Bratr Jakub Karel Šebestík OP vstoupil k dominikánům ve čtyřiadvaceti letech, krátce po pádu komunistického režimu. V roce 1990 byl jedním z prvních noviců po čtyřiceti letech nesvobody. Letos si připomíná 35 let od prvních slibů. Celý svůj řeholní život prožil jako bratr spolupracovník a kostelník. Působil v Praze, Jablonném, Uherském Brodě, Brně, u sester ve Střelicích a posledních více než dvacet let žije v Olomouci. V olomoucké klášterní zahradě jsme si povídali o jeho cestě k dominikánům, o službě, která se stala jeho celoživotním povoláním, i o tom, proč by podle něj měl řád více mluvit o povolání bratří.
Bratře Jakube, odkud pocházíš?
Pocházím z Mikulova. Naši byli katolická rodina, jsem osmý z devíti dětí. Měl jsem ale velké štěstí, že jsem chodil na mikulovské proboštství, kde působily františkánské sestry pod ochranou Svaté Rodiny. Vlastně mě vychovaly.
Měly tedy na tvoje pozdější povolání velký vliv?
Určitě. Myslím, že mi to povolání také vymodlily. Byly to zbožné sestry a svým životem mi ukazovaly, že takhle bych chtěl také žít. Už jako mladý jsem se s nimi modlil. Modlili jsme se i latinsky breviář, i když jsem tomu tehdy nerozuměl. Jednou jsem říkal panu proboštovi: „Pane probošte, já už se s vámi modlit nebudu. Já tomu nerozumím.“ A on mi odpověděl: „Ale Pán Bůh tomu rozumí.“ To mi pomohlo. A díky tomu jsem se později neztrácel ani v latině.
Kam jsi pokračoval po základní škole?
Nejdříve jsem se vyučil brašnářem a potom jsem pracoval v podniku Gala Mikulov. Musel jsem odpracovat tři roky, abych neplatil vyučení. Na vojně jsem byl v Brezně za Banskou Bystricí.
Jak ses vlastně dostal k dominikánům?
V Perné u Mikulova byl otec Augustin Prokop OP a taky jsem seznámil s terciáři Lazárkovými ze Znojma. Po vojně se v roce 1990 začalo všechno uvolňovat a bylo možné vstoupit do řádu. Byl jsem jedním z prvních noviců po těch čtyřiceti letech nesvobody. Noviciát trval rok. Pak jsem složil první sliby.
Rozhodl ses pro život bratra, ne kněze.
Ano. Jsem bratr, ne kněz. Po prvních slibech jsem se stal kostelníkem.
A tím jsi vlastně zůstal celý svůj řeholní život?
Ano. Celý řádový život jsem kostelníkem. Je to už 35 let. Začínal jsem v Praze, kde jsem byl deset let. Potom jsem byl tři měsíce v Jablonném, dva roky v Uherském Brodě, půl roku u sester ve Střelicích a rok v Brně. Pak jsem přišel do Olomouce, kde jsem už 23 let.
Co všechno práce kostelníka obnáší?
Je toho hodně. Člověk se stará o kostel, pomáhá, kde je potřeba. V Brně jsem například dělal i praktické věci, kuchyni a podobně. V Olomouci jsem měl na starosti také různé služby kolem kláštera a kostela. Práce je dost, ale já se práce nebojím. Pokud můžu, tak dělám. Jen jsem postupem času zjistil, že už to nejde takovým tempem jako dřív. Dělám to svým tempem. Ale udělám to.
Bylo někdy toho už příliš?
Ano, třeba v Praze toho bylo opravdu hodně. V neděli byly čtyři mše a potom koncert. Místo odpočinku nebo procházky jsem počítal sbírky, abych je mohl v pondělí odevzdat v bance. Takhle to bylo deset let. K tomu služby v kuchyni, různé další povinnosti… Člověk pořád něco dělal.
A právě tehdy se začaly objevovat zdravotní potíže?
Ano. Od roku 2000 jsem byl v invalidním důchodu. Později se můj stav stabilizoval.
Dnes už jsi v Olomouci dlouho. Jak se ti zde žije?
Olomoucká komunita je dobrá. Je nás osm, z toho sedm kněží a já jako bratr. Většinou jsem byl v komunitě jako bratr sám, protože nás bratrů není mnoho.
Chybí ti, že je bratří tak málo?
Asi by bylo dobré, kdyby jich bylo víc. Myslím si, že bychom měli víc zdůrazňovat, že nejsme jen kněžský řád. Máme také bratry spolupracovníky, kteří mohou sloužit různými způsoby. Někdo může být kostelníkem, někdo kuchařem, zahradníkem, může pracovat na vrátnici nebo pomáhat jinak. Jsme přece řeholníci, nejen kněží.
Takže by podle tebe měl řád více ukazovat mladým lidem i možnost stát se bratrem?
Ano. Když přijde někdo mladý a chce vstoupit do řádu, nemusí být nutně knězem. Může být bratrem a sloužit společně s kněžími. Myslím, že bychom tuto možnost měli víc nabízet a ukazovat.
Vnímáš někdy jako nevýhodu, že nemůžeš sloužit mši?
Mně to líto není. Když je konsekrace, někdy si ji potichu koncelebruji sám pro sebe. Něco obětuji za druhé nebo za někoho. A jako kostelník jsem u mše celý život. V Mikulově jsem byl už před vstupem do řádu deset let ministrantem, takže mši znám opravdu dobře. Vždycky si dělám legraci, že otcové jsou kněží, ale já jsem ve všeobecném kněžství biskup!
Po 35 letech tedy zůstáváš především bratrem, který slouží.
Ano. To je vlastně celý můj život. Jsem bratr. A jsem rád, že jsem jím.
Dokážeš si představit, že bys ještě někdy žil v jiném klášteře než v Olomouci?
To už člověk neovlivní. O tom rozhoduje provinciál podle potřeby řádu. To patří k poslušnosti. Když vás někam pošlou, tak jdeš. Nemáme stabilitu kláštera jako některé jiné řády, kde člověk přijde do kláštera a tam také zůstane. U nás je to jinak.
Co je dnes pro dominikánský řád nejtěžší?
Dostali jsme se do let, kdy je méně povolání. Generál řádu Gerard Timoner nás ale vybízel, abychom kvůli tomu neztráceli hlavu. Řád může žít i v menších komunitách. Důležité je být tam, kde můžeme, a sloužit tak, jak můžeme.
Já sám jsem od roku 1990 zažil, že odešla více než polovina kněží. Když odejde člověk, který není vázán řeholními sliby, je to samozřejmě jiné. Když ale odejde kněz, který byl součástí společenství, zraní vás to. Za ty, kteří odešli, se modlím, aby znovu našli nebo si uvědomili své povolání.
V životě řádu jsi zažil i těžké věci. Dominikánský řád se v minulosti stejně jako další církevní společenství potýkal také s případy sexuálního zneužívání. Setkal ses se s tím osobně?
Ano. Také mě jednou zneužil dominikán. Už je mrtvý.
Dokázal jsi mu odpustit?
Ano. Odpustil jsem. Člověk musí odpustit.
Co pro tebe vlastně odpuštění znamená?
Jednou mi jedna paní říkala: „Já jsem odpustila, ale pamatuju.“ Já říkám: „No, tak to je pěkný. To není zas takové košer odpuštění. Bůh je milosrdnější než lidé.“
Je něco, co bys v životě řádu nebo v jeho současném směřování chtěl změnit?
To mě nenapadá. Každý je na svém místě a každý má svou vizi. Pokud chce člověk něco změnit, musí to sám prosazovat a především podle toho žít. Jinak se nic nezmění.
Nikdy jsi tedy neměl o svém povolání nebo o řádu pochybnosti?
Ne, už jako mladý kluk jsem vnímal život těch sester, jejich výchovu a kapituly jako něco krásného. V těch čtrnácti letech jsem vnímal duchovní život, čistotu, krásu, poslání a povolání. Když jsem tehdy četl životopisy svatých, uvědomoval jsem si, že jejich život není jen o modlitbě a rozjímání, ale také o službě druhým. Vždycky jsem měl pocit, že právě v tom můžu být pomocníkem – že druhému člověku pomůžu posunout se dál. Nejde jen o to někomu podat ruku nebo ho obejmout, když je to potřeba. Někdy člověka musíte také napravit, ukázat mu správný směr nebo ho povzbudit, aby se znovu vydal správnou cestou. V určitém smyslu tím můžete zachránit jeho duši. Ale člověk to nemůže druhým jen říkat. Musí to především vidět na vás – v tom, jak sami žijete, nebo alespoň v tom, že se o takový život skutečně snažíte.
Z tvého vyprávění na mě působí, že vás právě důvěra v Boha, naděje a milosrdenství drží i v těžkých chvílích.
Ale je to především ve službě druhým. Nejsem tady pro sebe, ale pro druhé. Bůh mi dává sílu, abych zvládl všechnu práci i oběť, která k tomu patří – třeba samotu. Přišel jsem s tím, že budu sloužit. Kristus také říká, že přišel sloužit. Nejde tedy o to, aby sloužili mně, ale abych já sloužil druhým.
A nestává se někdy, že člověka potom mrzí, když se mu jeho služba nevrací?
Myslím, že se vrací jinou cestou. Pán Bůh to nějak promění. Nezůstane to zapomenuté.
Kdybys měl říct ještě něco, na co jsem se nezeptala?
Asi to, že je to všechno v rukou Božích. Věřím, že Bůh je všemohoucí a ví, co dělá. A že je milosrdnější než lidé.
Rozhovor vedla Nela Cukrová