O. Jarosław Krawiec v přinejmenším na delší dobu posledním dopise z Ukrajiny (z pátku 8. dubna) vypráví o návštěvě několika klášterů na západní Ukrajině.
Milé sestry, milí bratři,
Romek včera oslavil svoje šesté narozeniny. Když jsem dva dny předtím navštívil bratry v Čortkivu, zrovna seděl spolu s tátou ve farní kanceláři našeho kláštera, která je současně hostovským pokojem. Na něco se dívali na počítači. Společně jsme tam na chviličku nakoukli, a on okamžitě přiběhl, objel o. Svorada a všem nám oznámil: „A já budu mít za dva dny narozeniny!“ Trochu se zastyděl, když jsem řekl, že v takovém případě musíme vymyslet nějaký dárek. Jeho táta hned odvětil, že pro ně je největším dárkem útočiště u nás. Na začátku přijeli jako celá rodina z Kyjeva a byli pohostinně přijati otci Svoradem a Julianem. Bratři si už zvykli, že v nevelkém domě je teď víc hluku a veselí. Na druhou stranu Romkova máma umí skvěle vařit. To je dokonalý způsob, jak obměkčit dominikánské srdce. Když jsem se vracel z kostela, vzdáleného od kláštera víc než kilometr, stavil jsem se v hračkářství. Doufám, že se malému Romkovi hasičské auto z lego kostek líbilo.
Čortkiv je pro dominikány důležité místo. Náš kostel figuruje mezi nejkrásnějšími katolickými chrámy na Ukrajině. Je to svatyně Matky Boží Růžencové. Během druhé světové války tu sověti povraždili naše bratry. Doufáme, že je před lety započatý beatifikační proces vynese k úctě oltáře. V Čortkivu státní úřady vrátily našemu řádu budovu bývalého kláštera, která stojí hned vedle kostela. Bohužel, na Ukrajině pořád mnoho bývalých sakrálních objektů, a zvláště klášterů, nebylo vráceno původním majitelům. Nám se to podařilo. Už nějakou dobu plánujeme, že se to místo po rekonstrukci stane nejen domovem bratří, ale i centrem pomoci, trochu po vzoru Domu sv. Martina ve Fastivu. V současné situaci uskutečnění tohoto plánu vypadá nejen jako vhodné, ale přímo urgentní.
Do Čortkivu, jako skoro do všech měst na západě Ukrajiny, přijelo mnoho uprchlíků. Je jasně vidět, že na ulicích malebného podolského městečka je spoutsa rodin a matek s dětmi. U radnice stojí stánky s humanitární pomocí. Podporu poskytují i v řeckokatolické katedrále. Není to jediný chrám na Ukrajině, kde jsem vedle liturgického prostoru a míst pro věřící přicházející na modlitbu viděl stát krabice s jídlem, hygienickými prostředky a dětskými plenkami. Pomyslel jsem na Ježíšova slova: „Není třeba, aby odcházeli. Vy jim dejte jíst!“ (Mt 14,16). V tolika kostelích teď je nejen andělský chléb, tedy Nejsvětější svátost, ale i chléb pro lidské anděly strážné z celého světa, kteří nezapomněli na své sestry a bratry vyhnané válkou z domovů. Otec Svorad, Slovák, vyprávěl, že v našem kostele často potkává modlící se uprchlíky. Někdo prosí o rozhovor, modlitbu, zapaluje svíčku před sochou Matky Boží, občas se chce vyzpovídat. V drtivé většině případů to nejsou katolíci, a často lidé, kteří ještě nedávno neměli moc společného s církvi, katolickou ani pravoslavnou. Před lety, když jsem byl farářem čortkivské farnosti, jsem v kostele postavil sochu sv. Josefa, patrona emigrantů. Chtěl jsem, aby se obyvatelé města mohli na jeho přímluvu modlit za své blízké, kteří emigrovali z Ukrajiny. Teď má svatý Josef plné ruce práce. On ví, co to znamená být na cestě a utíkat před Herodovým hněvem. Svatý Josefe, starostlivý ochránce Ježíše a Marie, patrone emigrantů a uprchlíků, oroduj za nás!
Další dva dny jsem strávil ve Lvově. Když jsem dorazil do našeho kláštera v tomto překrásném největším městě západní Ukrajiny, o. Tomasz oblečený do bílého hábitu a černé kápy zrovna odcházel na večerní ekumenickou modlitbu za oběti války. Přidal jsem se k němu. Panychida, smuteční pobožnost ve východních církvích, se konala v centru města u pomníku ukrajinského básníka Tarase Ševčenka. Byli tam představitelé všech konfesí města, včetně biskup obou katolických ritů a lvovského metropolity Pravoslavné církve Ukrajiny Dymytrij. Tváří v tvář tragédii tisíců Ukrajinců zavražděných v posledních týdnech, jejichž symbolem se stalo město Buča u Kyjeva, si stále hlouběji uvědomuji potřebu společné modlitby a jednohlasného volání k Bohu o milosrdenství. Na závěr účastníci zapalovali modré a žluté svíčky. Položili jsme je na chodník ve tvaru ukrajinského erbu. Modlitby se zúčastnilo mnoho uprchlíků, kterých je ve městě opravdu spousta. Od začátku války to je ve Lvově první ekumenická pobožnost tohoto typu.
Doba války pro naše farnosti, kláštery a církví vedená díla znamená těžkou zkušenost. Svoje domovy opustilo tolik osob, a velká část jich odjela za hranice. Kdy se vrátí, jestli vůbec? Čas ukáže. Už je cítit jejich nedostatek, protože velká část z nich se aktivně angažovala v životě farností a společenství.
Ve středu dopoledne jsem se šel projít. Dozvěděl jsem se, že v řeckokatolickém posádkovém kostele se odehraje pohřeb tří vojáků. Rozhodl jsem se se připojit k modlitbě, které předsedal biskup. Nic jsem o těch vojácích zabitých na frontě nevěděl, ale když jsem byl na jejich pohřbu, měl jsem pocit, jakoby mi byli blízcí. Modlil jsem se s vděčností za jejich službu. Zaplatili nejvyšší cenu, i za mě, abych mohl být v Kyjevě v bezpečí. Nejstaršímu bylo 49 let, zbylí dva byli mladí kluci. Při pohledu na plačící a zkormoucenou matku jednoho z nich jsem myslel na Marii, která stála pod křížem svého Syna. Křížová cesta ukrajinského národa teď je na mnoha místech u zastavení „uložení do hrobu“.
Kostel byl po okraj plný lidí. Bylo mezi nimi mnoho vojáků, kteří nesli rakve svých druhů. Vedle mě v úzké frontě k úzkému východu z kostela trpělivě stál předseda ukrajinského parlamentu. Před válkou jsme se krátce setkali v Kyjevě. Po jejím vypuknutí jsem mu napsal zprávu ujišťující o modlitbě. Tehdy mi odepsal: „Otče, modleme se za Ukrajinu.“ Teď jsme si vlídně vyměnili několik slov. Nejdůležitější politici vedoucí zemi v náročné zkoušce věrnosti vlasti obstáli.
Během cesty se mi podařilo navštívit sestry dominikánky v Čortkivu a v Žovkvě. Od samého začátku války se silně zapojily do pomoci potřebným, organizovaly transporty humanitární pomoci. Sestry v Čortkivu jsem předem neupozornil na svou návštěvu. Kdykoli jsem u nich byl, vždy byly pohostinné, což se projevilo mj. bohatě prostřeným stolem. Ve válečných podmínkách jsem jim nechtěl přidělávat práci, takže jsem se rozhodl zaklepat na klášterní bránu bez varování. Otevřela s. Eugenia, představená komunity. Zbylé dvě sestry zrovna vezly humanitární pomoc do Jasnyšče, vsi vzdálené od Čortkivu 125 km. Je to významné místo, protože odtamtud pocházela zakladatelka této kongregace dominikánek Matka Róża Kolumba Białecka.
Včera jsem brzy ráno zajel do Žovkvy. Sloužil jsem mši svatou v nevelké klášterní kapli, kde visí ikony mnoha našich dominikánských svatých. Je dobré se modlit v takové společnosti… svatých ikon a nádherných, statečných sester! Nasnídali jsme se a sestry vyprávěly o své službě. V Žovkvě se toho děje hodně, protože je poblíž polské hranice. V prvních týdnech války sestry solidně pomohly tisícům uprchlíků, kteří každý den čekali na hraničních přechodech. Teď se ve spolupráci s místními dobrovolníky věnují humanitární pomoci, pořád tak potřebnou pro většinu Ukrajiny. Dál jsme vyrazili na cestu spolu s Lianou, úžasnou dobrovolnicí z Žovkvy. Je historik a pracuje v muzeu ve Lvově. Hodně jsem se od ní dozvěděl a naučil o pomoci a životu ve válečných podmínkách. Jela převzít transport lékařského příslušenství z USA, které brzy bude zachraňovat životy našim vojákům na frontě.
Milí čtenáři mých dopisů, včera jsem překročil hranice a jsem v Polsku. Do Kyjeva se vrátím zhruba za čtrnáct dní. Jestli jste ve Varšavě nebo okolí, srdečně vás zvu na exercicie, které povedu v kostele sv. Hyacinta na ulici Freta od květné neděle do středy ve svatém týdnu. Protože moje dopisy vždy byly dělením se o to, co jsem viděl, slyšel a prožil v místech, kde probíhá válka, udělám si v jejich psaní přestávku. Chtěl bych, aby v blízké budoucnosti už žádný další dopis a vyprávění o válce nebyly potřebné. Velice vám děkuji za veškerou solidaritu s Ukrajinou, za poskytovanou pomoc, poslané peníze a především za modlitbu a postní sebezápor obětované za mír.
S pozdravem a prosbou o modlitbu
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 8. dubna 2022, 08:45
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je z úterý 5. dubna., následuje ten ze čtvrtka 5. května. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc na Ukrajině přímo přes dominikány, budou Vám vděční!