Hyacint Ullman OP
Chrámová daň
Matouš vypráví až pohádkově znějící příběh o placení chrámové daně (Mt 17, 24–27). Každý Izraelita po dosažení dvacátého roku života měl s ohledem na Ex 30, 11–16 povinnost platit daň, z níž se financovaly oběti a celý kult v Jeruzalémském chrámě, a tak mít podíl na tamějších každodenních obětech. Výběrčí v Kafarnaum předpokládá, že Ježíš tuto daň neplatí, ale Petr, mluvčí apoštolů, mu na to odpoví rozhodným: „Platí!“ Když se pak vrátí domů, vysvětlí mu Ježíš, že jako Syn Boží ji platit nemusí, vždyť se jedná o dům jeho Otce (viz Lk 2, 49)! Aby je však nepohoršil a ukázal, že je pravým Izraelitou, Petr zázračně chytí rybu zřejmě s dvojdrachmou, neboť stačí na zaplacení daně za ně oba.
Co tento příběh znamená pro Ježíšovy učedníky? V první řadě je řešením problému matoušovské obce v Antiochii, která stála před stejnou otázkou; není náhodou, že na ni odpovídá zakladatel obce Petr, a ne přímo sám Ježíš. Prioritou zůstává nepohoršit a přihlásit se k židovství, i když celá obec spolu s Petrem má účast na Ježíšově synovství a z něj plynoucí svobodě.
Vyhnání prodavačů
Toto Ježíšovo prorocké gesto je tak výrazné, že je zmiňují všechna čtyři evangelia. Jan je spojuje s Ježíšovými prvními Velikonocemi v Jeruzalémě na začátku jeho veřejného působení, zatímco synoptici se slavnostním mesiášským vjezdem do Jeruzaléma. V každém případě jde o prodavače a směnárníky, kteří vyměňovali peníze se zobrazením zvířat či lidí, což bylo Židům zakázané. Jejich činnost tedy není chvályhodná, nicméně nezbytná, neboť pro zakoupení obětí v chrámu bylo třeba kulticky čistých peněz. A tak není divu, že Ježíšův čin vyvolá pozdvižení. V Markově evangeliu Ježíš vysvětluje svůj čin použitím úryvků z Písma (srov. Iz 56, 7 a Jer 7, 3–20): „Což není psáno: ‚Můj dům bude zván domem modlitby pro všechny národy‘? Vy však jste z něho udělali doupě lupičů.“ (11, 17) Navazuje tak na prorockou kritiku kultu, kterému hrozí, že bude jen něčím vnějším, co nezasahuje srdce člověka, a bude tak lidi utvrzovat ve falešném pocitu jistoty Boží ochrany. Takto očištěný Hospodinův dům pak může přijmout Pána, kterého hledali a jenž náhle přišel do svého chrámu (srov. Mal 3, 1), aby v něm učil. Ježíšova kritika spojení peněz a kultu směřuje k tomu, že obchodování se stává důležitějším než to podstatné, k čemu slouží chrám, totiž setkání člověka s Bohem.
Co je císařovo?
Tento příběh nacházíme ve všech třech synoptických evangeliích. Nikoli náhodou se odehrává až v Jeruzalémě, neboť Judsko se po roce 6 n. l., kdy byl císařem Augustem na prosby židovské delegace sesazen Archelaos, jeden ze synů Heroda Velikého, stalo jednou z římských provincií pod přímou správou, a proto jeho obyvatelé museli platit daň přímo císaři. Zdánlivě banální politická otázka se může stát nábožensky extrémně třaskavým tématem. Jestliže Ježíš odpoví, že se daně platit nesmí, obviní jej z odporu proti římské správě, pokud však odpoví opačně, bude považován za zrádce a modloslužebníka. Tato daň se totiž musela platit římskými penězi, tedy denárem, který měl na líci hlavu císaře Tiberia a na rubu portrét jeho matky Livie. Nápis na něm zněl: „Tiberius Caesar, vznešený syn božského Augusta, nejvyšší kněz.“ Ježíš se však na tazatele obrací s otázkou: „Co mě pokoušíte?“ (Mk 12, 15; srov. Mt 22, 18) Jedná se o porušení zákazu znázorňovat Boha (viz Ex 20, 4–6 a Dt 5, 8–10), a tím spíše někoho, kdo se za boha prohlašoval. Proto chce Ježíš denár vidět a usvědčuje je tak z toho, že sami u sebe nosí modloslužebný předmět a tím užívají výhod římského měnového systému. Ježíš však ještě dodává, aby dali Bohu, co je jeho (srov. Mt 22, 21; Mk 12, 17 a Lk 20, 25), což se dá chápat jako výzva brát Boží věci alespoň tak vážně jako císařovy; nebo ještě spíše jako zdůraznění povinností vůči Bohu, které leží na úplně jiné úrovni, neboť vyžadují celého člověka.
Ježíš nezpochybňuje politiku s jejími pravidly a logikou ani důležitost peněz ve společenské sféře. Relativizuje je však odkazem na univerzální Boží vládu nad světem a nad člověkem (viz např. Žl 24, 1–2), který je jeho dílem a obrazem (srov. Gn 1, 27), a otázku plnění Boží vůle.
Dala celý svůj život
Další příběh nalezneme už jen u Marka a Lukáše (Mk 12, 41–44 a Lk 21, 1–4). Ježíš se posadí naproti chrámové pokladnici, do níž lidé vhazují dary pro chrám. Mnozí bohatí dávají velké sumy, avšak Ježíšovu pozornost upoutá chudá vdova, která dala jen dvě lepty, tedy nejmenší mince té doby. Pro vdovu však představují všechno, co má k zajištění živobytí, v řečtině doslova „celý její život“. Kristus říká, že „dala víc než všichni ostatní“ (Mk 12, 43 a Lk 21, 3b), protože se nedívá na množství peněz, ale na vnitřní postoj úplného spolehnutí se na Boha, které se v praxi pozná zřeknutím se majetku pro Boží království. Vdova, která dává všechno, co má, se tak na konci evangelia stává předobrazem samotného Krista, který se za nás zcela vydává.
Ježíš nevystupuje proti penězům ani v náboženské, ani v politické sféře, ale poukazuje na jejich omezenost. Bůh se rozhodně nedá koupit penězi, i kdybychom do jeho chrámu investovali všechno, co máme, protože jemu jde o celého člověka a vnitřní kvalitu vztahu důvěry, kterou k němu máme. Křesťan po vzoru svého Mistra nemusí opustit své sociálně-ekonomické zázemí, ale měl by pamatovat na to, že i císař patří v konečném důsledku Bohu.
Ukázka z nového čísla revue Salve 2/2023 – peníze