Dopis o. Jarosława z 22. prosince je vánočně laděný, pojednává o sporech o slavení Vánoc v době války, pomoci v okolí Chersonu, úspěšné operaci jednoho chlapce a o ukrajinských koledách včetně jedné, která jakoby byla připravená pro tuto dobu.
Ve stínu tohoto dopisu zůstávají dvě další zprávy, které přišly těsně před ním, ale vzhledem k délce dopisu budou přeloženy dodatečně. Jedna se týká staronového převora v Kyjevě (a byla spojena s tou o staronovém představeném ve Lvově) a druhá vánočního dárku dětí z Domu sv. Martina pro papeže Františka.
Milé sestry, milí bratři,
nečekal jsem, že se mi může stýskat po světle. Když jsem před několika dni vysedl ve Varšavě z vlaku jedoucího z Kyjeva, překvapil mě pohled na osvětlené ulice, budovy a především barevné sváteční dekorace. Ve spojení se sněhem, kterého v Polsku právě napadlo docela dost, všechno vypadalo jako z novoroční pohádky. Na Ukrajině je už několik měsíců stále větší tma a zima. Čím déle to trvá, tím spíš nevěřím vlastním očím, když vidím ulice a vitríny plné světla a navštěvuji teplé byty a kláštery.
V den sv. Mikuláše, který na Ukrajině slavíme podle juliánského kalendáře 19. prosince, slavnostně odhalili vánoční strom v centru Kyjeva. Postavili ho, tak jako v dřívějších letech na náměstí před katedrálou sv. Sofie, tedy nejstarším a nejdůležitějším křesťanským chrámem na Ukrajině. Vánoční stromek ale je o hodně skrovnější a o 19 metrů menší než loni. Také kolem něj není jarmark, který tu tvoří povinnou součást „novoročních svátků“, jak se tu často označují Vánoce.
Už několik týdnů se na Ukrajině diskutuje, jestli by se na veřejných místech mají stavět stromky a věšet vánoční ozdoby, když tolik milionů lidí každodenně trpí kvůli válce a nedostatku energie. Názory se různí. Starosta Čortkova, nevelkého města na západní Ukrajině s více než 400 lety dominikánské přítomnosti, už v polovině listopadu prohlásil: „Letos stromek ani novoroční oslavy (v centru města) nebudou!“ Aby se vyhnul nedorozumění, rychle dodal, že nejdůležitější je přece uctění narozenin Ježíše Krista, a na vánoční ozdoby a bujarou zábavu přijde čas po vítězství. Mnoho lidí si myslí něco podobného.
V hlavním městě se rozhodli jinak. „Stromek tu má být!“ rozhodl primátor Kyjeva Vitalij Kličko. „Naše děti by měly mít možnost slavit. Nehledě na to, že se ruští barbaři snaží Ukrajince připravit o radost z Vánoc a Nového roku.“ Chápu protivníky stavění stromků, ale rozhodně mi je bližší postoj kyjevského primátora. Slyšel jsem i názor jednoho vojáka na frontě, kterého pobouřilo, že by jeho děti měly přijít o sváteční náladu. Zdůraznil: „My přece bojujeme právě o normální život pro naše rodiny!“
Poblíž kyjevského stromku jsem si všiml divné instalace. Panely, které ještě nedávno stály uprostřed ulice jako barikáda, pomalovali na červeno a nalepili jim oči. Je to část projektu „děti by neměly vidět válku“, jehož autoři chtějí ušetřit nejmladší obyvatele města bolestného pohledu na válečnou krajinu během svátků. Je to důležité, vždyť v Kyjevě je teď několik set tisíc lidí, kteří utekli ze zničených měst a vesnic. Iniciátoři akce tak také sbírají peníze pro fond zabývající se pomoci dětem, které kvůli válce přišly o jednoho nebo oba rodiče. Bohužel jich každý den přibývá.
O vigilii Božího narození uplyne přesně desátý měsíc války. 24. února brzy ráno nás všechny na Ukrajině probudilo vytí sirén, ozvěny výbuchů a SMS a telefonáty vyděšených blízkých snažících se dozvědět, jestli jste v pořádku. 24. prosince večer křesťané na celém světě zahájí oslavu Vánoc. Mezi nimi i hrstka římských katolíků na Ukrajině, protože většinu obyvatel země tvoří křesťané východní tradice, kteří oslavy začínají slavit o dva týdny později. Válka však působí, že se mezi vyznavači pravoslaví stále hlasitěji ozývá požadavek přejít na gregoriánský kalendář, a biskupové Pravoslavné Církve Ukrajiny nezávislé na Moskvě v čele s metropolitou Epifanijem dokonce dovolili vybraným farnostem slavit Vánoce se západním světem.
Letošní Vánoce budou jiné, mnohem tišší a víc ponořené ve tmě. I kdybychom chtěli na chvíli zapomenout na těžké časy a vrhnout se do víru předvánočních nákupů, návštěv a zdobení svých domovů třpytkami, nepovede se nám to. Mnoho lidí přišlo o práci a je v moc těžké ekonomické situaci. Ti si nemohou dovolit bohatě prostřený stůl a dárky. Kromě toho už víc než dva měsíce všude chybí světlo. Někdo má elektřinu přerušovaně, někdo, jako třeba obyvatelé Antonivky, ji nemá vůbec.
Do této vesnice v okolí Chersonu, u které stál velký most spojující oba břehy Dněpru ničený nejdřív ukrajinským a pak ruským vojskem, jsme před dvěma týdny odvezli humanitární pomoc. Rychle jsme vykládali autobus s balíky s jídlem. Vesnice leží na samém břehu řeky, na protější straně už mají základny Rusové. Paní koordinující rozdávání humanitární pomoci ohlašují: „Milí, rozejděme se. Neshlukujme se, aby si nás z dronů nevšimli a nestříleli po nás.“ O pár hodin dřív střely zničily domy na blízké ulici, takže jsme pomohli vyprostit ze sklepa starší paní a odvezli ji na bezpečnější místo.
Když o. Míša mluvil z obyvatelkami Antonivky, viděl jsem v jejich očích slzy. Plakaly dojetím, že k nim někdo přijel. Zase jsem si uvědomil, že v době války je nejhorší pocit opuštěnosti. Vybavují se mi první dny bojů o Kyjev, kdy nás Marina poprosila o odvezení pomoci matce, která sama vychovávala syna. Když jsme odcházeli, ta žena se ptala: „Když bude nejhůř, pomůžete mi? Nezůstanu sama?“ Během války jsem se naučil, že bližním můžeme dát nejen věci, peníze, střechu nad hlavou, moudré kázání nebo útěšná slova, ale právě přítomnost. Ostatně, není nutná válka, aby bylo vidět, jak hořce chutná samota a jak moc znamená dát sebe samého jako dar. Mnozí od nás nic nepotřebují, ale touží po nás, po naší přítomnosti.
Davidovi je 14 let a už rok a půl bydlí v Domu sv. Martina se svým starším bratrem Rolandem. Dostal se sem, když se jeho zdravotní stav výrazně zhoršil a lékaři mu nedávali šanci na přežití. Jenže se ukázalo, že Bůh má jiné plány. Ve Fastově se podařilo ho stabilizovat natolik, že se mohl dostat do jedné z nejlepších specializovaných dětských nemocnic na Ukrajině a projít těžkou, několikahodinovou operací. Nedávno se vrátil do Fastova. Vím, kolik Vira vložila srdce, péče a starostí do boje o Davidův život a zdraví. Nedivím se tedy, že ji tak potěšilo, že se operace povedla. Řekla: „Je to opravdu zázrak!“ I pro nás všechny ostatní to je ten nejlepší vánoční dárek. Když jsme s Virou, Marzenou a Rolandem odvezli na recepci, několikrát jsme se na chodbě potkali se Scottem Kellym, americkým astronautem, který pomáhá vybírat peníze pro oběti války. Je nepochybným držitelem rekordu v délce pobytu ve vesmíru. Bůh má smysl pro humor, takže nám tak možná v ten nedělní večer v kyjevské nemocnici Ohmatdyt dal znamení z nebe, že se všechno podaří. I když podle tradice usedáme k štědrovečerní večeři po východu první hvězdy na nebi, stojí za to se občas rozhlédnout kolem sebe, protože ta hvězda spásy může zazářit v druhém člověku. Abychom si jí všimli, asi je zapotřebí trocha mladistvé citlivosti a naděje. „Láska je velmi ženská, víra velmi mužská, jen naděje je spíš dětská. Teprve díky ní se v křesťanství začíná naplňovat přikázání: Buďte jako děti.“ (Franz Rosenzweig)
V předvečer Božího narození se v ukrajinských domovech usedá ke slavnostní večeři. Svatý večer, jak se tu štědrý večer nazývá, shromažďuje u stolu celé rodiny. Jedním z dodržovaných zvyků je nechání prázdného místa pro případ, že by do domu zavítal nečekaný host. Jsem přesvědčený, že letos bude prázdných míst mnohem víc. V mnoha rodinách budou u štědrovečerního stolu chybět muži i ženy bojující na frontě nebo sloužící jako lékaři nebo zdravotní sestry. Potečou slzy stesku po mrtvých, zmizelých a zajatých. Také budou telefonovat ti, kteří museli opustit svoje domovy a jsou daleko od svých blízkých. Budou to těžké vánoce.
Ukrajinci jsou zpěvavým národem. Zpívá se v kostelích i domech. Proto letos určitě nebudou chybět koledy. Otec Míša mi vyprávěl, že v jeho rodném domě zpívali koledu „Smutný Svatý večer v šestačtyřicátém“, v Sovětském Svazu oficiálně zakázané. Vypráví o tragické době po konci 2. světové války, kdy komunisté Ukrajince ve velkém zatýkali a deportovali na Sibiř. Koleda končí voláním k Bohu:
Ježíši, náš Bože,
shlédni z nebe dolů,
dej nám vidět všechny blízké
zase u svátečních stolů.
A v bojích zabité
ty naše hrdiny
přijmi Bože milosrdný
ať žijí ve Tvém království
Smutný Svatý večer
v šestačtyřicátém
my na celé Ukrajině
na každičkém kroku pláčem‘.
(Pozn. překl.: při překladu jsem použil strojový překlad z originálu a polský překlad uvedený v dopise, a pokusil jsem se zachovat původní ukrajinský rytmus, i za cenu drobných odchylek.)
Milé sestry, milí bratři, mám pocit, že díky těmto dopisům popisujícím náš dominikánský život na Ukrajině jsme se stali blízkými. Poznali jste naše jména a místa, kde sloužíme. I my vás nosíme v srdcích, paměti a modlitbě. Děkujeme, že jste s námi a podporujete nás i ty, kterým se snažíme sloužit. Proto tímto symbolickým způsobem chceme podle polského i ukrajinského zvyku si s vámi ulomit oplatku a podělit o kuťu s přáním pravého pokoje. Nedávno sestra Damiana přinesla dětem, které učí náboženství, velký dort. Koneckonců, Vánoce, to je oslava narozenin našeho Spasitele! Nepropadejme tedy smutku a znechucení, ale plni „naděje, která neklame“ (Řím 5,5) slavme s radostí Pánův příchod.
S pozdravy, s vděčností za všechnu pomoc nám prokazovanou a s modlitbou
Jarosław Krawiec OP, Kyjev, 22. prosince 2022
Přeložil fr. Václav Veselský OP
Předchozí dopis je ze soboty 3. prosince, následuje ten ze soboty 21. ledna. Můžete také přejít na seznam dopisů.
Pokud chcete přispět na pomoc Ukrajině přímo přes tamní dominikány, budou Vám vděční oni i ti, kterým pomáhají!