AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


BERAN, Josef, terciář, biskup, kardinál.



Narodil se v Plzni 29. prosince 1888. Vyrostl ve zbožné rodině plzeňského učitele. Po skončení gymnasiálních studií se po krátkém váhání rozhodl studovat teologii. Nastoupil do semináře v Římě 31. října 1907. Měl velkou úctu k sv. Tomáši Akvinskému a rozhodl se zde vstoupit do 3. řádu sv. Dominika. Do řádu jej přijímal tehdejší magister řádu bl. Hyacint Cormier. Pro svou duchovní zralost byl Beran vysvěcen už po čtvrtém ročníku studia a byl určen představenými za prefekta semináře. Kněžské svěcení přijal 10. června 1911. Po roce se vrátil do Čech a 1. srpna 1912 nastoupil na své první kaplanské místo v Chýši u Žlutic. Následoval Prosek u Prahy a Michle. Odsud docházel a požehnaně působil v ústavu hluchoněmých v Krči. K 1. září si jej vyžádaly sestry de Notre Dame jako profesora náboženství v jejich učitelském ústavu u sv. Anny v Ječné ulici. Později byl jmenován ředitelem a profesorem pedagogiky tohoto ústavu. U sv. Anny vyučoval do roku 1929, kdy odešel do pražského semináře jako asistent pastorálky. V roce 1932 jej jmenoval pražský arcibiskup kardinál Kašpar rektorem semináře. Seminární kostel v Dejvicích se stal centrem jeho ohromného apoštolátu. Před 2. světovou válkou docházelo v Čechách k velkým národnostním třenicím mezi Čechy a Němci. Aby předešel něčemu podobnému v semináři, kde studovali bohoslovci obou národností, rozhodl rektor Beran, aby němečtí bohoslovci opustili pražský seminář a vytvořili svůj vlastní v Litoměřicích. Ze strany Němců to bylo chápáno jako pokoření příslušníků německého národa. Kromě toho odmítl Beran vydat Němcům seminární kostel sv. Vojtěcha. V dubnu 1941 zemřel pražský arcibiskup kardinál Karel Kašpar. Krátce před tím byl arcibiskup vyslýchán říšským protektorem a proslýchalo se, že byl i ztýrán. Při této příležitosti bylo nutné promluvit do rozhlasu. Nikdo z církevních představitelů k tomu neměl odvahu. Pověřili proto Dr. Berana. Promyšlené a přece tak otevřené řeči však nemohlo nic vytknout ani gestapo. Všechno se ale sčítalo. Po celou dobu okupace byl pod přísným dohledem gestapa a po heydrichiádě byl 6. června 1942 zatčen. Nejprve byl vězněn na Pankráci a vyslýchán v Pečkárně. Odsud byl transportován do Terezína a v září 1942 do Dachau. V lednu 1943 zde onemocněl tyfem a přežil jen díky pomoci svých spoluvězňů. 29. dubna 1945 obsadila Dachau americká armáda. Beran se vrátil domů a s neúnavnou horlivostí se pustil do práce, a to nejen v dejvickém semináři, ale v celé pražské arcidiecézi. Snažil se v poválečných Čechách odpovídat na naléhavé potřeby doby. 4. listopadu 1946 jej Pius XII. jmenoval pražským arcibiskupem. Funkce se definitivně ujal 11. listopadu a 8. prosince o slavnosti Neposkvrněného Početí Panny Marie přijal biskupské svěcení. Za heslo svého pontifikátu si zvolil slova EUCHARISTIA ET LABOR, slova, které plně vystihovala jeho život. Od nástupu na pražský stolec bojoval s mnoha těžkostmi, které ještě narostly po únoru 1948, kdy se moci chopili komunisté. Církev se stále více setkávala s nepřátelstvím a pronásledováním. Arcibiskup Beran považoval za nutné vydat pastýřský list, ve kterém jasně vyjadřuje postoj katolické církve. Pastýřský list se stal důvodem pro zatýkání a věznění věrných kněží. Arcibiskup tím nesmírně trpěl. V červnu 1949 se uskutečnilo v pražském arcibiskupském paláci tajné setkání všech československých biskupů. Došlo k vyzrazení a palác obsadila tajná policie. 19. června o slavnosti Božího Těla nedovolili provokatéři arcibiskupovi v katedrále kázat a po návratu do paláce už nesměl z paláce vycházet. Byla mu zadržovaná pošta i přes jeho protesty. Od 19. července se jeho domácí vězení ještě zpřísnilo, arcibiskup byl hlídán na každém kroku, i v noci. Toto období byl schopen přežít jen díky hlubokému spojení s Bohem. 7. března 1950 byl převezen do bývalého letního sídla pražských arcibiskupů. S ním tu byly tři sestry dominikánky. 24. března však následoval další transport, tentokrát do Ružodolu u Liberce. Zde se sešel s českobudějovickým biskupem Hlouchem. 17. dubna 1953 byly dominikánky propuštěny a arcibiskup byl převezen do Myštěvse u Nového Bydžova. Zde se sešel s brněnským biskupem Skoupým. O oba biskupy se zde staraly dvě sestry Nejsvětější Svátosti. 20. prosince 1957 nastalo nové stěhování, tentokrát do Paběnic u Čáslavi. S ním zde byli internováni i biskupové Skoupý a Hlouch. Staraly se o ně opět tři dominikánky. Zde už byly podmínky snesitelnější, než na předchozích místech. V prosinci 1959 se arcibiskupovi zhoršil zdravotní stav a musel podstoupit operaci kýly a znovu 20. června 1962. 3. října 1963 byli biskupové prezidentem republiky „omilostněni“. Oba biskupové byli propuštěni a Beranovi byl určen za místo pobytu Mukařov. Nepřátelé církve se domnívali, že čtvrnáct let izolace arcibiskupa dá zapomenout lidem na svého pastýře. Jaké však bylo jejich překvapení, když se stal Mukařov poutním místem mnoha lidí. Následovalo proto další stěhování, tentokrát do kláštera premonstrátek v Radvanově u Mladé Vožice. Zde našli svůj prozatímní domov také olomoucký světící biskup Zela, litoměřický biskup Trochta a premonstrátský opat Machalka. I do Radvanova však přicházely zástupy lidí. 10. ledna 1965 jmenoval papež Pavel VI. arcibiskupa Berana kardinálem. Aby za novým kardinálem nemohli přicházet gratulanti, ohlásila státní správa, že v Radvanově vypukla tyfová epidemie a uzavřela dům do karantény. Vláda oznámila Beranovi, že je ochotná jej pustit do Říma, ale nepřeje si jeho návrat. Arcibiskup opustil republiku 19. února 1965. Následujících pět let prožil v koleji Nepomucenum v Římě. Věnoval se literární činnosti, návštěvám, pastoraci českých emigrantů a hlavně modlitbě a oběti za svůj národ. Tou největší obětí pro něj bylo vyhnanství. V srpnu 1968, během návštěvy Německa, se těžce zhoršil Beranův zdravotní stav. Musel nastoupit do stutgartské nemocnice, kde mu lékaři vyoperovali několik rakovinových nádorů. Krátce na to lékaři objevili i rakovinu plic. Kardinál Beran zemřel v Římě 17. května 1969. Ani po své smrti se nesměl vrátit do své vlasti. Byl pohřben ve vatikánských kryptách v blízkosti hrobů Pia XII. a Jana XXIII.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.