AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


VINCENC, Ferrerský sv., teolog, kazatel.



Narodil se ve Valencii ve Španělsku 23. ledna 1350. V roce 1367 vstoupil do řádu, studoval v Barceloně, Leridě a Toulouse. Až do roku 1390 působil ve Valencii jako lektor a kazatel. 1379-1380 byl převorem ve Valencii, 1385-1391 vyučoval teologii na katedrální škole ve Valencii, 1389 promoval na Magistra teologie. Svými kázáními vyzýval židy ke konverzi a mnoho židů skutečně na základě jeho slov křest přijalo. Židovského pogromu v roce 1391, jak o tom svědčí i židovští historikové, se neúčastnil. Na křesťansko židovské disputaci, konané na královo přání v letech 1413-1414 v Tortose, pronesl dvě kázání. Byl převorem a učitelem na katedrální škole ve Valencii. Za svého rádce si ho vzala královna Jolanda, manželka Jana I.

Vincenc žil v době papežského schismatu. Právě v době jeho studií k tomu došlo 20. září 1378 volbou vzdoropapeže Roberta ze Ženevy. Evropa se rozdělila na dva tábory. Vlivem španělského kardinála Petra de Luna, skvělého diplomata, se králové Pyrenejského poloostrova rozhodli pro papeže avignonského. Kardinál Petr cestoval od dvora ke dvoru. Ve Valencii se seznámil s Vincencem a vyžádal si jej za svého průvodce. V roce 1394 zemřel vzdoropapež Klement VI. Naděje na usmíření obou stran zanikly volbou v Avignonu, na které byl zvolen právě Petr de Luna za vzdoropapeže a přijal jméno Benedikt XIII. Vincenc jej na jeho žádost následoval i do Avignonu. Vincencův teologický traktát De moderno ecclesiae schismate vyjadřuje víru, že papež v Avignonu je papežem právoplatným. Rozkol však byl velmi bolavou ranou v jeho srdci. Nebyl jediným, kdo byl v té době dezorientovaný. A právě v Avignonu se začínají objevovat pochybnosti, je-li Benedikt XIII. skutečně právoplatným papežem. Vincenc pochopil, že rozdělení v církvi má různé příčiny, ale tou nejzákladnější je, že je celý Boží lid příliš vzdálen od Krista. Proto si vyžádal dovolení odejít z Avignonu a od roku 1399 se stal putujícím kazatelem. Stal se jedním z největších putujících kazatelů v historii církve. Tato misie trvala bez přerušení více než 20 let a skončila Vincencovou smrtí v roce 1419. Prošel celou jižní Francii, Španělsko, Lombardsko, Piemontsko, Švýcarsko a Savojsko. Stál u smrtelného lůžka savojského vévody Amadea a ohromně zapůsobil na jeho dceru Markétu, která pod jeho vlivem vstoupila do řádu sv. Dominika a stala se rovněž světicí. Vincenc byl především kazatelem pokání. V jeho kázáních se často objevoval motiv konce světa. Ve svých kázáních učil lidi, jak mají očekávat tento poslední den – mají se zříci hříchu a přiblížit se Kristu, mají se naučit rozlišovat situace na důležité a méně důležité. I když stál na straně vzdoropapeže, jeho činnost nespočívala v agitaci pro něj. Tyto záležitosti pro něj stále více ztrácely smysl. Jeho největším úkolem bylo hlásat lidem Krista, odvracet je od hříchu a utvrzovat v životě podle Božích přikázání. Z města do města jej doprovázel zástup flagelantů. V roce 1408 se vrátil do Valencie. Po smrti aragonského krále Martina v roce 1410, když nastaly v zemi nepořádky, působil v Aragonsku Vincenc jako apoštol pokoje. Svým vlivem přispěl rovněž k založení valencijské univerzity. V roce 1414 se znovu vrátil do Francie s názorem, že pro dobro církve by se měl Benedikt XIII. vzdát svého postavení. Pokoušel se jej o tom přesvědčit, ale marně. Když se mu nepodařilo přimět Benedikta XIII. k resignaci, znovu odešel a kázal. Mohl tak sám naplnit ideál, o kterém kdysi prohlásil: „Dominikán musí být andělsky čistý, dokonale poslušný a úplně bez nároků na pohodlí života. Nesmí se ani uzavřít v poustevně ani nesmí omezit svou činnost na určité místo, ale má být připraven hlásat evangelium po celém světě.“

Po dlouhých jednáních svolal císař Zikmund koncil do Kostnice, který měl schisma ukončit. Zásluhou Vincencovou vydal rovněž avignonský papež Benedikt XIII. proklamaci, kterou schválil svolání Kostnického koncilu a vyjádřil ochotu podřídit se rozhodnutím koncilu. Kostnický koncil pak v roce 1415 ukončil západní schisma. Byl zvolen nový papež Martin V. Ten si byl vědom zásluh sv. Vincence a nabídl mu kardinálský klobouk. Vincenc poděkoval a poprosil jen o papežské požehnání pro svou další misionářskou činnost. Jako kazatel procházel dále Francií křížem krážem, upevňoval víru lidí a napravoval mravy. Jeho kazatelská činnost skončila v Bretani, kde zemřel 5. dubna 1419. Pohřben byl ve Vannes. Hned po smrti byl lidem ctěn jako svatý. Ihned začaly být sbírány materiály pro jeho kanonizaci. Kanonizační proces byl ukončen v roce 1450 a kanonizační bullu pak vydal 29. června 1455 Kalixt III. Vincenc napsal: Tractatus de moderno ecclesiae schismate ad d. Petrum regem Aragoniae; De tempore antichristi et fine mundi; Tractatus de vita spirituali; Ordinamenta confraternitatum disciplinatorum; zachovala se některá jeho kázání a řada dopisů. Liturgická oslava sv. Vincence se koná 5. dubna.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.