Kázání fr. Jarosława Krawiece OP při setkání české dominikánské rodiny
Náš řád se zrodil z naslouchání Božímu slovu. A tento proces pokračuje dodnes. Řád se neustále rodí z naslouchání slovu Pravdy a Života nových dalších generací sester a bratří. Snažíme se tomuto Slovu naslouchat a přijímat je, kontemplujeme je, modlíme se tímto Slovem a pak je hlásáme. Contemplare et contemplata alliis tradere.
Magistr řádu Gerard Timoner často opakuje, že jsme řádem kazatelů, nikoli homiletiků. To znamená, že naše hlásání neprobíhá pouze z kazatelen kostelů, ale povoláním dominikánské rodiny je kázat všem, všude a všemi způsoby.
„Blahoslavení, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho,“ říká nám dnes Pán Ježíš. Toto blahoslavenství se samozřejmě nejprve vztahuje k Marii. Ona je první z těch, kdo Božímu slovu naslouchají a naplňují je. Její mateřství začalo poslušností víry. Proto svatá Alžběta mohla k Marii zvolat: „Blahoslavená, která jsi uvěřila, že se splní to, co ti bylo řečeno od Pána.“
Papež František jednou o Marii řekl: „Málo mluví, hodně naslouchá a střeží své srdce.“
Pro dominikány není snadné takto napodobovat Marii. Často mluvíme příliš mnoho a nasloucháme příliš málo. O dvou bratřích žijících v jedné komunitě říkali ostatní bratři: jeden ví všechno a druhý ještě víc.
Jordán Saský zaznamenal, že svatý Dominik měl schopnost proniknout do skrytého významu mnoha obtížných věcí „díky pokorné inteligenci srdce“ (humili cordis intelligentia). Připomněla nám to generální kapitula v Providence v roce 2001 a nedávno na to upozornil otec Timothy Radcliffe, když dával účastníkům synody v Římě duchovní cvičení.
Pokorná inteligence srdce je jistě vlastnost, jíž by měl být vybaven každý kazatel, každá sestra a každý bratr, kteří kážou nejen slovy, ale celým svým životem. Jsme tím, co předáváme. Jsme to, co kážeme.
Papež František v letošním Poselství ke Světovému dni sdělovacích prostředků psal o vřelé komunikaci, tedy mluvení ze srdce. Když jsem tento text před pár měsíci četl, byl jsem jím hluboce dojat. „Komunikovat srdečně znamená, že ti, kdo nás čtou nebo poslouchají, pochopí naši účast na radostech a obavách, nadějích a utrpení žen a mužů naší doby. Kdo takto mluví, miluje bližního, protože mu na něm záleží a ctí jeho svobodu, aniž by ji porušoval.“
Přiznávám, že během téměř 600 dnů války často zažívám na Ukrajině pravdivost těchto slov. Zvlášť když s bratry a dobrovolníky Domu sv. Martina de Porres ve Fastově jezdíme na humanitární mise do oblastí blízko frontové linie, do Chersonu nebo Izjumu. Když mohu vidět a zažít tragédii války tak blízko. Mnohokrát jsem se cítil bezmocný vůči tomu, co prožívali a prožívají lidé tam žijící. Často jsem měl pocit, že kromě materiální pomoci, která se našima rukama dostává k obětem války z celého světa, mohu pro tyto lidi udělat to, že se s nimi setkám, budu s nimi tam, kde žijí, a budu jim naslouchat.
Blahoslavení, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho! Naučme se, sestry a bratři, od našeho svatého otce Dominika této pokorné inteligenci srdce, této srdečné komunikaci. Abychom mohli slyšet slovo, které k nám Bůh mluví ve svém Synu. Prosme o tuto milost na přímluvu Marie. Amen.
Ukázka z prosincového čísla časopisu české dominikánské rodiny OPusculum 6/2023.
Foto: Ivan František Bok