AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


MARQUIS, Bohumír (Godefridus), obnovitel České provincie.



Byl profesorem na generálním studiu v Antverpách, převor v Antverpách a provinciál provincie Germaniae Inferior (Dolního Německa). V roce 1652 se obrátil magister řádu Jan Křtitel de Marinis na dolnoněmeckého provinciála s žádostí o vyslání 20 bratří, kteří by se hodili na funkce převorů, podpřevorů, novicmistrů a ke správě statků. 1. prosince 1652 jmenoval Marquise za českého provinciála. Spolu s ním přišlo z Belgie pět bratří. Prvním problémem České provincie byl nedostatek domácího dorostu. Marquis tedy musel zajistit domácí dorost a jeho dobrou formaci. Hlavní příčinou nedostatku dorostu byl šířící se protestantismus. Jezuité po svém příchodu do Prahy založili školy a koleje pro studenty. Většina jejich studentů, která se rozhodla pro duchovní stav, však vstupovala právě k jezuitům a na ostatní řehole zbyli pouze méně vhodní žáci. Po bitvě na Bílé hoře, když v roce 1626 dostali dominikáni kostel sv. Jiljí a obnovili tam své studium, začal počet domácích členů pomalo vzrůstat. Už v roce 1600 nařídila generální kapitula v Neapoli, aby byl v reformovaném klášteře ve Vídni zřízen noviciát pro české novice. Generální kapitula v Římě nařídila zbudovat noviciáty v Olomouci a ve Znojmě. Pokaždé však zůstalo jen u nařízení. 28. září 1630 vydal císař Ferdinand II. fundační listinu, kterou zřídil v litoměřickém konventu noviciát a k výživě noviců dal statek Velký Újezd. Pokus o zřízení noviciátu v Litoměřicích z roku 1630 však byl pro válečné události neúspěšný. Teprve 21. června 1654 provinciál Marquis založil pro domácí dorost noviciát v klášteře sv. Michala v Litoměřicích a s velkou slávou oblékl první tři novice. Současně prohlásil litoměřický konvent za konvent s přísnou observancí. Listem ze dne 17. listopadu 1654 pak zřídil druhý noviciát v brněnském konventu. Počet noviců začal stoupat a tak bylo vykonáno nejzákladnější dílo pro obnovu provincie.

Jeho další snahou bylo zavést přísnou observanci i do ostatních klášterů provincie. Zde narazil na tuhý odpor. Na prvním místě se zaměřil na klášter sv. Jiljí v Praze, a to především proto, že v tomto klášteře pokračovala formace mladých řeholníků, bylo zde provinční studium. Magister řádu de Marini mu poslal na pomoc Mag. Serafika Caparriho, který byl ustanoven regentem studia. Zavedení observance spočívalo v první řadě v zavedení společné chórové modlitby i s nočním chórem, v nošení vlněného šatu, v užívání hrubých pokrývek na lůžku a jiných podobných ustanoveních. První příkaz provinciálův se týkal právě chórové modlitby a liturgie vůbec. Současně se snahou o obnovení řeholní kázně se snažil provinciál Marquis povznést i řádové studium. Při svém příchodu do provincie našel provinční studium v Praze u sv. Jiljí a filosofický kurz v konventech plzeňském, brněnském a pražském u sv. Maří Magdaleny. Tyto filosofické kurzy nebyly vázány na stabilní místo a často probíhalo více kurzů současně. Své nejlepší žáky posílala provincie na studia do zahraničí, hlavně do Itálie a Španělska. Spolu s novým pražským převorem Mag. Tirellim navázal jednání s kardinálem Harrachem o znovuuvedení dominikánů na pražskou univerzitu.

Jednou z velkých snah provinciála Marquise byla obnova růžencové zbožnosti. V době třicetileté války v mnoha klášterních kostelích téměř upadla v zapomenutí. Provinciál povzbuzoval představené jednotlivých konventů k zavádění růžencových bratrstev i ke společné modlitbě růžence. Kromě toho ustanovil rovněž nový úřad růžencového kazatele, který se udržel až do josefinských reforem.

Velkým zlem pro provincii byli zběhové z jiných provincií. Proti nim vystupoval Marquis velmi ostře. Řeholník, který se nemohl prokázat doporučujícím listem od svých představených, byl bez milosti uvězněn a pak s doprovodem poslán do své provincie. Současně však musel řešit problém utečenců pro válečné nepokoje v Litvě, Polsku a Rusku.

Přes všechno své ohromné úsilí o obnovu provincie často zakusil provinciál Marquis mnoho nepřátelství od bratří české národnosti, kteří v něm stále viděli jen cizince. 10. března 1657 byl magistrem řádu znovu potvrzen ve funkci provinciála. Úřadu se vzdal v roce 7. května 1661. Vrátil se zpět do Belgie a zemřel v Antverpách 18. září 1677.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.