Bratr Václav Veselský OP se v rámci letního apoštolátu vydal na Ukrajinu navštívit bratry a pomáhat v charitativním Centru sv. Martina ve Fastově. Přinášíme první část jeho zpráv z této cesty.
Den 1. – pondělí 3.7.
Vlak jsem objednával na poslední chvíli, takže jsem na cestě do Lvova nesehnal přímý spoj. To se ukázalo jako výhoda – tříhodinovou pauzu v Krakově jsem využil na návštěvu u tamních dominikánů včetně mše svaté. Další komplikace nastala v Přemyšlu, odkud jsem jel vlakem jen na hranici (přímé vlaky do Lvova byly obsazené).
Přechod na Ukrajinu byl pohodový (nevím, nakolik mi při prohlášení, že jdu navštívit spolubratry pomohl hábit). Když jsem zjistil, že vlak z první ukrajinské vesnice za hranicí nejede, sedl jsem si na nejbližší zastávku autobusu. Žádný jízdní řád tam nevisel, ale místní mi řekli, že autobusy jezdí, byť nevěděli kdy. Po deseti minutách mi druhá kolemjdoucí řekla, že přesné časy nezná, ale že autobusy jezdí zhruba každých 40 minut. Dočkal jsem se už za dalších deset minut. Měl jsem štěstí, protože těch 40 minut se vztahovalo na jakýkoli směr, jedním to bylo dvakrát tolik.
A tak jsem se dostal do Lvova. Autobus mě sice vysadil na opačném konci centra, než byl klášter, ale procházka to byla docela hezká. V klášteře se mě ujal otec Igor Gnius. Koupil mi jízdenku do Fastova (přes internet se na ukrajinských železnicích dá platit jen z ukrajinských bank), sehnali jsme poslední z povinných místenek. U večeře jsme si pěkně popovídali a naplánovali zítřek.
Den 2. – úterý 4.7.
Měl jsem v plánu jít do římskokatolické katedrály na mši od 10:00. Když jsem se probudil, zjistil jsem, že mše už začala – budík jsem ještě měl nastavený na středoevropský čas, ne na o hodinu posunutý kyjevský. Ale co, zaspat kvůli takové chybě po noci nekvalitního spánku ve vlaku na mši v týdnu je sice škoda, ale ne hřích.
S otcem Igorem jsme vyrazili na delší procházku po centru Lvova. Ten mi připomíná Prahu – velikostí (skoro milion obyvatel) se jí blíží, také jde o turistické město, také je „stověžatý“ (kvůli kostelům, ale i ty pravoslavné tam většinou zvenčí vypadají „západně“) a architekturou jde o klasické středoevropské město s hodně secesními, několika barokními a pár ještě staršími budovami. Na druhou stranu, připomíná Prahu první poloviny devadesátých let – na Ukrajině se z komunistické zanedbanosti vyhrabávají pomaleji, a tak tam většina sto let starých domů ještě neprošla pořádnou opravou. Divoká, zchátralá místa, obvyklá ve většině Ukrajiny, se tam nacházejí také, ale mimo hlavní turistické tepny. Válku připomínaly jen častější přítomnost vojáků (nepamatuji si, jak častá byla v Litoměřicích v době, kdy tam byly dvoje kasárna, ale asi to bylo podobné) a zajištění některých oken proti ostřelování a pár cedulí s fotografií nějaké sochy a nápisem: „originál tady uvidíte až po vítězství“.
Při té příležitosti zmíním ještě jednu zvláštnost: ukrajinské barvy, vlajky a další symboly tu jsou vidět na každém rohu. My Češi většinou nemáme rádi patos, ani vlastenecký; nakolik by se to změnilo, kdyby naše země byla skutečně ohrožena?
K večeru jsem se vydal přibližně stejnou cestou jako o den dříve na vlakové nádraží. Tentokrát byla noc ve vlaku relativně klidná, a brzy po probuzení jsem vystoupil ve Fastově.
Den 3. – středa 5.7.
Hned při odchodu z fastovského nádraží jsem si všiml jedné zajímavosti: nevím, jestli je ve městě nějaký supermarket, ale podle množství trhovců na ulicích (hlavně na několika tržnicích u obou východů z nádraží a podél hlavní ulice) mají malé kamenné krámky úplně jinou konkurenci. To dodává tomuto čtyřicetitisícovému městu dojem ospalého městečka, posílený množstvím budov buď blížících se zřícení, nebo vypadajících trochu nedostavěně. Ale je sympatické, že hodně lidí tráví volný čas venku, na tržištích nebo v kavárnách.
Představený, otec Mychailo, je právě na humanitární výpravě do Chersonu, a tak se mě ujal otec Paweł. Ubytoval mě, ukázal mi klášter a dovedl mě do kavárny San Angelo patřící k charitativnímu Centru sv. Martina de Porres. Tam jsem dost dlouho čekal a využíval zdejších lahůdek, až jsem se konečně (téměř v poledne) potkal se svou šéfkou paní Káťou a dostal přidělenou práci. Ta převážně spočívala v přenášení různých věcí z místa na místo – mezi klášterem a Centrem to mohlo být i přes 100 metrů. Přitom jsem většinou spolupracoval s Rolandem, ukrajinsko-arménským mladíkem, jehož rodina tu od útěku před válkou bydlí. Ale byla příležitost si pořádně popovídat nejen s ním (mj. jsem zjistil, že sám neví, jak přišel k takovému západnímu, rytířskému jménu), ale i s mnoha dalšími. Moje ukrajinština sice je trochu kostrbatá, ale v zásadě stačí.
Fastiv leží nad řekou jménem Unava. Když jsem přeložil Ukrajincům, co nám Čechům tento název připomíná, většinou je to pobavilo. Ale vždy jsme se shodli na tom, že ta řeka se jmenuje podle toho, co odplavuje. A opravdu, po několika hodinách nošení těžkých břemen únavu cítím jen lehce a připadám si nad ní povznesený aspoň o těch 35 výškových metrů, o jaké klášter převyšuje hladinu Unavy.
Můžete přejít na seznam materiálů o Ukrajině. Z této dílčí série také byly zveřejněny příspěvky o 4.-8. a o 9.-15. dnu.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přes Centrum sv. Martina, budeme Vám vděční!