AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


MARTIN, de Porres sv., bratr spolupracovník.



Narodil se v Limě 9. prosince 1579 a narodil se beze jména. V křestní matrice bylo ke dni křtu poznamenáno: „Martin, syn Anny Velasquez, propuštěnkyně, otec neznámý.“ Otec si nepřál být jmenovaný, protože matkou dítěte byla černoška, zatímco on byl španělský grand a příslušník španělské armády v Peru. Časem se ale přece jen upamatoval na své otcovské povinnosti. Byl povýšen, přijal vyšší úřad v Santiago de Guayaquil a tehdy Martina i jeho mladší sestru Juanu svěřil do výchovy svému strýci Diegovi z Mirandy. Zde se děti naučily číst a psát. Když potom byl Juan de Porres jmenován guvernérem v Panamě, vrátil se Martin ke své matce, zatímco jeho sestra Juana až do své svatby žila u strýce Diega. Dvanáctiletý Martin pak byl dán do učení k ranhojiči. Od svého dětství měl Martin velkou úctu k bratřím sv. Dominika. Cítil povolání k řeholnímu životu a požádal o přijetí do řádu v klášteře Královny posv. Růžence. Protože byl míšenec nebyl přijat jako bratr spolupracovník, ale jen jako donát – jakýsi pomocník, který žil a pracoval v klášteře a řídil se pravidly 3. řádu sv. Dominika. Převor jej pověřil úkolem holit a stříhat početnou komunitu, která v té době čítala na tři sta řeholníků. Kromě toho měl Martin na starosti péči o nemocné, o paramenta a o sklad oděvů. Stále byl každému připraven s láskou posloužit. Jako člen 3. řádu nebyl Martin fakticky členem konventu, cítil však odpovědnost za společenství bratří. Proto po devíti letech života v klášteře mu bratři dovolili složit řeholní sliby jako bratr spolupracovník. Pomáhal všem potřebným, a to nejen v mezích kláštera, a tak chtěl všechny přiblížit Pravdě. Díky pružnosti řádových pravidel mohl vycházet k nemocným a chudým. Docházel ke španělským vojákům do lazaretu, do chudinských čtvrtí, přijímal nemocné do kláštera a tam je ošetřoval. Když tato jeho činnost začala přerůstat určité meze, musel zasáhnout představený a doporučil Martinovi vybudovat jakýsi polní lazaret mimo klášter, kam potom Martin denně docházel. Spolu s manžely Velez-Miguel vybudoval dům pro sirotky se školou, ve kterém mohl umístit na dvě stě sirotků. Stále více lidí za ním přicházelo s prosbou o radu. Nebyli to jen prostí lidé. Přicházel za ním i guvernér města Limy, vicekrál Peru, arcibiskup z Limy a další. Zemřel po krátké nemoci ve svých šedesáti letech 3. listopadu 1639. U jeho smrtelného lůžka stál, kromě bratří, i mexický arcibiskup Felicián de Vega. Zpráva o Martinově smrti se rychle rozšířila po celém městě, mnoho lidí přicházelo naposledy se podívat na svého dobrodince. Pohřbu se zúčastnilo nepřehledné množství lidu, několik biskupů, peruánský místokrál a další osobnosti města. Beatifikační proces byl zahájen poměrně brzo a byl ukončen beatifikací 10. září 1837 Řehořem XVI. Kanonizoval jej 6. května 1962 Jan XXIII. Liturgická oslava sv. Martina je 3. listopadu.




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.