Thomas Brogl OP, Socius Magistra Řádu pro Evropu, jeden z bratrů, kteří se účastní probíhající generální kapituly, před začátkem jednání v Krakově navštívil bratry žijící a pracující na Ukrajině. Také se setkal s lidmi, o které se staré Centrum Sv. Martina de Porres ve Fastově, a navštívil místo smrti dominikánských mučedníků z Čortkova. Zveme vás, abyste si přečetli text, ve kterém sdílí své zkušenosti, a připojili se k modlitbě za spravedlivý mír pro Ukrajinu.
Zůstat pod křížem – mučednictví dnešní Ukrajiny a dominikánských mučedníků z Čortkova
Jsme stále daleko od skutečné války, která zuří ve vesnicích východní Ukrajiny, a přesto je válka v každodenním životě všudypřítomná. Venkovské návsi s fotografiemi padlých vojáků. Památky připomínající vlastenectví Ukrajinců. Vojenské kontrolní body. Děti na okraji silnice shromažďují dary pro vojáky, s ukrajinskou vlajkou v ruce. Ukrajinské vlajky na malých venkovských hřbitovech označují místo pohřbu padlých vojáků. Většina bariér na mostech je pomalovaná ve žluté a modré. Povědomí o současných událostech, zde přítomných každý den, stále více prostupuje náš každodenní život.
Jsme na hřbitově v Čortkově, když v 9:00 zní hymna Ukrajiny. Na několik minut kraj ztuhne, auta se zastaví, lidé vzpomínají na ty, kteří během války zemřeli. Na některých místech, např. v Kamenci Podolském, tato hodina spojuje lidi různých vyznání v modlitbě za mír – každý den za poslední tři roky. Na téměř všech náměstích a návsích najdete podstavce s fotografiemi padlých vojáků z daného místa, obklopených květinami, svíčkami a dalšími ozdobami. Tato paměť zůstává napsána v denním rytmu dne – pokaždé, když se připomíná trn v těle národa v každodenním boji o přežití.
Trny paměti na hřbitovech
Tento trn se stává obzvláště bolestivým při návštěvě hřbitovů. Ve Lvově, v nejzápadnější části Ukrajiny, se život hemží ulicemi. Mladí lidé si užívají život, potkáváme také mnoho ukrajinských turistů, kteří v tomto krásném městě tráví několik dní dovolené. Válka se zdá být vzdálená – jako by se to dělo v úplně jiném světě. Ale jděte na hřbitov, kde padlí vojáci odpočívají, a najednou je zase velmi blízko. Moře vlajek, křížů a květin. „Každý je zde příběh – a hrdina“ – žena, se kterou jsem se setkal na hřbitově, tak končí příběh o těch, kteří zemřeli. Hřbitov s hroby obětí této války sousedí s tím, ve kterém jsou pohřbeny oběti předchozích válek. Příběh utrpení mnoha lidí tak vypráví příběh utrpení národa.
Přese všechno – příběh mučedníků z Čortkova
Pro Ukrajinu a její občany není zkušenost s napadením a obsazením sousedními říšemi bohužel nic nového. Okupace Sověty a Němci přinesly obzvláště velké množství obětí. Mezi ně patří dominikánští mučedníci z Čortkova, zavražděni sovětskými důstojníky NKVD v noci 1.-2. července 1941. Deportace a zatýkání, které přineslo okupaci východní Haliče Rudou armádou v září 1939, přiměly bratry žijící v Čortkově k útěku. V klášteře jich zbylo jen šest. Komunisté se pokusili donutit dominikány, aby se vzdali, používali stále více a více represí, ale bratři s podporou věřících a sester se nejen nevzdali své pastorační práce, ale zintenzívnili ji, včetně služby místního sirotčince a nemocnice.
Když se německé jednotky přiblížily, sovětské úřady se rozhodly zlikvidovat všechny obviněné z kontrarevoluční činnosti. Dominikáni, kteří zůstali v Čortkově byli zastřeleni v noci 1. – 2. července 1941 – ještě předtím, než se okupanti stáhli z města. Starší v klášteře, čtyři mladší na řece Seret protékající městem, kde nyní památník připomíná jejich původní hrob. Klášter byl poté zapálen, kostel byl znesvěcen a jeho interiéry byly zničeny.
Po celá desetiletí, ve strachu ze sovětské represe, se o událostech té noci mlčelo, ale v roce 2006 byl otevřen beatifikační proces dominikánských mučedníků z Čortkova. Po přestávce byl v souvislosti s rozhodnutím polské provincie obnoven proces blahoslavení a otec Marek Miławicki OP, vedoucí nově vytvořeného historického institutu v Kyjevě, studuje historické stopy související s mučednictvím našich bratrů.
Naděje, která zůstává
Vědomé rozhodnutí bratrů zůstat i přes hrozbu pro život a zdraví je obzvláště působivé. „Nemůžeme opustit místo, které nám Kristus svěřil, protože musíme zůstat s lidmi, kteří jsou v naší péči“ – takto na mnohá varování a návrhy opustit klášter odpověděl otec Jacek Misiuta, který přišel do Čortkova už pod sovětskou okupací. Bratři se nejen rozhodli neopustit Čortkiv, ale kvůli požehnané svátosti a kostelu nepoužívali navrhované ubytování mimo klášter.
Určitě očekávali útok a byli připraveni na nejhorší. Přesto se vědomě rozhodli vytrvat s věřícími a jejich smrt byla vědomým důsledkem tohoto rozhodnutí zůstat v místě služby. Největší dojem dělá, že bratři nebyli sami hrdinské nebo mimořádné osobnosti; byli to spíše jen bratři, kteří věrně plnili svou povinnost tam, kam je Bůh postavil. A právě díky tomuto nedostatku jedinečnosti je svědectví jejich mučednictví tak inspirující – jako obraz dobrého pastýře, který neuteče, když přijde vlk (Jn 10,11).
Příběh mučedníků z Čortkova mi připomíná loňský setkání s biskupem Pavlem, jehož diecéze pokrývá celý Donbas. Ačkoli v regionu zůstaly pouze 3% původních katolíků, všichni kněží zůstali, aby vojákům poskytovali duchovní podporu, zejména těm, kteří bojují na frontě – bez ohledu na jejich náboženství a vyznání. Sám biskup Pavlo řekl, že jediná věc, kterou mohl udělat, bylo zůstat (srov. Jn 15).
Klíčovým rozhodnutím, které musíme v našich životech učinit, je nakonec volba mezi stáním pod křížem a pobytem v zóně komfortu. Každá návštěva na Ukrajině mě dojímá a posiluje mou víru, právě proto, že potkávám naše dominikánské bratry a sestry, kteří i když jsou s lidmi během nočního ostřelování a pracují s vojáky na frontě, uvědomují si, že Kristus nikdy člověka nenechá samotného.
Svědectví lásky, která plyne z hlubokého pouta víry s Ukřižovaným, dává naději znovu a znovu – také dnes na Ukrajině, kde nejdůležitějším bojem v současné době je ten o naději doutnající v lidských srdcích. Setkávám se s pohyblivým obrazem v nově postavené řeckokatolické katedrále v Čortkově: anděl v katedrále téměř prosebně pozvedá Ukrajinu ke Kristu a žádá ho, aby jí požehnal a nezapomněl na ni. Další obrázek naděje.
Naděje, která dokáže pozvednout břemeno únavy
Dva chlapci v první lavici se během mše svaté sotva drželi nohou, ale jeden z nich, asi třináctiletý, neustále držel ruku na rameni mladšího, asi osmiletého chlapce. Navzdory únavě nenechá tuto ruku klesnout a nepřetržitě podpírá chlapečka. Člověk může mít dojem, že tak podpírá i sám sebe …
Je to jen zkratka a zároveň symbol současné situace. Dětem z Chersonu (jedno z nejvíce poškozených míst na Ukrajině, kam cizinci de facto nemají přístup), se kterými jsme se setkali na jejich 10denním prázdninovém pobytu v Centru sv. Martina de Porres ve Fastově poblíž Kyjeva, se nejvíce líbí skutečnost, že je ticho, neslyší drony a rakety. Děti se staly vojenskými odborníky, pokud jde o rozpoznávání různých raket.
Prázdniny ve Fastově jsou součástí obecné myšlenky projektu, který uskutečňují otec Míša a jeho nesčetní dobrovolníci: pomoc zde, v Centru, ale také přímo na frontě. Otec Míša s dobrovolníky pravidelně cestuje s pomocí, několikrát se ocitli v život ohrožujících situacích, ale to je nezastaví, naopak je motivuje ještě více, protože vidí, jak důležitá je jejich pomoc pro lidi na frontě – dokonce jako znamení naděje, že nebudou ponecháni sami. Během našeho pobytu mnohokrát uslyšíme, že naše přítomnost je nesmírně důležitá pro lidi žijící v místech, kde se kromě konkrétní pomoci počítá především jedna věc: blízkost. Ta pomáhá překonat největší nebezpečí: ztrátu naděje.
Od mého posledního pobytu v Centru sv. Martina de Porres na konci října 2024 se toho stalo hodně. Nyní je již plné lidí – matek a dětí, jejichž otcové zemřeli, lidí se zdravotním postižením, o které se už nemohli starat poblíž fronty, vojáci, kteří se zde zotavují. A konečně děti z Chersonu, kterým se aspoň na několik dní vrátí „kousek dětství“. V jednom z domů Centra ve Fastově byl na zdi namalován strom s dominikánským svatým, Martinem de Porres, u kořenů. Každý z nespočetných listů stromu nese jméno dítěte, které v Centru dostalo pomoc. Toto je známka naděje a vůle pomoci druhým.
Ikony na bednách od munice
V jednom z pokojů Centra založili ateliér: zde se tvoří desítky malých ikon s tváří Krista, Marie nebo anděla, které se vystavují v předsíni kaple. Tyto ikony jsou výsledkem práce dětí z Chersonu a něčím, co si s sebou berou, když opouštějí Fastiv. Když otec Míša požehná ikony na konci naší služby, řekne dětem, že pokaždé, když se podívají na svou ikonu, má jim připomenout, že Ježíš a Marie jsou s nimi ve všech jejich obavách a potřebách.
Za dětskými ikonami jsou ikony Oleksandra Klymenka, který sem přišel se svou ženou a synem. Jedna z jeho ikon se stala darem pro papeže. Na těchto ikonách je jedinečné to, že jsou psané na dřevě z beden od munice. Na některých ikonách můžete stále vidět razítka, na jejichž základě lze zjistit, kde byla kdysi použita munice, kterou obsahovaly. Umělec vysvětluje, že jeho cílem je transformovat smrt. To, co kdysi sloužilo smrti, nyní dává naději a slouží životu. Ikony na bednách od munice nejsou jen velvyslanci války, ale také velvyslanci naděje na mír v Kristu.
Krása spasí svět
Pobožnost, kterou slaví provinční vikář Ukrajiny, otec Jarosław, se účastní všichni, děti i dospělí, přítomní v Centru, včetně členů jiných pomocných organizací, se kterými spolupracuje dům pro uprchlíky. Díky zpěvu nejmenších je to velmi radostné, a zároveň pobožnost přináší mimořádný smutek – na tvářích dospělých i dětí jsou vykresleny zkušenosti a únava ze situace, která už trvá celá léta.
Den končí malou oslavou s lahůdkami speciálně připraven pro děti, hamburgery, hranolky a popcornem. Mohlo by se zdát, že se nejedná o něco bezprostředně potřebného, ale právě péče o to, co jde nad rámec prvotní potřeby, činí tento dům tak jedinečným. Dostojevského názor, že „krása spasí svět“ mi přijde na mysl – Rusova věta zaznívá uprostřed této brutální války. Centrum ve Fastově svými činy obnovuje krásu a důstojnost, a tedy radost a naději pro lidi, kteří zažili něco nelidského – to je jedinečnost tohoto místa.
Otec Míša jednou psal o kostele, který byl zničený zvenku, ale jehož vnitřek se nádherně zachoval: „Tento kostel mi připomíná každého z nás. Tato válka může způsobit vnější rány, ale pokud máme v našich srdcích Boha, patříme Jemu.“
P. Thomas G. Brogl OP
Socius Magistra Řádu pro Evropu
Přeložil Pavel Veselský