AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let

Řád kazatelů

Historie

Dějiny řádu

Sv. Dominik

Svatí a osobnosti řádu

Nekrolog české provincie

Mapy

Dokumenty

Liturgie

Dominikáni v médiích

CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 


LONGO, Bartoloměj, terciář, právník a zakladatel nových Pompejí.



Narodil se 11. února 1844 v italském Latianu v rodině lékaře. Studoval práva v Neapoli, roku 1864 získal doktorát a stal se advokátem. Mládí prožil odcizen Bohu a náboženství, stal se členem spiritistické sekty. Spiritismus mu však nedával uspokojivé odpovědi na jeho otázky. Ke změně došlo teprve když se seznámil s O. Albertem Radentem, dominikánem, magistrem teologie. O. Radente se stal jeho učitelem a duchovním rádcem. Po měsíci intenzivního hledání a dlouhých rozhovorů přijal Bartoloměj v den svátku Nejsvětějšího Srdce Ježíšova poprvé svátost smíření a Eucharistie. Vstoupil do 3. řádu sv. Dominika, přijal jméno Rosario a 7. října 1871 složil slib. Tehdejší tisk šířil ateismus a nenávist vůči církvi, Bartoloměj chtěl prostřednictvím tisku hlásat Boží království. Aby byl na tuto službu dobře připraven, začal znovu studovat gramatiku, literaturu a filosofii.

Při modlitebních setkáních se Bartoloměj seznámil s mladou vdovou, komtesou de Fusco, která se starala o svých pět dětí a vlastnila rozsáhlé pozemky v Pompejích. Když Bartoloměj vážně onemocněl, přestěhoval se do domu paní de Fusco, aby se o něj mohla starat. Život pod jednou střechou s panovačnou a vznětlivou vdovou a jejími dětmi byl pro Bartoloměje těžkou zkouškou. Naučil jej však velkému sebeovládání, trpělivosti a spoléhání na modlitbu. V roce 1872 se Bartoloměj vydal do Pompejí, kde chtěl paní de Fusco pomoci se správou pozemků. Setkal se zde s velkou duchovní bídou. Polorozpadný kostel, lid neznalý víry a neschopný modlitby, nevzdělaný farář, starající se o vše jiné než o farnost, rozbujelá pověrčivost. Bartoloměj pochopil, že ho Bůh přivedl na toto místo, aby zde pomáhal chudým ve víře. Přemýšlel, odkud začít, a pak, veden radou O. Radenta, zvolil růženec. Řekl tehdy: „Královno nebe, neodejdu, dokud tu neuvidím vítězství tvého růžence!“ Bartoloměj začal opravovat kostel a zkoušel různé způsoby, jak do něj přivést lidi. Začal s vyučováním katechismu, zval do kraje kněze misionáře, učil modlitbě růžence. Toužil zřídit v kostele oltář Panny Marie Růžencové, ale biskup ho místo toho pověřil vystavěním nového kostela, neboť původní již velikostí nedostačoval. Bartoloměj se pustil do díla bez zkušeností a bez prostředků. Začal organizovat sbírky, snažil se získat pravidelné přispěvatele. Z lidského pohledu nemohl uspět. A přece se jeho dílu začalo dařit, Bartoloměj věřil, že je to na mocnou přímluvu Panny Marie. Na svátek sv. Kateřiny Sienské byla podepsána kupní smlouva na pozemek, na němž měl kostel stát a 8. května 1876 byl položen základní kámen. Roku 1876 začínal Bartoloměj s třemi sty pravidelnými přispěvateli, roku 1883 na stavbu pravidelně přispívalo již 12.000 lidí. V místě začalo docházet k zázračným uzdravením na přímluvu Panny Marie. 8. května 1877 byl umístěn na provizorní oltář zázračný obraz Panny Marie. Stavba byla dokončena za 15 let, na svěcení kostela, které se konalo v květnu 1891, se sešel nekončící zástup kněží a věřících, kteří zaplnili celý chrám i náměstí. V květnu 1901 povýšil Lev XIII. kostel v Pompejích na basiliku. Kromě stavby kostela se Bartoloměj věnoval psaní a vydavatelské činnosti. Jeho spisy se rychle šířily a staly se žádanými po celé Itálii. Pro poutníky přicházející do Pompejí začal Bartoloměj vydávat časopis „Růženec a nové Pompeje“, z počátečního třítisícového nákladu se brzy vyšplhal na 100.000 výtisku. Pokoušel se zlepšit také životní podmínky místních obyvatel. Založil sirotčinec, útulky pro děti, nemocnici, večerní školu, zřídil tiskárnu a knihvazačskou dílnu, v níž větší děti našly zaměstnání. Staral se o děti vězňů.

Mariánské hnutí v Pompejích stále rostlo, přibývalo poutníků, docházelo zde k nesčetným obrácením. Vznikla zde také dominikánská kongregace Dcer posvátného růžence. Svou činností získal Bartoloměj mnoho lidí pro Boha, ale získal také mnoho nepřátel. Byl podezříván ze zpronevěry sbírek, bylo mu vyčítáno, že se přátelí s nevěřícími či nekatolíky a zve je do Pompejí. Mnohé pohoršovalo také soužití Bartoloměje s paní de Fusco. Po doporučeních přátel, duchovních vůdců a na radu papeže Lva XIII. se Bartoloměj s paní de Fusco nakonec oženil, do konce života si však zachoval čistotu. Situace se nakonec vyostřila tak, že Bartoloměj byl nucen se svého díla zcela vzdát. S vědomím, že je pouhým služebníkem Božím, a že mu nic z toho, co vykonal, nepatří, odešel Bartoloměj do ústraní jako poustevník. S pokornou modlitbou překonává křivdu a nespravedlnost tohoto světa. V tomto období se Bartoloměj věnuje především spisovatelské činnosti: „Dokud mi bude srdce tlouci, budu i dále šířit růženec a knihy a časopisy k slávě Královny posvátného Růžence!“ Stále také navštěvuje děti v sirotčincích a děti vězňů, pro něž je druhým otcem. 4. května 1925 udělil papež Pius XI. Bartolomějovi vysoké vyznamenání rytíře velkého kříže od Svatého hrobu. Bartoloměj zemřel 5. října 1926. 8. května 1934 byl zahájen beatifikační proces, 26. října 1980 byl Bartoloměj slavnostně prohlášen za blahoslaveného. Jeho památka se slaví 6. října.

(Blahoslavený Bartoloměj Longo, terciář. Růža, říjen 1998, str. 16-17)




LITERATURA (obecná pro osobnosti dominikánského řádu):

BERNARDUS de Jonghe: Belgium Dominicanum sive Historia Provinciae Germaniae Inferioris S.O.P. Bruxellis 1719.
ENCYKLOPEDIA katolicka. 1-7. Katolicki Uniwersytet Lubelski, Lublin 1997.
GREITH C.: Die deutsche Mystik im Prediger-Orden nach ihren Grundlehren, Liedern und Lebensbildern aus handschriftlichen Quellen. Herder Freiburg 1861.
CHERY Henri-Charles: Saints et Bienhereux de la famille Dominicaine. Lyon, Fraternité dominicaine Lacordaire 1991
IBERTIS Enrico: Figure domenicane o Piccola enciclopedia domenicana. San Domenico – Torino 1970.
I MARTIRI Annamiti e Cinesi (1798-1856) solennemente beatificati dalla Santita di Papa Leone XIII. il 27 maggio dell´anno Santo MDCCCC. Roma, 1900.
KAEPPELI Thomas: Scriptores Ordinis Praedicatorum, vol. I-IV., Roma, S.Sabina 1970-1993.
KAEPELLI Thomas: Registrum literarum Fr. Raymundi de Vineis Capuani. MOFPH 1937.
LÖHR Gabriel M.: Die älteste theologische Promotionsordnung der Kölner Universität. AFP 1939, 214-222.
VENCHI Inocenzo: Catalogus hagiographicus Ordinis Praedicatorum. Romae, Curia generalitia 1988.