Tomáš Machula
Zlo je součástí pojednání o stvoření hlavně proto, že ho v našich životech a zkušenosti zakoušíme jako běžnou součást každodenní reality. Otázka, odkud zlo pochází, je tedy zcela logická a legitimní. Jestliže vše pochází od Boha a Bůh je dobrý, může se zdát, že zlo pochází od nějakého druhého „prvního principu“. Takové řešení předkládají různé dualistické teorie, filosofie a náboženství. Na počátku stojí dobrý Bůh a zlý bůh, kteří mají ve své „kompetenci“ stvoření dobra, resp. zla. Může jít také o představu jediného Boha utvářejícího svět z preexistující materie, která mu klade odpor – zlo pak vzniká jako jakýsi důsledek ne zcela absolutní Boží moci. V takovém případě se sice nejedná o rovnocenné principy, tj. dobrého a zlého boha, nicméně dva principy a s nimi dualistický pohled na svět zůstávají. Všechny dualistické systémy, které nechápou Boha jako jediný a prvotní princip všeho, co je, jsou však pro křesťanskou věrouku nepřijatelné. Nepřijatelná je ovšem i možnost, že jediný Bůh stvořil dobro i zlo, protože to popírá absolutní Boží dobrotu. Tomáš rozvíjí Augustinovu koncepci zla jako privativního nedostatku dobra. Takto chápané zlo není způsobeno nějakým deficitem na straně Boha Stvořitele, ale na straně věcí. S tím Bůh počítá a je to součástí jeho stvořitelského úmyslu.
„Zlo, které spočívá v nedostatku činnosti, je vždy způsobeno nedostatkem na straně činitele. U Boha však není žádný nedostatek, ale naopak nejvyšší dokonalost, jak bylo ukázáno výše. Proto zlo, které spočívá v nedostatku činnosti, nebo je způsobeno nedostatkem na straně činitele, se nemůže převádět na Boha jakožto na příčinu. Avšak zlo, které spočívá v porušení nějakých věcí, se na Boha jakožto na příčinu převádí. To platí jak u věcí přirozených, tak i u volních záležitostí. Bylo řečeno, že nějaký činitel, nakolik svou silou působí nějakou formu, kterou následuje zánik a nedostatek, působí onen zánik a nedostatek svou silou. Je zjevné, že forma, kterou Bůh ve stvořených věcech zamýšlí v prvé řadě, je dobro řádu celého světa. Avšak řád celého světa vyžaduje, jak bylo výše uvedeno, aby něco mohlo selhat a aby to někdy selhalo. A tak Bůh působící ve věcech dobro celého světa zapříčiňuje v důsledku a jaksi mimochodem i zánik věcí, jak se říká podle 1 Král 2, 6: „Pán usmrcuje i oživuje“. Avšak když se v Mdr 1, 13 praví, že „Bůh nepůsobí smrt“, myslí se tím, že ji nepůsobí jako „o sobě“ zamýšlenou. K řádu celého světa také patří řád spravedlnosti, který si žádá, aby byli viníci trestáni. Bůh je tedy z výše uvedených důvodů původcem zla trestu, ale nikoli původcem zla viny.“ (STh I, q. 49, a. 2)
Tomáš tak chápe zlo způsobem, který se snaží vyhnout Scylle dualismu a Charybdě popření Boží dobroty. Zlo totiž není něco pozitivně existujícího, ale je to deficit dobra. Jinak řečeno není jsoucnem, ale deficitem, nedostatečností nějakého jsoucna. Existence zla je tak existencí pouze v jakémsi nevlastním smyslu. Kdyby nebylo jsoucna a dobra, nebylo by ani zla, protože existence zla jako deficitu dobra je možná pouze za předpokladu nějakého jsoucna a dobra. Bůh je tak stvořitelem jsoucna, které je dobré, a zlo je až jeho následným narušením. Zlo tedy nepotřebuje stvoření v absolutním slova smyslu, které znamená stvoření z ničeho, neboť samo již „ničím“ je. Mluví se o „privativním nedostatku“ neboli krátce „privaci“ dobra. Privace je takový nedostatek, který je nepřítomností toho, co by za normálních okolností přítomno být mělo. Jestliže chybí něco, co by chybět nemělo, jde o zlo. Zlo pak, jak říká Tomáš, můžeme poznat pouze skrze dobro, protože bez dobra není z uvedených důvodů zlo možné.
[…]
Příčinou zla musí být vždy nějaké dobro, protože zlo samo o sobě není nic. Je privativním nedostatkem, takže vlastně svého druhu nebytí. A jak se říká, ex nihilo nihil fit, neboli z nicoty nemůže povstat nic. Zde si však musíme položit otázku: Jestliže příčinou zla musí být vždy dobro, jak je tomu s Bohem, který je nejvyšším dobrem? Bůh jakožto nejdokonalejší jsoucno nemůže být příčinou zla v tom smyslu, že by byl činitelem oslabeným nebo nezvládajícím dosáhnout dokonalý účinek. V tomto ohledu je Boží působení naprosto dokonalé a bez jakéhokoli náznaku nedostatečnosti.
„Zlo, které spočívá v nedostatku činnosti, je vždy způsobeno nedostatkem na straně činitele. U Boha však není žádný nedostatek, ale naopak nejvyšší dokonalost, jak bylo ukázáno výše. Proto zlo, které spočívá v nedostatku činnosti nebo je způsobeno nedostatkem na straně činitele, se nemůže převádět na Boha jakožto na příčinu.“ (STh I, q. 49, a. 2)
Bůh působí zlo pouze nepřímo. Fyzické zlo je někdy nutné v zájmu dokonalosti světa jako celku, který je stvořen tak, že věci stále vznikají a zanikají. Tomáš v této souvislosti uvádí do rozumného souladu texty Písma, které si na první pohled protiřečí, když na jedné straně uvádějí Boha jako původce smrti, a na druhé ho v této roli zcela odmítají. Dále Bůh působí zlo ve výše uvedeném smyslu trestu, který představuje jednu z důležitých Božích reakcí na nežádoucí vývoj věcí v tomto světě.
Krátce shrnuto, Bůh může být příčinou fyzického zla v případě, kdy je toto zlo připuštěno z důvodu dokonalosti celku stvoření, např. časnost věcí tohoto světa a omezení daná časem a prostorem vyžadují nejen vznikání, ale i zanikání, tedy smrt. Bůh však nikdy nechce takové zlo proto, že je zlem, ale proto, že je to potřebné v zájmu dobra vyššího celku. V oblasti morálního zla můžeme o Bohu mluvit jako o původci zla trestu, který je naprosto v souladu s Boží spravedlností a jeho pedagogickým působením na tvory, ale nikoli jako o původci zla viny, neboť Bůh je nejvýše dobrý a dokonalý a jako takový hřešit nemůže.
Úryvek z úvodní studie k traktátu O stvoření v Teologické sumě, který vyšel v nakladatelství Krystal OP