Ahoj Lukáši, zdravím Tě do Izraele, blíží se konec roku a s ním i přirozené ohlédnutí. Pro Tebe má tohle bilancování zvláštní váhu – uzavíráš totiž dvě funkční období ve službě provinciála. Jak se na tuhle etapu díváš s odstupem? Co považuješ za její hlavní smysl a stopu?
Ten odstup zatím trochu chybí…Už nyní ale mohu říci, že jsem skrze tuto službu mnohé dostal, hodně se naučil, také pochopitelně narážel na své limity. To hlavní asi je naučit se víc důvěřovat (sobě i druhým) a věřit (v trojjediného Boha).
Vzpomeneš si ještě na chvíli, kdy jsi byl poprvé zvolen? Překvapilo Tě to? Kdybys měl svému nástupci předat jednu či dvě důležité rady, co by to bylo?
Upřímně řečeno, zas tak mne to tehdy nepřekvapilo. Pamatuji si ale na moment docela velké bázně při přijímání úřadu a takovou zvláštní blízkost Krista. A také co řekl jeden bratr v kázání v první den: „netrap sebe, netrap druhé, ale důvěřuj“. A kdybych měl dávat rady? Najít si svou cestu, zůstat svobodný, a přitom se stále dost radit s druhými, je důležité i náročné zároveň si dobře stanovit priority, a přitom zůstat otevřený a umět naslouchat.
Každá služba nese i zklamání. Bylo něco, co se Ti nepodařilo prosadit nebo změnit, přestože Ti na tom záleželo? Co se ukázalo jako obtížnější, než jsi čekal?
Nejvíc asi vnímám jako těžkou spolupráci při hledání něčeho nového. Mnoho z nás se více drží toho, co už dělá anebo chce dělat, a chybí ochota a energie k novým společným věcem. Zároveň musím dodat i to, že je zároveň důležité a obtížné vůbec vytrvat v povolání, což zase dává pochopit, proč každý tak trochu „kope“ za sebe…
Naopak – co pro Tebe bylo během těch let povzbuzením? Co se povedlo, co Ti dalo radost a naději, že má tahle práce smysl?
Určitě velká podpora od bratří, sester, a největší od toho Nejvyššího. Konkrétně to, že se podařily věci, které třeba i mohly skončit velkým průšvihem (jako např. velké rekonstrukce v Praze anebo v Jablonném). Radostí je velké nasazení bratří (které vnímám bezprostředněji než ostatní členy dominikánské rodiny) v apoštolátu, to, že na v každé z našich komunit má naše misie smysl a těší se nasazení bratří. I když máme na leccos různé názory, a v různých ideových i praktických věcech se ne snadno shodujeme, je to proto, že bratřím a všem v dominikánské rodině na tom, jak žijeme a co děláme, opravdu záleží. Radostí byly i letní školy svatého Tomáše, zvláště pak, když jsme udělali první se slovenskými bratry a mladými v Kroměříži, a takovou velkou poslední radostí je tento newsletter!
Teď odpovídáš z Izraele. S kým tam aktuálně jsi a čemu se tam věnuješ?
Jsme zde na týden a půl s bratrem Gabrielem, navštěvujeme bratra Hyacinta na biblické škole v Jeruzalémě. Poznáváme bratry z komunity a studenty, navštěvujeme významná místa, jako včera baziliku svatého hrobu, františkánskou kustodii, anebo dnes muzeum Izraele, které stojí za to. Zítra se chystáme na dva dny do Galileje.
Jak Izrael vnímáš – lidsky, duchovně, možná i politicky?
Lidsky – zatím po třech dnech mezi letištěm v Tel Avivu a Jeruzalém docela normálně i příjemně, duchovně – jako místo velkého duchovního boje a velkého požehnání zároveň, politicky – jako místo střetávání dlouhodobých cílů a zároveň nemalých přešlapů na cestě při jejich dosahování.
A když se podíváme dopředu: jak budeš trávit nadcházející půlrok? Čemu se chceš věnovat a na co se – lidsky i profesně nejvíc těšíš?
Rád bych se trochu zastavil, odpočinul, dal čas modlitbě a sportu, blízkým z rodiny, a pak trochu nastartoval studium. A na to se těším, že se budu učit trochu víc odpočívat a znovu se nadechnout.