AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


COLL, y Guitart František, bl., lidový misionář, zakladatel kongregace.



Narodil se 18. února 1812 v Gomberny v Pyrenejích, v době, kdy ve Španělsku vládl Napoleonův bratr Josef Bonaparte. Při křtu dostal jméno František Josef Michael. Od října 1823 studoval v malém semináři ve Vich. V té době probíhaly ve Španělsku boje mezi stoupenci krále a zastánci francouzské revoluce. Ve Vich měly tyto boje tragické následky, protože revolucionáři zavraždili zdejšího biskupa. Zvítězili stoupenci království a na trůn se vrátil Ferdinand VII. 1830 vstoupil František v Geroně do řádu a zde pak i studoval. 4. dubna 1835 přijal František v Barceloně jáhenské svěcení. Těsně před jeho kněžským svěcením, 25. července 1835, španělská vláda zrušila kláštery. Zrušení bylo doprovázeno rabováním klášterů a kostelů a zabíjením řeholníků. K zvlášť velkému masakru došlo v Barceloně. Bratři v Geroně v noci opustili klášter, každý jen s nejnutnějšími prostředky a každý se musel postarat sám o sebe. Všichni ale předpokládali, že to je přechodné období, které nebude dlouho trvat. František se proto s jedním augustiniánem usadil v malém domku ve svém rodišti a čekali na změnu politické situace. Když se dlouho nic neměnilo, rozhodl se František vydat se do Vich, kde dokončil svá studia v diecezním semináři. 28. května 1836 pak přijal v kapli biskupského paláce v Solsoně kněžské svěcení.

8. března 1836 podepsala královna Marie Kristina, regentka španělského království, dekret o zrušení řeholí, které prohlásila za neužitečné pro pokrok civilizace a rovněž zakázala nošení řeholních habitů. František zůstal v diecezi Vich. Zpočátku nepůsobil v duchovní správě, ale až do roku 1837 žil privátně v rodině svých přátel. Cítil však, že je to příliš pohodlný život. Proto se obrátil na ordináře diecéze a požádal jej, aby byl přijat do služeb diecéze. Byl poslán do farnosti Artes a od roku 1839 byl kaplanem v Moya u Barcelony. V té době zuřila ve Španělsku opět občanská válka mezi stoupenci regentky Kristiny a stoupenci bratra zemřelého krále Karla. Právě když přišel František Coll do Moya, našel zde město poničené a mnoho povražděných lidí. S ohromným nasazením se mu podařilo uklidnit poměry v Moya. Pronajal si malý domek, kde potom žil se svou sestrou Terezou. Věnoval se pak s nadšením duchovní správě. Vynikl jako kazatel, duchovní vůdce, pečoval o chudé. Po čase se ale vzdal farní služby a stal se lidovým misionářem a kazatelem. Podobných kněží kazatelů bylo více. Spolu s nimi zorganizoval v roce 1845 skupinu kazatelů, které dal název Apoštolské bratrstvo a které se řídilo dominikánskou terciářskou řeholí. Členy tohoto bratrstva bylo několik dominikánů a zvláště výraznou osobností byl Antonín Maria Claret, bývalý Františkův spolustudent z Vich. Apoštolský stolec dal těmto misionářům 6. února 1848 titul apoštolských misionářů. V roce 1849 přešel O. Františel Coll do diecéze urgellské. Kázal v mnoha městech. Chodil zásadně pěšky, oblečený do obnošených šatů, stravoval se velmi skromně. Kázal v kostelích i na náměstích a nejraději kázal o růženci. Často opakoval, že příčinou malého duchovního pokroku je nedostatek rozjímání. Proto učil lidi rozjímat o růžencových tajemstvích. Růženci věnoval také dvě knihy, které napsal: La Hermosa Rosa (Překrásná růže) (1853) a Escala del cielo, o el santo rosario, come medio muy a propósito para a él (Schody do nebe) (1862). Našel mnoho lidí, toužících zasvětit se Pánu Bohu. Proto 6. listopadu 1850 ustanovil vikář Aragonské provincie Dominik Roma v Aragonské provincii Třetí řád a jeho ředitelem jmenoval O. Františka Colla.

Od roku 1850 působil František opět ve Vich, v bývalém dominikánském kostele sv. Dominika. Žil u své ovdovělé sestry a chodil po okolí kázat. Zvláštní péči věnoval sestrám dominikánkám v klášteře sv. Kláry, které přežily zrušení řádů. Vlivem okolností nebyl řeholní život v tomto klášteře prožíván v plnosti. Sestry toužily po obnově a s pomocí O. Františka se jim podařilo obnovit řeholní kázeň. Kromě toho existovalo ve Vich společenství terciářek, nazývané Las Beatas Dominicas. 1859 jmenoval provinciál O. Colla jejich duchovním vůdcem.

Kdykoliv končil bl. František v některé obci misie, vždycky odcházel se zvláštním smutkem. Uvědomoval si, že tito lidé potřebují další duchovní péči. Zvláště děti potřebovaly stálou duchovní výchovu. Tyto prožitky vedly nakonec O. Františka k založení kongregace dominikánek Zvěstování, jejímž úkolem byla katecheze a péče o chudé a zanedbané děti. Počátky kongregace nebyly vůbec snadné. 16. srpna 1856 shromáždil v malém domku ve Vich první mladé dívky, základ budoucí kongregace. Krátce před tím však královský výnos zakázal zakládat nové fundace. Rovněž biskup tomu bránil. Proto se O. František dohodl s biskupem na kompromisu: členky komunity směly bydlet pohromadě, ale komunita nesměla mít oficiální charakter a sestry nesměly nosit řeholní roucho. Zájemkyň přibývalo a společenství se muselo postarat o větší dům. Vznikaly pak další nové domy v okolních městech. Pro kongregaci napsal stanovy s názvem Regola o forma de las hermanas del Orden de Penitencia del Padre Santo Domingo de Guzman. Kongregace Zvěstování byla schválena ve Španělsku představenými dominikánského řádu 22. srpna 1857 a definitivní schválení získala od papeže Pia X. v roce 1907.

2. prosince 1869 byl stižen O. František mrtvicí a oslepl. Byl to začátek bolestného umírání, které trvalo pět let. Postupně ztrácel O. František své schopnosti. Zemřel 2. dubna v roce 1875. Byly mu šedesát tři roky. Byl pohřben na městském hřbitově, později byly jeho ostatky uloženy v kostele sester Zvěstování ve Vich. Obnovy klášterů ve Španělsku se nedožil, avšak i když prožil v klášteře jen několik málo let, zůstal svým srdcem po celý život synem sv. Dominika. Beatifikoval jej 29. dubna 1979 Jan Pavel II. Památka bl. Františka se slaví 19. května.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.