Závěr kázání magistra řádu fr. Gerarda Timonera III., které pronesl v Krakově 8. srpna 2025, u příležitosti prvních řeholních slibů bratří Wojciecha, Marcina, Mariusze, Macieje a Grzegorze.
(…) Slibujete poslušnost Bohu, Panně Marii, svatému Dominikovi a svým představeným, zatímco položíte ruku na knihu našich řádových stanov. Uvědomte si, že tato kniha není totožná s tou, na kterou skládali své sliby bratři kapituláři před vámi. Ve skutečnosti je to kniha, která se klade do rukou kapituly při každé změně konstitucí, aby lépe odpovídaly měnícím se podmínkám pro hlásání evangelia. To je jeden z darů svatého Dominika, který formoval konstituce Řádu kazatelů – dnes uznávané jako komplexní, moudré a trvalé svědectví administrativního génia.
Svatý Dominik je světlem církve a kazatelem milosti. Je jedním z těch svatých hlasatelů radostné zvěsti, které chválí Izajáš: „Jak jsou krásné na horách nohy posla radostné zvěsti, jenž ohlašuje pokoj!“ (Iz 52,7). A celý svůj život zasvětil kázání evangelia „vhod i nevhod, neúnavně vyučoval a nikdy neztrácel trpělivost“ (2 Tim 4,2).
Evangelium nám připomíná, že jsme povoláni být solí země a světlem světa. Bůh nejprve stvořil světlo – a je podivuhodné, jak je pohyb mnoha tvorů ovlivněn světlem. Vědci tomu říkají fototaxe – pohyb směrem ke zdroji světla. Pozitivní fototaxe znamená pohyb ke světlu, negativní naopak od světla.
Svatý Dominik je lumen Ecclesiae – světlem církve – protože celý jeho život směřoval ke Kristu, lumen gentium – světlu národů. Jako světlo je Dominik podobný spíše měsíci než slunci. Ježíš je jediné pravé světlo světa – a stejně jako my, kdo jsme pokřtěni v Kristu, i Dominik pouze odráží Kristovo světlo. Zajímavé je, že matka svatého Dominika, blahoslavená Jana, ve snu viděla, že má její syn na čele měsíc, a jeho kmotra při křtu viděla na jeho čele hvězdu (Jodrán Saský, O počátcích řádu kazatelů, 9). Zářit Kristovým světlem – to je to, čemu otcové církve říkají lunární služba: odrážet Kristovo světlo, stejně jako měsíc odráží světlo slunce. A víme, že jas měsíčního svitu závisí na postavení měsíce vůči slunci. Jas světla, které neseme, tedy závisí na našem „vztahu“ ke Kristu. Dominik je zářivým světlem církve, protože celý jeho život byl orientován a „vystaven“ Kristu; nic neblokovalo světlo Krista – a tak ho mohl Dominik plněji a jasněji odrážet. A díky Bohu, že si Dominik jiskru božské inspirace nenechal pro sebe – založil Řád kazatelů, řád mužů a žen oddaných studiu pravdy, hlásání milosti a budování společenství – zvláště církve.
Kdyby se mě někdo zeptal, zda jsem po uzavření generální kapituly optimistický, odpověděl bych: „Nejsem vůbec optimista, ale jsem plný naděje!“ Naděje je založena na jistotě, že nás Bůh nikdy neopustí. Právě to říká Pavel Koloským: „Kristus ve vás – naděje na slávu.“ Kolem nás je tolik znamení naděje – v našich provinciích, v našich komunitách. V roce 2022 řád založil nový dům zasvěcený svatému Dominikovi v Chmelnickém na Ukrajině. Založit dům v zemi, která bojuje o své přežití – to je jasné znamení odvahy a naděje! To je to, co bratr Bruno Cadoré nazývá „odvahou nemožného“ – že s pevnou vírou a nadějí se i nemožné může stát možným, s Boží milostí.
Vidíme naději mezi našimi bratry. Máme ruského bratra Arťoma a ukrajinského bratra Igora – jsou blízcí přátelé. Pocházíme ze zemí, které byly nebo jsou ve válce, ale setkáváme se jako bratři. Minulou neděli jsem viděl Petera a Pascala, provinciály Indie a Pákistánu, jak spolu kráčejí – i to je pro mě znamením naděje!
Církev nás volá, abychom byli poutníky naděje. Naše hymna ke cti svatého Dominika je písní naděje – „O Spem Miram!“ Bůh je tou podivuhodnou NADĚJÍ, kterou nám Dominik slíbil jako našeho stálého Průvodce ve svatém úsilí šířit a rozvíjet Boží SLOVO – po souši, přes moře, za obzory naší představivosti. Kristus mezi námi, Kristus v nás – On je naší nadějí slávy (Kol 1,27).