AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let
CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Dominikáni v médiích
Psi Páně - dokument
Nekrolog

 

Salve 3/2019 – zneužívání

Nové číslo revue Salve přináší teologický pohled na bolestnou záležitost zneužívání v církvi, který může nabídnout nový způsob přemýšlení, a v důsledku toho snad i vyrovnání se s daným problémem. Teologický pohled, jenž neuvažuje jen v kategoriích viny a trestu, obětí a agresorů, příčin a následků, ale vnáší do debaty ještě jiná témata – nejen otázku ještě hlubších důvodů, osobních i strukturních, které stojí u kořene jednání pachatele, ale také otázku další křesťanské práce s viníkem, možností odpuštění, sebereflexe celého společenství včetně například rituálního zpracování traumatu apod.

Číslo je koncipováno tak, aby průběžně docházelo ke změnám perspektivy – od sond do jednotlivých případů a duší viníků a obětí k širším pohledům na celek církve a její tradice. Jen tak je možné nabídnout vyváženější přehled, který nebanalizuje jednotlivce, ale ani nezapomíná na perspektivu celku a impulzy pro budoucnost. Dominikánský teolog Gilles Berceville shrnuje úkol, který si bere za své i toto číslo Salve, následovně: „Teolog se musí pustit do toho, že bude promýšlet tragédii zneužívání, ale musí se přitom vyhnout cestě sebeobhajování církevního, institucionálního a na-ukového systému, který tak vážně selhal. Sebeobhajování katolicismu, který si idealizujeme tím, že odvracíme pozornost od hříchu těch, kdo v něm konkrétně žijí. Přesto však teolog může stavět argumenty pouze v horizontu, který mu otevírá jeho víra.“ Očima víry se díváme na církev jako na tajemství, které je součástí dějin spásy. Kristus-hlava je pramenem svatosti mystického těla církve a od Krista má zdroje posvěcení v Písmu a ve svátostech. Církev putující dějinami je ke svatosti povolána. Kráčejí v ní hříšníci, kteří se dopouštějí osobního zla a vytvářejí struktury hříchu. Církev víry nebude ve svém časném stadiu nikdy ideální a bez hříchu, a zároveň tatáž církev nikdy nepřestane být svatá a přinášet posvěcení, protože žádný hřích nemůže zabránit působení Kristovy milosti.

Téma zneužívání v církvi je sice vyhrocené, ale většina lidí se necítí být vehnána do extrémních rolí oběť–agresor. Solidarizují sice s oběťmi, ale pochopitelně nemají jejich zkušenost. Brání se možná tomu, dát si vnutit představu permanentního ohrožení – tím spíš ale touží po tom, aby se přestalo s pokrytectvím a zamlčováním. Jde jim o to, vyjít z tohoto tragického a bolestného období s novou nadějí a odhodláním uskutečňovat vůli nebeského Otce tak, jak si to přál a jak nás k tomu vede sám Ježíš Kristus. Ten, který kvůli nám „nic nelpěl na tom, že je rovný Bohu, ale sám sebe se zřekl“ (Flp 2,6–7), dává nejlepší příklad toho, jak nakládat s mocí; ten, který se za své trýznitele přimlouval „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34), sám na sobě ukazuje, co je to odpuštění. Jeho napodobování v tak obtížných úkolech je ale možné jen jeho pokorným následováním. Zkouška, kterou církev kvůli odhalení zločinů zneužívání v naší době prochází, je pozváním milosrdného Otce k proměně srdce. V tom spočívá naděje církve, naše naděje.

Viz salve.op.cz.