojděte, nebo si pusťte na youtubu, jakoukoliv druhou nedělní mši v měsíci ve školním roce.
Honza Řezníček