AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


TINCANI, Ludvika (Luigia), zakladatelka kongregace.



Narodila se v Chieti 25. března 1889. Její otec zde vyučoval latinu a řečtinu. Jako pedagog, který se nebál hlásit se otevřeně k svému náboženskému přesvědčení a ke katolické církvi, byl zednářskou vládou posílán z místa na místo. 1880 nastoupil v Correggio, 1883 v Saluzzo, 1885 v Miláně, 1887 v Chieti, 1890 v Boloni, 1896 v Cuneo, 1901 opět v Boloni, 1904 v Modeně, 1906 v Cremoně, 1907 ve Forli, 1908 znovu v Modeně, 1910 v Messině a v roce 1912 byl konečně jmenován profesorem latiny a řečtiny v římském Viscontiho lyceu. Přes časté stěhování probíhalo dětství Luigi klidně. Měla dvě starší sestry a bratra. Základní vzdělání získala v klášterní škole Dcer Neposkvrněného Srdce Panny Marie. V Cuneo se svou starší sestrou Beatrice vystudovaly tzv. Doplňující školu, která byla ukončena předáním učitelského diplomu. Získala jej v roce 1904 v Boloni. Bylo jí teprve patnáct let, když získala své první místo učitelky v koleji barnabitů sv. Ludvíka. Vedle učitelské práce studovala Luigia na univerzitě, učila se psaní na stroji, stenografii, kreslení. V Boloni žila ve stínu basiliky sv. Dominika a vliv dominikánů na celou rodinu byl velmi silný. Její nejstarší sestra Angelina vstoupila do kongregace sester dominikánek sv. Kateřiny Sienské. Zvlášť silným zážitkem bylo pro Luigiu setkání s bl. Hyacintem Cormierem, tehdejším magistrem řádu, které jí dalo pochopit krásu a hodnotu dominikánské misie v evangelizaci kultury. V prosinci 1909 vstoupila Luigia se svou matkou a sestrou Beatrice do třetího řádu sv. Dominika. Stále silněji cítila povolání k řeholnímu životu. V té době se její rodina znovu stěhovala, tentokrát do Messiny na Sicílii a krátce na to do Říma. Zde začala Luigia studovat na vyšší pedagogické škole. Navázala kontakty s dalšími studentkami, které se snažila podpořit ve víře, protože ve škole byl silný protináboženský duch. Rovněž v Římě navázala Luigia kontakty s dominikány z kláštera Panny Marie u Minervy. Do tohoto kostela velmi ráda chodila, protože zde byl hrob sv. Kateřiny Sienské, kterou velmi ctila. Jejím duchovním vůdcem byl O. Ludvík Fanfani, kterému se svěřila se svou touhou evangelizovat na všech typech škol, od mateřských škol až po univerzity. Byl to apoštolát nesmírně potřebný. Podle jejích představ by se tato misie měla konat nenápadně, bez řeholního habitu, ale na druhé straně se všemi rysy, charakteristickými pro zasvěcený život. V té době řeholnice bez habitu bylo něčím naprosto nemyslitelným. V roce 1913 se zůčastnila ve Florencii sjezdu Třetího řádu sv. Dominika, na kterém jako jediná žena mluvila o potřebách apoštolátu. 1914 založila první univerzitní kroužek studentek, jehož posláním byla jejich náboženská a intelektuální formace. Během času se tyto studentské kroužky rozšířily po celé Itálii. V roce 1916 získala Luigia diplom, který ji opravňoval vyučovat na středních školách, 1917 dosáhla licenciátu z italského jazyka a literatury a 1925 získala magisteriát na univerzitě Božského Srdce v Miláně. 30. května 1917 Luigia Tincani se svou sestrou Beatrice a dvěma dalšími dívkami složily v kapli v cele sv. Dominika u sv. Sabiny do rukou O. Fanfaniho sliby v Unii dominikánských terciářek pracujících pro apoštolát ve školství. Pod tímto názvem potvrdil tuto společnost 8. března 1917 tehdejší magister řádu Theissling. O nové instituci byla informována všechna terciářská společenství v Itálii a začaly přicházet přihlášky. V září 1918 na soukromé audienci schválil nové společenství papež Benedikt XV. Sestry žily zatím každá sama v různých částech Itálie, scházely se několikrát do roka a Luigia jim posílala pravidelné listy, které plnily funkci formace. S přibývajícím počtem sester se ukázala nutnost formačního centra. Po počátečních obtížích obsadily sestry v červenci 1922 bývalý dominikánský klášter v Gubbio a při něm založily lyceum. V lednu 1923 předložila Luigia Tincani svůj projekt papeži Piu XI., který o rok později při soukromé adoraci projekt schválil a novou společnost nazval Misionářkami škol. V červenci 1924 připojil magister řádu Theissling společenství sester do řádové rodiny. Ustálil se oficiální název společnosti Unie Misionářek škol sv. Kateřiny Sienské. 28. srpna složily sestry sliby a Luigia byla jmenovaná hlavní představenou. V roce 1925 otevřely sestry v Miláně první univerzitní penzionát a krátce na to podobný penzionát v Římě. Následovalo založení v Palermo a na dalších místech. V roce 1933 přišly do Itálie první sestry z Indie. 1951 už měla kongregace své domy, kromě Itálie, v USA, Indii, Africe, Španělsku a Francii. V té době už byla Luigia Tincani těžce nemocná. I přes svou nemoc se snažila pomáhat sestrám, kde mohla. Luigia Tincani zemřela v Římě 31. května 1976.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.