Otec Thomas Brogl OP, socius magistra řádu pro náš region, se dělí o zkušenosti ze své první návštěvy Ukrajiny, která se konala od 27. října do 4. listopadu.
What is your plan for today? – Not to die. Jaký je tvůj plán na dnešek? – Neumřít. Tato věta, naplněná šibeničním humorem, jak mi říká jeden z mladých lidí spojených s našimi bratry v Chmelnickém, je nyní na Ukrajině slyšet často. Jsou dvě tváře, se kterými se na Ukrajině neustále setkávám: na jedné straně vtip, srdečnost a velká laskavost, na druhé smutek a propast bolestných zážitků, které nelze z pohledu vnějšího pozorovatele postřehnout. Již nějakou dobu se říká, že téměř 80 % Ukrajinců potřebuje odbornou pomoc k překonání traumatu způsobeného válkou – lze si jen domýšlet, co to bude v budoucnu znamenat. Po návratu domů nejsou vojáci schopni o svých zážitcích mluvit. Jeden z nich – podle bratrů – přerušil mikulášskou besídku pro děti s výkřikem, že ve světle toho, co se děje na frontě, se Mikuláš slavit nedá; další, volající z fronty, vyhrožuje zastřelením učiteli, který napomínal jeho syna ve škole, až se vrátí. To vše dává jen slabou představu o tom, co lidé na frontě museli zažít.
Je jasné, že válečná traumata se neomezují jen na to, co zažívají vojáci na frontě. Jeden z obrazů, který se mi vybaví, když si vzpomenu na svou návštěvu Ukrajiny, je vzpomínka, jak jsem poprvé vyšel za zdi jednoho z našich klášterů na Ukrajině. Vidím hřbitovy kolem kostelů, kde ukrajinské vlajky označují hroby padlých vojáků.
Na některých hřbitovech, například v Charkově, je jich tolik, že se to skoro nedá vydržet. Je to pohled, při kterém stojíte smutný a zmatený v širokém poli hrobů s fotkami mladých a někdy i starých vojáků. Kolik utrpení se skrývá za každým jedním osudem, za každou jednou rodinou. Matka mrtvého vojáka nám na hřbitově dává sladkosti – něco, co už nemůže dát svému dítěti, ale chce to dát ostatním, kteří ještě žijí…
Bratři mi říkají, že téměř každá rodina je přímo zasažena smrtí blízkých na frontě. Na jednu stranu se válka zdá být vzdálená a život jde normálně dál: vidíte lidi, jak se smějí na ulicích, nakupují, prožívají svůj každodenní život. Na druhou stranu je válka velmi blízká a všudypřítomná – zasahuje přímo do srdce. Dobrým příkladem toho, jak se to děje, jsou bombové útoky, které systematicky zasahují města v noci – alarm se spustí nejméně dvakrát mezi soumrakem a úsvitem. Útoky jsou ve své zvrácenosti dokonale naplánované, aby lidem nedaly spát, připravily je o možnost odpočinku a připomněly, že agresoři si neodpočinou, dokud nerozbijí Ukrajinu. Zatímco já se probouzím pokaždé, když zazní sirény nebo je slyšet detonace, bratři už sirény neslyší (ani na ně nereagují) – a přesto mají vliv na srdce a duše…
Přes všechnu únavu, kterou vidím ve tvářích lidí, které potkávám, je jedna věc, která mě nejvíce zasáhne: vůle po svobodě a sebeurčení, která se dnes zdá být hnací silou všeho na Ukrajině a která nám dává sílu bojovat o přežití. V Buči – místě, kde byly v roce 2022 objeveny hromadné hroby civilistů z doby ruské okupace – čteme vzdornou větu: Vůle vítězí! Bratr, který žil velmi dlouho na Ukrajině, mi řekl, že to je možná největší rozdíl mezi mentalitou Rusů a Ukrajinců – nespoutaná vůle po svobodě.
Během své první homilie, kterou jsem přednesl na Ukrajině, v níž komentoval fragment evangelia o Bartimaiovi (Marek 10:46-52), přirovnávám tohoto slepého žebráka k Ukrajině: Bartimaius, který volá a prosí Ježíše o pomoc, je napomenut kolemjdoucími, že má mlčet a přijmout svůj osud – ale o to hlasitěji křičí. Možná podobné hlasy zní v uších a srdcích Ukrajinců, ale také na Západě – kde si někteří myslí, že nemá smysl se Rusům bránit a že by se Ukrajina měla vzdát. Pamatuji si, jak mě na začátku války překvapilo, že Ukrajina nebyla jen tak přepadena, ale vzdorovala tak statečně a chytře, že byl zastaven vojenský postup na Kyjev, Charkov a další části země. Pravděpodobně je to vůle ke svobodě, kvůli které Putin nemůže stát těsně za hranicí své země a kterou chce ze všech sil zlomit. Navíc je mi čím dál jasnější, že jde o rozbití národa. Nejen proto, aby ho začlenil do svého impéria, ale aby porazil něco, co je pro něj mimořádně nebezpečné.
Kdybych měl hledat důvod této vnitřní síly, četná setkání, která jsem absolvoval, mi dávají různé odpovědi – protože kromě vůle ke svobodě mi mnoho Ukrajinců dává poznat i svou vlastní hlubokou spiritualitu. Laičtí dominikáni v Chmelnickém mi říkají, že bez vztahu s Bohem a zakořenění v Něm by nemohli vydržet situaci, ve které se nacházejí. Ředitelka našich škol ve Fastově říká, že každodenní eucharistie jí dává sílu posilovat druhé a neztrácet naději. Je působivé, jak jasně se v této situaci ukazuje jádro víry, jak víra ukazuje svou sílu, a s jakou silou zde lidé situaci čelí. Toto je moment síly a svobody. Charkovský biskup mi daroval jako odznak slavné polní insignie ukrajinské armády, které znázorňují slovo „svoboda“ a mají uprostřed kříž – je to kříž, který dává skutečnou svobodu být svobodný v Kristu (Gal 5,1).
Vůle ke svobodě zůstává neotřesitelnou i přes opakované pokusy zlomit tuto sílu – protože to je hlavní plán mnoha nelidských činů agresorů, o kterých jsem se dozvěděl během svého pobytu na Ukrajině. Když já, francouzští provinciálové – otcové Nicolas Texier a Olivier de Saint Martin – a polský provinciál otec Łukasz Wiśniewski stojíme v Buči u pomníku lidí zavražděných Rusy krutým a zcela svévolným způsobem a vidíme fotografie o zvěrstvech ve vedlejším kostele, ztrácíme slova a pokračujeme v jízdě mlčky.
Ve stejný den – v Boroďance – vidíme další významné obrazy. Tam bylo hlavní náměstí téměř úplně zničeno ruským ostřelováním. Město bylo obnoveno a s dechberoucí rychlostí opraveny vnější rány. Jedna zničená obytná budova však byla – pravděpodobně záměrně – ponechána v troskách, protože se v médiích stala symbolem destrukce způsobené Rusy. Právě zde se slavný umělec Banksy nenápadně vzepřel destrukci a zanechal po sobě umělecká díla, jejichž cílem je dát naději vtipným, ale hlubokým způsobem. Jeho dílo David a Goliáš je jedním z nich – malý chlapec pokládá na lopatky dospělého s Putinovými rysy, který se v posledních letech rád prezentuje jako člověk zdatný v bojových uměních.
Dalším uměleckým dílem, které jsme na tomto místě viděli, byla dívka provádějící na zřícenině gymnastická cvičení. Oba jsou obrazy naděje – pravděpodobně to, co Ukrajina dnes nejvíce potřebuje. Také v Boroďance najdeme dílo anonymního, nejspíše místního umělce, který své graffiti vytvořil na zdi obytného domu zdevastovaného ruskými střelami. Houslista na něm hraje píseň naděje, jejíž symbolické tóny byly namalovány v ukrajinských barvách a jdou do ruiny mluvit o něčem jiném než o ničení a nalít sílu do všech zdeptaných ničením.
V Borodiance se také setkáváme s Ljudmilou, která úzce spolupracuje s naším bratrem Míšou Romanivem OP z Dominikánského centra Sv. Martina de Porres ve Fastově. Během války přišla o dvě děti – tělo jejího syna se ani nepodařilo identifikovat. Navzdory tomu se z jejích rtů neozývá jediné slovo nenávisti – naopak říká, že nejdůležitější je naučit lidi, co je láska a že srdce se nemůže utopit v bolesti. Když nás potká, je nesmírně radostná a plná života, ale také tak nějak nesmírně smutná. To jsou kontrasty, se kterými se na Ukrajině neustále setkávám: velká vřelost a laskavost, ale za nimi propast smutku. Je velmi zvláštní, jak velké požehnání mám z těchto setkání, i když se během nich dotýkám hluboce zraněných srdcí. Mnohá z těchto zraněných srdcí se však stala zdrojem pro jiné lidi.
Míša, který ve Fastově provozuje centrum pro děti, osoby se zdravotním postižením a uprchlíky, chtěl, aby kromě sv. Martin de Porres byla patronkou kaple zasvěcené v neděli 3. listopadu také sv. Markéta z Città di Castello.
Náš magistr řádu, otec Gerard Timoner, v dopise adresovaném účastníkům obřadu ve Fastově napsal o sv. Markétě, která trpěla vážnými fyzickými omezeními: „byla slepá, ale viděla v lidech to dobré; narodila se s vrozenou rozdílnou délkou nohou, ale chodila elegantně, protože věděla, že v přítomnosti Boží chodí pokorně. Svatá Markéta milovala velkorysým srdcem, i když jako dítě nebyla milována. Byla to opravdová raněná léčitelka, postižená osoba, která umožnila ostatním, aby byli schopnější dobra, vyhnanec, který uzdravoval depresivní; ve skutečnosti byla krásnou ikonou Boží proměňující lásky.“ S tím se na Ukrajině znovu a znovu setkávám – navzdory všemu utrpení a všem zraněním zažívám krásu naděje a lásky, které mi umožňují vidět nový začátek v utrpení a zkáze.
Rány samozřejmě zůstávají ranami – vnějšími i vnitřními. Nemusíte být příliš bystří, abyste si všimli nových otevřených ran na každém kroku. I když se Ukrajinci pokusí rychle uzavřít vnější rány (i na znamení své vůle k odporu), vnitřní rány zůstanou tomuto národu ještě dlouho – to se dotkne zejména dětí, které byly okradeny o bezstarostné dětství.
Jsem ohromen tím, jak rychle církev a bratři dominikáni z Ukrajiny na tuto situaci zareagovali. V našem Institutu svatého Tomáše v Kyjevě probíhá jednoroční školicí kurz pro laiky v oblasti posttraumatických poruch k poskytování podpory, a v uprchlickém domově ve Fastově se zřizuje struktura, která má sloužit právě tomuto účelu. Velmi na mě zapůsobilo, jak bratři, ač nepočetní (pouze 22 bratří žije v klášterech ukrajinského vikariátu), pracují ve velmi odlišných oblastech – od intelektuální formace (v oblasti univerzitní výuky, včetně výchovy katechetů) a vytváření nových výzkumných institucí (jako je historický institut zabývající se dějinami církve na Ukrajině, který má vzniknout v Kyjevě), přes práci ve farnosti a pastorační práci až po sociální pomoc (Centrum Sv. Martina de Porres ve Fastově – domov pro děti a uprchlíky, který také nabízí podporu lidem s mentálním a tělesným postižením, a kromě toho poskytovala poskytuje konkrétní ambulantní pomoc ve válečných oblastech). Zkrátka extrémně svědomitá a moudře organizovaná práce několika bratrů na Ukrajině přináší opravdu znatelné změny v jejich prostředí. Obrovská skupina pomocníků, která se kolem otce Míši shromáždila nejen ve Fastově, ale i po celé Ukrajině, je jako velká rodina, sjednocená, aby společně pomáhali – aby vnesli trochu naděje a úcty k lidskosti do světa postiženého válkou a brutalitou. Daří se jim také zapojit mnoho subjektů z různých zemí světa. Například Západní provincie řádu v USA (spolu s dalšími individuálními a institucionálními dárci) významně přispěla k výstavbě domu a kaple uprchlického centra, které bylo vysvěceno poslední den mého pobytu na Ukrajině, tedy 3. listopadu.
Hodně se staví, ale – jak je normální ve válce – ještě více se ničí. V Charkově nás při příchodu do kláštera i do biskupské rezidence vítají výbuchy. Setkání s biskupem Charkova a Záporoží o. Pavlem Hončarukem, jehož diecéze pokrývá obrovskou oblast od Charkova po Mariupol, je jedním z nejdojemnějších okamžiků mé návštěvy Ukrajiny.
Biskup Pavlo nám říká, že pouze 2 500 ze 70 000 katolíků, kteří žili v Charkově před ruskou totální invazí v roce 2022, je stále tam – zatímco všichni kněží zůstávají na místě. Nejdůležitějším svědectvím – jak říká biskup – je zůstat tam, kde jste, a proto je tak vděčný za přítomnost dominikánů v Charkově, přestože mají na starosti stále menší počet věřících. Jedné mše ve vězení se účastní pouze tři lidé, ale pro našeho bratra, který ji slaví, to není problém – pro něj jsou důležité jiné kategorie než čísla. Sám biskup říká, že je velmi klidný tváří v tvář neustálému riziku smrti a že rozhodující je rozhodnutí, zda budeme stát pod křížem, nebo zůstaneme lhostejní a ve své komfortní zóně. Hranice rozhodování a hranice mezi lhostejností a závazkem, která prochází našimi srdci, je mnohem důležitější než jakékoli národní hranice – bez ohledu na to, jak mohou v budoucnu vypadat. Během společné procházky se biskup, pod dojmem zvláštního zvuku, který zaslechl, okamžitě začal rozhlížet – naštěstí se ukázalo, že zvuk vycházel z motoru auta, a ne z nepřátelského dronu. Večer se dozvídáme, že výbuchy během mše, kterou jsme slavili, zasáhly policejní stanici, která byla zcela zničena – tento ruský útok měl za následek smrt a zranění. To znamená další prodloužení nekonečného řetězce utrpení, které tentokrát postihlo mnoho jednotlivců i celé rodiny. Po návratu domů do Kyjeva udeří dron v bezprostřední blízkosti kláštera. Ale bratři zůstávají klidní – mír, jehož zdroj nelze nalézt v nich samotných.
Během mé cesty na Ukrajinu navštěvujeme i památná místa v Kyjevě, která nás velmi dojímají. Vidíme vlajky vlající na Majdanu Nezávislosti – náměstí, kde se bojovalo o nezávislost Ukrajiny, mj. během tzv. oranžová revoluce – a každá z nich nese jméno jednoho z padlých vojáků. Obratem na dalším symbolickém místě – katedrále sv. Michaela v Kyjevě, která byla komunisty zcela zničena a po pádu Sovětského svazu znovu postavena – vidíme fotografie vojáků, kteří zahynuli za války. Fotografie jsou seřazeny v neúnosně dlouhé řadě na straně zdi katedrály. V samotné katedrále se za ně modlí. Svatý Michael je také patronem hlavního města Ukrajiny – a je také spojen s vůlí vzdorovat zabitých vojáků, které vidíme na fotografiích.
V katedrále Svaté Moudrosti v Kyjevě obdivuji starou mozaikovou ikonu Panny Marie z 10. století, na kterou jsem pronesl homilii na začátku války, když jsem ještě sloužil jako kněz v kostele sv. Martina ve Freiburgu, který má také ukrajinskou řeckokatolickou farnost. Na rozdíl od mnoha jiných kostelů, z nichž některé byly systematicky ničeny – ve středověku Mongoly a ve 20. století Němci a Rusy – tento přetrval věky. Marie v něm drží ruce natažené nad Ukrajinou v gestu modlitby. Byl umístěn na 5,5 metru silné zdi. Ukrajinci tuto zeď nazývají „nezničitelnou“ – ne proto, že by byla vyrobena z nějakého speciálního materiálu, ale kvůli modlitbě Panny Marie, které Ukrajinci důvěřují. Kéž Mariina modlitba, která trvá po staletí, provází Ukrajinu i touto dobou a obnoví její naději a víru v budoucnost.
Přeložil Pavel Veselský
Další články na téma Ukrajina