Apsida vznikla v dominikánském klášteře na Starém Městě v Praze jako centrum duševní a duchovní péče. Co bylo na začátku vaší hlavní motivací vytvořit takové místo? Proč vám dávalo smysl, aby vzniklo právě v prostředí dominikánů?
Byl to postupný vývoj. Je mi blízký způsob Filipova přemýšlení o pražském konventu jako o místě, kam můžeme přijít načerpat. Na vstupních dveřích nově visí seznam všeho, co se v klášteře děje – je to dům, kam si mohu přijít pro svátosti, pro rozhovor, pro podnět k myšlení, pro knihu, pro nocleh, na přednášku, na představení, na koncert. Do té skládačky různých kanálů, jak k sobě dopravit kus dobra a smyslu, mi dobře zapadá jak duchovní doprovázení, tak psychoterapie. Doprovázení jako prostor zabývat se svými představami a zkušenostmi se sebou, se světem a s Bohem. Terapie jako příležitost pro uzdravování, úlevu. Kláštery chápu jako místa pro péči o duši, dialog, vzdělání a kulturu. Souzním s pohledem, že v takovém domě nemusí všechno dělat sami bratři, že se dá zajímavě spolupracovat a outsourcovat. Hodně si proto vážím třeba práce týmu D8. A líbí se mi být součástí domu, který má co nabídnout pro různé cílové skupiny a životní situace.
Přemýšlení o Apsidě začalo v kontextu duchovního doprovázení. Během kurzů při olomoucké teologické fakultě jsme se seznámili s terapeutkou Hankou Čížkovou a s dalšími kolegy, kteří Apsidu tvoří a podporují. Od loňského července máme terapeutickou místnost v 1. patře. Klienti často na klášterní prostředí pozitivně reagují, popisují atmosféru ztišení, zpomalení a pohledu do sebe. Starobylé dominikánské heslo „laudare – benedicere – praedicare“ si pro sebe překládám jako „být vděčný – vnášet život – inspirovat“. A hodně se s ním identifikuju.
Do Apsidy přicházejí lidé s velmi různými příběhy a potřebami. Co podle vás dnes lidé nejčastěji hledají a co jim v běžném životě nejvíc chybí?
Fungujeme teprve rok, takže nemám žádnou pořádnou statistiku. Těší mě, že do Apsidy přicházejí nejen lidé s trápením a bolestí, ale i ti, kdo se mají docela dobře a hledají osvěžení, seberozvoj, růst. Nebo se potřebují o něčem zodpovědně rozhodnout. Všechny nejspíš spojuje potřeba bezpečného prostoru, kde se mohou pravdivě dívat na to, co se jim v životě děje a učit se v tom vyznat. Ulevit si od zbytečných břemen, se kterými se ze zvyku dřeme, a uvolnit si kapacitu na něco důležitějšího, aby byl život víc k životu. Dá se přijít i s ne úplně jasnou zakázkou – chceme fungovat také jako rozcestník a pomáhat nasměrovat, co se hodí spíš do terapie, co spíš do duchovního doprovázení, co ještě do jiného způsobu práce. Aktuálně přemýšlíme, jak dávat lidem vědět, že nástroj duchovního doprovázení mohou chtít využívat. Že to není luxus pro mimořádně duchovní osobnosti, ale užitečný nástroj víceméně pro každého, aby se mohl podívat na to, kde právě v životě je a co v sobě má.
Ve své práci hodně propojujete tělo, imaginaci i spiritualitu. Co jste díky tomu objevila o tom, jak si člověk nese své zkušenosti a zranění?
Nejvíc mě asi zaměstnávají témata kolem celistvosti člověka a propojení jeho jednotlivých částí. Jak má všechno, co prožíváme, svou fyzickou, psychickou a duchovní rovinu a žádnou nejde přeskočit. Taky jak moc spolu souvisí vztahy k sobě, k druhým, ke světu a k Bohu. Že když se něco změní v jednom z nich, posouvá se něco i v těch ostatních. A jak je proto důležité, aby spiritualita nebyla útěkem do hypotetického nadpřirozeného světa, ale byla součástí zdravé a celistvé lidské bytosti.
Dnes se věnujete terapeutické práci, ale vaše profesní cesta vedla také přes divadlo, režii a práci se skupinami. Čemu jste se věnovala dřív? Jak jste se postupně dostala k tomu, co děláte dnes?
Divadlo pro mě vždycky bylo způsob, jak se potkat sám se sebou, druh sebezkušenosti. Příležitost dotknout se podstatných témat, která námi hýbou. Jak na straně tvůrců, tak na straně diváků.
Divadlo mě naučilo hodně věcí užitečných pro terapeutickou práci. Všímat si, co se tady a teď děje. Měnit scénáře. Pracovat s lidmi takovými, jací jsou. Důvěřovat procesu. Být otevření tomu, co se objeví a kam nás to zavede. Pouštět k vodě svoje dobré nápady. Docenit sílu mezilidské interakce a symbolické roviny našeho myšlení.
Posun od divadla do světa psychoterapie je i osobně pragmatický: nedá se myslím 20 let dělat naplno totéž a dobře. Nechci vyhořet. Hanka Čížková je pro mě v Apsidě jako zkušená terapeutka významnou oporou v nové profesní etapě.
Spolu s Filipem Boháčem OP spravujete tvůrčí prostor Solná věž. Kde ji najdeme? Jak vznikla a co se v ní dnes odehrává? S jakou myšlenkou jste ji zakládali a co podle vás lidem takový prostor může přinášet?
Přáli jsme si neformální, svobodný, kreativní prostor, který by otevírání kláštera dal další vrstvu. Na luxusní adrese a ve velmi neluxusním kabátě. Místo, kam můžeme pustit studenty a kreativce a nemusíme se bát, že se něco vzácného odře – a kde se dá být trochu nahlas. O prostoru věže jsme matně věděli, byla zaskládaná harampádím tak, že nebylo vidět od jedné zdi ke druhé. Vyklidili a zprovoznili jsme ji před necelými 4 lety s pomocí desítek studentů a dobrovolníků. Nachází se ve 3. patře kláštera, jde se k ní trochu komicky po půdní lávce, má okouzlující výšku stropu, 6 metrů volného prostoru nad hlavou. Děje se tam divadlo, koncerty, terapeutické skupiny Apsidy, setkání, workshopy. Věnujeme se jí ve volném čase, a tak nemáme ambici na pravidelný každodenní program. Zároveň jsme díky klášteru svobodní a nejsme tlačeni tvořit pravidelný program a generovat zisk. Jsem vděčná Jiřímu Krobovi za velkou pomoc se vším možným technickým kolem věže. A bratřím, že s námi koexistují v míru. Myslím, že díky Solné věži do kláštera přicházejí a cítí se tu dobře lidé, kteří by jinak nepřišli. To, že vedle sebe může být současný minimalismus Josefa Pleskota, štuky barokního refektáře a laskavý punk Solné věže, je pro mě metaforou dobře sladěné mnohovrstevnatosti domu. Každou vrstvu mám ráda, ale nejradši mám jejich dialog.
Když zrovna nepracujete a nedoprovázíte druhé lidi, co vás nejvíc baví, dobíjí nebo přináší radost? Máte nějaké místo, činnost nebo koníček, ke kterému se ráda vracíte?
Já si asi ze všech koníčků vždycky nakonec udělám práci. :-) Každé pondělí zpívám u sv. Jiljí gregoriánský chorál, tak přebíhám mezi Apsidou a kostelem. Gregoriánský chorál je nejstarší liturgický jednohlasý zpěv. Mám ráda jeho minimalistickou a zároveň velkorysou estetiku. Požadavek na jednohlas znamená neustálé vyvažování, aby hlas každého mohl zaznít, ale nikoho nebylo ani moc ani málo. Aby celkový zvuk byl navzdory našim rozdílnostem homogenní. Je to dobrá škola.
Když mám volno, strašně ráda se toulám, městskou nebo přírodní krajinou, často po opuštěných místech a meziprostorech. Nejradši se toulám u moře, to je pro mě obrovský zdroj. Dlouhé pěší procházky bez předem vymyšleného cíle a plánu mě učí všímavosti. Hodně mě o tom kdysi naučil bratr Šimon. Ach jo, ať říkám cokoli, vždycky skončím u dominikánů. To už je vážné, ne?
Rozhovor vedla Nela Cukrová
Zuzana Horáková je lektorka, facilitátorka, režisérka, doprovázející a terapeutka ve výcviku. Spolu s Hanou Čížkovou a Filipem Boháčem OP založila centrum duševní a duchovní péče Apsida. Žije a pracuje napůl v Praze a napůl v bývalém klášteře v Roudnici n/L.