Chvála Kristu, otče Antoníne! V tomto newsletteru přinášíme informace o podstatných změnách ohledně dominikánské provincie, které se dotknou i plzeňské komunity, kde nyní působíte. Než se k tomu dostaneme, zajímá mě, jak dlouho jste dominikánem a co pro vás osobně znamená být bratrem Kazatelského řádu?
První živý dominikán, kterého jsem viděl v hábitu, byl P. Jindřich Gajzler. Bylo to v Jablonném, když jsme v prvním ročníku teologických studií byli v roce 1983 na pouti u paní Zdislavy. Ještě předtím jsem potkával během prázdnin jako ministrant v rodném Náchodě P. Rosaria Petra, který každý rok jezdil do rodného Náchoda za svým bratrem na návštěvu. Že je dominikán, jsem se dozvěděl až mnohem později. Moje první kontakty s řádem byly v závěru druhého roku teologických studií v Litoměřicích v roce 1984. Dva roky vojenské služby jsem prožil v Plzni jako terciář a po návratu do Litoměřic jsem na začátku roku 1987 vstoupil do noviciátu. Bylo to za zamčenými dveřmi v kostele v Perné nedaleko Mikulova, kde působil P. Augustin Prokop. Slavné sliby jsem skládal už jako kněz ve Znojmě v roce 1992. Společenství řádu pro mě v té době bylo především stabilním duchovním zázemím.
Proč jste si vybral právě dominikány? Čím vás tento řád oslovil natolik, že jste se rozhodl zasvětit mu svůj život?
Někdy říkám, že je to podobné, jako když se chlapec zamiluje. Chodí kolem něj spousta hezkých děvčat, a pak najednou potká tu pravou a srdce se ozve. 😊 V litoměřickém semináři jsem potkal více spiritualit, ale začal jsem si víc rozumět s cestou sv. Dominika. Za minulého režimu veškeré aktivity týkající se řeholního života nebo společenství probíhaly v tajnosti a státní dozor vyhrožoval vyloučením ze studia. V prvním ročníku studia jsem byl svědkem takového vyloučení františkána P. Nepomuka Svobody, který byl v pátém ročníku. Tehdy se kard. Tomášek za něj postavil a vysvětil jej na kněze, i když neměl své studium oficiálně ukončeno. Co mě oslovilo? Studium, kázání, apoštolát, modlitba, Eucharistie – to vše ve mně rezonovalo. Na druhé straně jsem si prožil velké a dlouhé pochybnosti, zda je toto moje cesta. Hodně pro mě znamenalo, že jsem mohl vše probrat s o. biskupem Karlem Otčenáškem, který v té době mohl sloužit pouze jako farář v Trmicích v Ústí n. Labem, a jeho požehnání k mé dominikánské cestě mě naplnilo pokojem. Dnes, když se dívám již na několik desetiletí své kněžské služby zpět, jsem vděčný za tuto cestu. Nevím, zda a jak bych obstál sám.
Během svého řeholního života jste působil na různých místech. Kde jste strávil nejvíce času, co vám jednotlivá působiště dala a jak vás formovala?
Moje první kaplanské místo bylo v Pardubicích, tam jsem prožil „sametovou revoluci“. Po devíti měsících jsem byl poslán jako kaplan do Hlinska v Čechách. Měl jsem hodného faráře, poznal jsem spoustu dobrých lidí a několik živých farností. Na Hlinsko moc rád vzpomínám až dodnes. Na podzim 1991 jsem odešel z hradecké diecéze a přišel do komunity ve Znojmě. Tam jsem strávil 10 let většinou s P. Saviem, Ambrožem Svatošem a „bručounem“ Kryštofem Nečasem. Navenek působil nabručeně, ale když jsem za ním přišel, často jsem jej nalezl s breviářem nebo růžencem v ruce. V roce 2001 jsem přišel do olomouckého kláštera. Přišel jsem s určitým strachem, protože to byl můj první kontakt s větší komunitou. Ale rychle jsem si v dobrém zvykl. V komunitě jsme měli tři staré bratry: P. Jiřího Veselého, P. Vianneye Huba a P. Dominika Marka a všechny se podařilo „dochovat“ doma. Vážil jsem si spolubratří, že jsme se všichni střídali v péči o starší, a ta společná starost o ně nás i sjednocovala. V roce 2009 jsem přišel do pražského kláštera. Pět roků v Praze bylo náročnějších, vytvářel se projekt rekonstrukce kláštera. Byl jsem školním kaplanem na ZŠ sv. Voršily a na to velmi rád vzpomínám. V roce 2014 jsem se vrátil do Olomouce a od listopadu 2022 jsem v Plzni.
Dnes žijete v Plzni, kde tvoříte čtyřčlennou komunitu. Co se podle vás v Plzni daří a jaké výzvy zde dnes vnímáte?
Plzeň mi trochu připomíná Znojmo právě tím, že je zde také malá komunita. V posledních dvou letech jsme sice „papírově“ byli čtyři, ale větší část roku jen tři, protože P. Hyacint byl na studiích v Jeruzalémě. Možnosti a výzvy jsou široké. P. Ludvík je spirituálem a učí na Církevním gymnáziu a pomáhá P. Vojtěchovi v pastoraci vysokoškoláků. P. Vojtěch je moderátorem společné duchovní správy farnosti. Já kromě farnosti sloužím v Hospici sv. Lazara a ve dvou domovech pokojného stáří. V Plzni je společenství několika rodin s malými dětmi. Je zde mezigenerační sboreček Tučňáků, který má přes 30 členů od 4+ do 80+ let. Sboreček zahrnuje nejen pravidelně praktikující křesťany, ale i hledající a má milý misijní přesah. Kromě sborečku maminky připravují různé akce a aktivity pro děti. Bratři tyto aktivity doprovázejí, ale nezáleží to na nich, a tak i když by někdo odešel na jiné místo, aktivity poběží dál. Společenství farní charity zase zajišťuje pravidelné akce pro starší generace. Důležitým tématem je pro nás i letos skončená diecézní synoda, která hledá nové cesty hlásání evangelia a způsob života při zmenšujících se personálních možnostech kněží. Od srpna nastupuje do naší farnosti jako druhá pastorační asistentka sestra Michaela OP. Jsme rádi, že se nám daří se sestrami spolupracovat na dominikánském apoštolátu v několika projektech. Nemalý potenciál může mít apoštolát pod hlavičkou farní knihovny a dále klášterní zahrada, kterou využívají i skauti a sousední ZŠ.
V úvodníku tohoto čísla se píše o proměnách, které naši provincii v příštích letech čekají. Jaké výzvy podle vás stojí před plzeňskou komunitou?
Na posledním jednání pastorační rady farnosti jsme seznámili věřící s několika důležitými rozhodnutími provinční kapituly z ledna letošního roku:
- ve druhém pololetí 2027 proběhne integrace se slovenskou provincií a česká provincie se stane vikariátem provincie slovenské.
- Plzeňský konvent je převeden na statut samostatného domu.*
- Vzhledem k dlouhodobě trvajícímu poklesu počtu a rostoucímu průměrnému věku bratří je v horizontu 10 let udržení čtyř komunit v současné podobě nereálné. Za dlouhodobou prioritu provincie prohlašujeme přítomnost větších komunit v Praze a Olomouci. V příštích 4 letech chceme v Plzni zachovat samostatný dům. Ztotožňujeme se s hodnocením biskupa Tomáše, že prioritou našeho apoštolátu v Plzni je působení na církevním gymnáziu a ve VŠ pastoraci, na druhém místě pak v zařízeních pro seniory a v hospici. V delším výhledu budeme podle našich možností i potřeb konkrétních bratří hledat způsoby, jak v těchto apoštolátech pokračovat, např. formou filiálního domu pražského konventu nebo dojížděním bratří z Prahy.
V předchozím odstavci jde o formulace z Akt provinční kapituly. V nejbližší budoucnosti, dá-li Bůh, se tedy v Plzni nemění nic podstatného. V současné době probíhají v klášteře stavební úpravy, které poskytnou potřebné zázemí bratřím, i když jich v Plzni zůstane méně anebo, bude-li třeba, budou dojíždět na svůj apoštolát z Prahy.
*Samostatný dům je v knize Stanov a nařízení popsán takto:
- 260 – § I. – V našem právu je konvent [conventus] komunita bratří, která má nejméně šest asignovaných bratří trvale se v ní zdržujících. Z nich pět musí mít aktivní hlas a alespoň čtyři musí být kněží. Komunita, která nesplňuje tyto podmínky, se nazývá dům [domus].
Laicky řečeno, jde o nižší správní jednotku než konvent.
Rozhovor vedla Nela Cukrová