AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


SAVONAROLA, Jeroným, kazatel, reformátor, mučedník.



Narodil se 21. září 1452 ve Ferraře. Krátce pobýval na dvoře rodu Este, ale přepychový styl života byl podle něho nepotřebný a hříšný. Tajně odešel z domova a v Boloni vstoupil do řádu. Už tři roky před svým odchodem do kláštera napsal píseň De ruina mundi, ve které mluví o morálním a náboženském úpadku tohoto světa. Je to obraz, ke kterému se vracel ve všech svých pozdějších kázáních. V roce 1476 složil řeholní sliby. Od roku 1479 studoval ve Ferraře. Pro válečné nepokoje museli představení bratry rozeslat do jiných klášterů, Savonarola se dostal do Florencie a byla mu svěřena výchova noviců. Jako kazatel však zažil těžký neúspěch. Ve městě plném přepychu a zábav nenašla jeho přísná a káravá kázání mnoho posluchačů. Z Florencie byl poslán, zřejmě na zásah Lorenza Medici, do Reggia Emilia, kde poprve zaznamenal kazatelský úspěch. Co uchvacovalo především jeho posluchače bylo nadšení a přesvědčení, s jakým kázal. Tři roky byl putujícím kazatelem a během této doby vzrostl jeho věhlas kazatele. Proto v roce 1489 byl pozván do Florencie samotným Lorenzem Medici. Věnoval se opět výchově noviců, od roku 1491 byl převorem v San Marco, a věnoval se znovu kázání, tentokrát s ohromným úspěchem. Od počátku svých kázání se postavil na stranu slabých. Odkrýval nespravedlnost a všeobecnou zkaženost a ve svých kázáních oznamoval zkázu. Vláda, když viděla Savonarolovy úspěchy, pozvala jej do Palazzo Vecchio a Jeroným tam vyložil své učení o právech poddaných a povinnostech vládnoucích. Téměř vzápětí došlo ke konfliktu mezi skutečným vládcem Florencie Lorenzem Medici a Savonarolou. Lorenzo Magnifico byl sice básníkem, který se dokázal roztesknit nad některými texty básní, ale na druhé straně to byl tyran, který okrádal sirotky, nařizoval tělesné mučení a množil tresty smrti. Šlo mu vždycky především o vlastní moc. A proti této moci se postavil mnich ze San Marco. Lorenzo se pokoušel všemi možnými způsoby pokořit a podmanit si Savonarolu, ale marně. Tento boj však netrval dlouho, protože brzy Lorenzo Medici těžce onemocněl a připravoval se na smrt. Savonarola jej navštívil, znovu došlo mezi nimi k slovní potyčce, ve které Girolamo zvítězil. Před odchodem mu dal své požehnání. Lorenzo Medici zemřel 8. dubna 1492.

Události po smrti Lorenza Medici vtáhly Savonarolu do víru politické činnosti. Přes tuto činnost nepřestal být Jeroným tím, čím byl před tím: kazatelem a nikdy ne organizátorem nějakého politického plánu. Neztratil nikdy z očí cíl, kterým pro něho vždycky bylo dobro duší a reforma mravů. Od roku 1492 ohlašoval Savonarola ve svých kázáních příchod mimořádného utrpení. Krátce na to vtrhlo do Itálie vojsko francouzského krále Karla VIII. a obsadilo Florencii. Rod Medici byl vyhnán z města. Nová vláda převzala zadlužený stát. Pozvala ke spolupráci i Savonarolu. Vláda musela provést určité změny, které nebyly právě populární. V tom jim měl Jeroným, který měl ve Florencii velkou autoritu, pomoci. Hospodářská krize způsobila, že se mnoho lidí octlo na mizině. Právě jim se snažil Savonarola co nejvíce pomoci. Konal pro ně sbírky, snažil se jim zajistit pracovní příležitost.

Politická situace nebyla právě nejlepší. Ostatní italská města vytvořila proti francouzům ligu, ke které se, na radu Savonaroly, Florencie nepřidala. Když však Karel VIII. nesplnil sliby, které florenťanům dal, obrátila se nenávist obyvatel proti Savonarolovi. Na jejich stranu se postavil i papež Alexander VI., kterému byl kritický kazatel už dávno nepohodlný. Savonarola totiž nebyl jen kritikem zřízení ve Florentské republice, ale stal se i kritikem církevního života. Odsuzoval ceremonie, ze kterých se vytratil život, kriticky se vyjadřoval o nepořádcích mezi kněžstvem. V jeho kázáních nebylo ani zmínky o papeži, který byl tím nejhorším papežem v historii církve. Důvodem papežova negativního postoje bylo odmítnutí papežského návrhu, aby Florencie vstoupila do protifrancouzské ligy, čímž se cítil papež být uražený jako Savonarolův představený i jako politik. Mezi oběma muži se rozvinula korespondence, která vyvrcholila zákazem kázat a exkomunikací. Ve Florencii propuklo proti Savonarolovi povstání a ten byl zatčen a uvězněn. Během dubna a května se konalo několik soudů, na posledním byl Jeroným Savonarola odsouzen k trestu smrti oběšením a upálením. Poprava byla vykonána 23. května 1498. Spolu s ním bylu odsouzeni a upáleni dva jeho nejužší spolupracovníci Dominik da Pescia a Silvestro Maruffi. Jejich popel byl hozen do řeky Arno.

Savonarola se nespokojil jen s kritikou církevních poměrů. Začal i s reformou, a to nejprve v klášteře sv. Marka ve Florencii. V San Marco byla stále ještě živá památka sv. Antonína, který zde před 22 lety zemřel. V klášteře žili bratři stále podle observance, kterou zde sv. Antonín zavedl. Nebyla to však observance, která by se líbila Savonarolovi. Klášter měl pozemky v okolí města, z jejichž pronájmu žil. Pravděpodobně byli bratři k tomu donuceni, když viděli, jak se zmenšují dary lidí. Snažili se zajistit si tak své současné i budoucí potřeby. V červenci 1491 byl Savonarola zvolen převorem kláštera San Marco. Na prvním místě přiměl bratry, aby všechny pozemky prodali. Vyžadoval striktní chudobu. Řeholníci měli být skutečně chudí – chudé šaty i chudé cely. V tom nepřipouštěl vyjímky. Chudoba pro něho byla nejjistějším znamením povolání a majetek chápal jako překážku dokonalosti. I když zavedl v klášteře velice přísná pravidla, dokázal svým osobním přístupem vytvořit v klášteře domov, místo radosti. Proto se klášter brzy naplnil velkým počtem mladých řeholníků z význačných patricijských rodin ve Florencii – Strozzi, Gondi, Salviati, Acciaioli, Pucci a další. Podobná horlivost se brzy rozšířila i do dalších klášterů řádu – do Fiesole, Prato, Pisy, Sieny. Dokonce i kamaldulové z kláštera degli Angioli ve Florencii žádali, aby jejich klášter směl změnit řeholi na dominikánskou, aby mohli žít pod Savonarolovým vedením. 1492 si vyžádal Savonarola na Alexandru VI. dovolení, aby klášter sv. Marka spolu s ostatními kláštery, které se přidaly k Savonarolově reformě, byly odloučeny od Lombardské kongregace a mohly si vytvořit vlastní kongregaci. Tyto reformy se setkaly na jedné straně s nadšením, ale na druhé straně taky s opozicí a nepřátelstvím.

Jedním z úkolů, na který se Savonarola rovněž zaměřil, bylo vysvětlit umělcům pojem krásy. Podařilo se mu kolem sebe vytvořit skupinu umělců a spisovatelů, mezi kterými vynikli Sandro Boticelli, Lorenzo di Credi, Pico della Mirandola, Poliziano a další. Můžeme říci, že Savonarolovo vyučování bylo inspirací k pozdější výzdobě Sixtinské kaple nebo k dílům fra Bartolomea della Porta.

O sto let později nařídil papež Pavel IV. prozkoumat nauku Jeronýma Savonaroly, obsaženou v mnoha kázáních a různých spisech. Zkoumání se věnovala římská kongregace indexu a v roce 1558 pak vydala list, kterým potvrdila, že v jeho nauce se nevyskytují žádné bludy. Žádost o beatifikaci Jeronýma Savonaroly byla podána generálním postulátorem v roce 1935.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.