AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


ABRIKOSOVÁ, Kateřina Anna, zakladatelka kongregace sester dominikánek v Moskvě, mučednice.



Pocházela ze známé kupecké rodiny v Moskvě. Byla pravoslavného vyznání. Po ukončení gymnasia v Moskvě ji poslali rodiče na studia do Cambridge v Anglii. Provdala se za svého bratrance Vladimíra Abrikosova. V roce 1908, po předchozí přípravě, byla v Paříži přijata do katolické církve. O rok později ji následoval její muž. Po návratu do Moskvy začali nadšení manželé Abrikosovi misijní práci mezi ruskou inteligencí a brzy se stali vůdčími osobnostmi ruských katolíků. Oba vynikali vzděláním jak obecným, tak i teologickým, vysokou kulturou a hlavně hlubokým vnitřním životem. V jejich domě se scházeli ruští katolíci i sympatizanti. V létě 1913 navštívili manželé Řím a byli přijati papežem Piem X., který se živě zajímal o jejich činnost v Moskvě. V Paříži pak byli oba manželé přijati do společenství Třetího řádu sv. Dominika. Po návratu do Moskvy se pak Anna Kateřina věnovala působení mezi studentkami. Pod jejím vedením se děvčata věnovala hlubšímu studiu katolické teologie. Řada z nich pak přešla ke katolické církvi. Tím se ovšem mnohé z nich ocitly na ulici, protože je jejich rodiny vyhnaly z domu. Anna Kateřina jim poskytla ubytování ve svém domě. Tak se pomalu vytvářelo společenství žen, žijících podle Řehole Třetího řádu sv. Dominika. V této době oba manželé Abrikosovi složili slib čistoty. Počátkem roku 1917, po poradě s vůdčími osobnostmi ruských katolíků, přešlo celé společenství i s manželi Abrikosovými k východnímu obřadu. V květnu téhož roku přijal Vladimír Abrikosov kněžské svěcení a stal se řeckokatolickým knězem. Společenství žen v domě Abrikosových se postupně přetvářelo v řeholní společenství. 4. srpna 1917 byl oficiálně založen klášter dominikánek v Moskvě. Měl z počátku pouze šest sester. Nabídly se Bohu jako oběť za svou zemi a za její návrat ke katolické církvi. Sestry se věnovaly výchově dětí a dělily se s chudými. Jejich počet se postupně zvětšoval až na dvacet pět. V listopadu 1917 vypukla revoluce. Občanská válka, bída a strašlivá tyranie bolševické vlády sužovaly celé Rusko a ušetřena nezůstala ani komunita v domě Abrikosových. Na konci roku 1922 byl Vladimír Abrikosov s celým okruhem vědců a profesorů vyhoštěn z Ruska. Anna Kateřina mohla odejít spolu se svým manželem, ale nechtěla opustit své duchovní dcery. Bez ohledu na nebezpečí, které hrozilo každým dnem, pokračovala Anna Kateřina neohroženě dál ve své činnosti – přijímala další sestry, překládala do ruštiny knihy a spolu se sestrami je pak rozmnožovala. Celé společenství žilo velmi intenzivním duchovním životem. Říkalo se o nich, že jakoby „spěchaly žít“, jakoby usilovaly nahromadit co nejvíc duchovních sil pro to, co přijde. V roce 1923 měly sestry ve své kapli neustálou adoraci Nejsvětější Svátosti.

V listopadu 1923 byla celá komunita i mnoho aktivních katolíků, kteří k nim přicházeli, zatčena. Následovalo šestiměsíční vyšetřování ve vězení Lubjanka v Moskvě. Matka Kateřina byla úplně izolovaná a směla se stýkat jen s vyšetřovateli. Při tom všem si uchovala zvláštní důstojnost, která zanechala dojem i na její vyšetřovatele. Jeden z nich při vyšetřování jedné ze sester prohlásil: „Vaše matka je mimořádná osobnost. Škoda, že není komunistkou!“ Před velikonocemi 1924, když skončilo vyšetřování, se všechny sestry sešly v jedné cele v Butyrském vězení. Všechny si byly vědomy toho, co je očekává. Pod vedením Matky Kateřiny si všechny sestry vykonaly duchovní cvičení a pak obnovily své řeholní sliby. Přes prosby sester však Matka nedovolila žádné ze sester složit sliby doživotní. V polovině května byly sestrám předány rozsudky. Všechny byly odsouzeny od 3 do 10 let vězení, koncentračního tábora nebo vyhnanství, ani jedna nebyla osvobozena. Matka Kateřina byla odsouzena k 10 letům vězení v přísné izolaci. Počátkem června 1924 byla s několika sestrami převezena na Sibiř a umístěna v ženském oddělení věznice v Tobolsku. Zde prožila pět let těžkého vězení ve společnosti žen, které se dopustily těžkých kriminálních deliktů. I tady si uchovala Matka Kateřina svou důstojnost, ve vzájemných vztazích dokázala prosadit pevné zásady, takže i tyto kriminálnice si ji postupem času zamilovaly, respektovaly ji a mnohokrát byly ochotny jí i pomoci. Pro tuto svou popularitu rozhodla správa věznice izolovat Matku Kateřinu v samostatné cele. Od té doby prožila všechna svá vězeňská léta v naprosté samotě. V roce 1929 byla převezena do vězení politických vězňů v Jaroslavlji, které bylo známé nejostřejším režimem a přísnou izolací vězňů jak od vnějšího světa, tak i mezi vězni navzájem.

Na konci roku 1931 Matka Kateřina onemocněla. Byla zjištěna rakovina prsu a bylo nutno ji operovat. Převezli ji do Butyrské vězeňské nemocnice v Moskvě. Po operaci byla propuštěna na svobodu bez jakýchkoliv prostředků. Neměla se kam obrátit. Ujala se jí jedna známá, se kterou se setkala v kostele sv. Ludvíka. I na svobodě však byla pod stálým dohledem, denně se musela hlásit u GPU. Brzy jí však bylo zakázáno žít v Moskvě. Odstěhovala se tedy do malé vesnice v blízkosti Moskvy. Při návštěvě lékaře v Moskvě se setkala s dvěma komsomolkami, které se zajímaly o náboženské otázky. Dívky zřejmě nemlčely, a tak se Matka Kateřina dostala znovu do vězení v Jaroslavlji, kde byla vězněna téměř až do své smrti. Její zdraví se neustále zhoršovalo. Krátce před smrtí byla převezena do Butyrského vězení v Moskvě, kde zemřela 23. července 1936 ve věku 54 let. Její tělo bylo spáleno ve vězeňském krematoriu.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.