Chvála Nejsvětější Trojice a víry

Svatá Kateřina Sienská

Tobě buď dík, věčný Otče, že jsi neodvrhl mne, svého tvora, a neodvrátil jsi ode mě tvář a nezhrdl jsi mými touhami. Ty, který jsi světlo, nehleděls na mé temnoty. Ty, který jsi život, jsi nedbal, že já jsem smrt, a ty, lékař, ses nenechal odradit mými těžkými chorobami. Ty, věčná čistota, jsi nehleděl na to, že jsem pokrytá bahnem mnoha běd. Ty, který jsi nekonečný, jsi nezhrdl mnou, konečným tvorem. Ty, moudrost, jsi nedbal na mou velikou tupost.

Kvůli těmto ani jiným špatnostem a chybám ani kvůli žádné jiné mnou tvá dobrotivost, slitovnost a nekonečné dobro neopovrhlo. Naopak ve svém světle jsi dal světlo mně. V tvé moudrosti jsem poznala pravdu, v tvé slitovnosti jsem nalezla tvou lásku a zalíbení v bližním. Kdo tě k tomu přiměl? Jistě ne moje ctnosti, nýbrž tvoje láska.

Kéž tě tatáž láska nyní přiměje, abys osvítil zrak mého intelektu světlem víry, abych poznala dobře pravdu, kterou jsi mi zjevil. Uděl mi, aby si má paměť pamatovala tvá dobrodiní, aby vůle hořela v ohni tvé lásky a aby tímto ohněm lásky do mého těla vstoupila krev a zaplavila je. Ať si touto krví, která mi byla dána pro lásku ke krvi, a klíčem poslušnosti odemknu nebeskou bránu.

O to tě prosím z celého srdce pro každého člověka obdařeného rozumem, všeobecně i jednotlivě, a pro mystické tělo svaté Církve. Vyznávám a nepopírám, žes mě miloval dříve, než jsem byla, a že mě miluješ nevýslovnou láskou, jakoby zblázněný do svého tvora.

Věčná Trojice, božství, božská přirozenosti, která jsi zhodnotila cenu krve svého Syna! Ty, věčná Trojice, jsi hluboké moře; čím více se do něj člověk noří, tím více je nalézá, a čím více je nalézá, tím více je hledá. Duše se tebou nemůže nasytit, neboť když se vrhne do tvé hlubiny, nenasytí se – nepřestává po tobě neustále hladovět a žíznit, věčná Trojice, touží tě vidět ve světle, v tvém světle. Jako laň dychtí po prameni živé vody, tak moje duše touží vyjít z temného vězení těla a spatřit tě v pravdě. Jak dlouho ještě bude tvoje tvář skryta mým očím?

Věčná Trojice, ohni a hlubino lásky, rozežeň již mlhu mého těla! Poznání tebe, které jsi mi ve své pravdě udělil, mě nutí toužit po tom, abych opustila břemeno svého těla a odevzdala život ke slávě a chvále tvého jména. To proto, že jsem okusila a ve světle intelektu spatřila tvou hlubinu, věčná Trojice, a krásu tvého stvoření. Tak jsem hledíc do sebe spatřila, že jsem tvým obrazem, neboť mně dáváš účast na své moci, věčný Otče. Mému intelektu dáváš účast na moudrosti, která náleží tvému jednorozenému Synu; a Duch svatý, který vychází z tebe a ze Syna, mi dal vůli, abych byla schopna lásky.

Ty, věčná Trojice, jsi Stvořitel, a já, tvor, jsem v novém zrození, které jsi mi dal prožít v krvi svého Syna, poznala, že ses zamiloval do krásy svého tvora.

Hlubino, věčné božství, hluboké moře! Co více jsi mi mohl dát, než sebe sama?

Jsi oheň, který nepřestává hořet a nestravuje se; oheň, který ve svém žáru spaluje všechnu sebelásku duše; oheň, který zbavuje všeho chladu; oheň, který osvěcuje. Svým světlem jsi mi dal poznat svou pravdu: ty jsi světlo nade všechna světla, které nadpřirozeným způsobem osvěcuje zrak intelektu tak hojně a dokonale, že se v něm rozjasňuje světlo víry. V této víře vidím, že moje duše má život, a v tomto světle přijímá tebe, zdroj světla.

Ve světle víry získávám moudrost v moudrosti Slova, tvého Syna; ve světle víry jsem silná, pevná, vytrvalá; ve světle víry doufám: nedopusť, abych na své cestě umdlela. Toto světlo mě poučuje o cestě, a bez něj bych bloudila v temnotách; proto jsem tě prosila, věčný Otče, abys mě osvítil ve světle nejsvětější víry.

Toto světlo je opravdu moře, protože duši sytí v tobě, moři pokoje, věčné Trojici. Jeho voda není kalná, a proto duši neděsí, neboť zná pravdu; jeho voda je totiž průzračná, protože zjevuje tvá tajemství, takže tam, kde je hojnost tak nesmírně silného světla víry, je duše ujišťována o tom, v co věří. Tvoje voda je zrcadlo, jehož prostřednictvím si, věčná Trojice, přeješ, abych se poznala: neboť když do tohoto zrcadla hledím a držím je rukou lásky, představuje v tobě mne, tvého tvora, a tebe ve mně, díky spojení božské přirozenosti s naším lidstvím, které jsi uskutečnil.

V tomto světle poznávám tebe a ty se mi v něm představuješ, nejvyšší a nekonečné Dobro: dobro nade všechna dobra, dobro šťastné a nepochopitelné, krása nad veškerou krásu, moudrost přesahující všechnu moudrost, neboť ty jsi moudrost sama. Jsi pokrm andělů a s vroucí láskou ses dal lidem. Jsi oděv zahalující veškerou nahotu, sytíš hladové svou sladkostí. Jsi sladký bez jakékoli hořkosti.

Věčná Trojice, ve tvém světle, které jsi mi udělil a které jsem přijala se světlem nejsvětější víry, jsem díky tolika podivuhodným vysvětlením poznala cestu velké dokonalosti, abych mohla sloužit ve světle, a ne v temnotách, abych mohla být příkladem dobrého a svatého života a abych byla pozvednuta ze svého ničemného života, neboť jsem ti kvůli svým vinám vždy sloužila v temnotách. Neznala jsem tvou pravdu, a proto jsem ji nemohla milovat. Proč jsem tě neznala? Protože jsem tě nespatřila se světlem nejsvětější víry, neboť mi mlha sebelásky zahalila zrak intelektu. A ty, věčná Trojice, jsi nyní svým světlem tyto temnoty rozehnala.

Kdo by dokázal dosáhnout tvých výšin a poděkovat ti za tak nezměrný dar a za tolik dobrodiní, jež jsi mi udělil, a za učení o pravdě, které jsi mi daroval? Je to mimořádná milost, přesahující všeobecnou milost, kterou uděluješ každému tvoru. Chtěls vyjít vstříc mým potřebám a potřebám ostatních duší, které se do ní zahledí.

Pane, ty sám jsi odpověděl: ty sám jsi mi daroval tuto milost, sám jsi odpověděl a utěšil mě vlitím světla milosti, abych ti mohla vzdát díky. Prosím tě, oděj mě do tebe, věčné Pravdy, abych běh tohoto smrtelného života dokončila s pravou poslušností a se světlem nejsvětější víry, jímž, jak se mi zdá, dosud opájíš mou duši. Bohu díky! Amen.

výňatek z knihy svaté Kateřiny Sienské Dialog,
která vyšla v nakladatelství Krystal OP