AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let
CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 

Kázání Dona Goergena ke sv. Tomášovi Akvinskému

Přátelství a bratrství 1)

Donald Goergen, OP

Milí bratři,

přátelství je hodnota, o níž hovoříme příliš málo. Skutečně, jak se tato velmi osobní, upřednostňující a vzájemná forma lásky hodí k našim životům v apoštolských komunitách? Jak věrnost, již vyžaduje přátelství k jedné osobě, ladí s věrností, kterou od nás vyžadují sliby a řeholní povolání? A jak může vůbec někdo mluvit o dominikánském životě, zdůrazňovat hodnotu modlitby, studia, společenství, služby a slibů, aniž by zmínil přátelství? Našimi přáteli nemusí být vždy jen bratři, spolupracovníci a lidé, s nimiž se denně stýkáme - všichni ti, kteří tvoří nedílnou součást našich dominikánských životů a s nimiž se přátelství může také rozvinout.

Můžeme zdůrazňovat přátelství jakožto hodnotu lidskou, hodnotu křesťanskou či hodnotu specificky dominikánskou. Jak Platon tak Aristoteles cítili potřebu vést o přátelství po určitou dobu rozmluvy, stejně tak i esejisté od Cicera po Montaigneho. V křesťanství se tohoto předmětu patrně nejdůsledněji chopilo mnišství. Není tudíž dějinám řeholního života cizí. A ještě dnes cítíme stálou potřebu teologie přátelství. Dominikánská tradice poskytuje svědectví o příznačných citových vazbách v rámci bratrství stejně jako o přátelských vazbách mimo ně - jak k mužům tak ženám.

Naše nejistota či přímo rozpolcenost plynoucí z této otázky je patrně způsobena faktem, že, ať už na základě zkušenosti nebo intuice, předpokládáme, že hluboká přátelství nejsou do našich životů snadno začlenitelná a jsou tudíž pro bratrství, společenství ba dokonce i pro celibát potenciálně destruktivní. Často totiž nejsme právě v kontextu blízkého přátelství schopni popřít, že jsme bytostmi sexuálními. Nemusíme tvrdit, že je začlenění takového přátelství do našich životů snadné. Stejně tak není třeba popírat jeho potenciální rizika. V předchozích dopisech provincii jsem psal o hodnotě kontemplace a o spravedlnosti. Řekli bychom, že se tyto do našich životů integrují snadno? A je to snad ospravedlněním pro to, abychom je odložili stranou? Vyhnuli se jejich výzvám? Není snad potenciálně destruktivní opomíjet dobro, jež může přátelství do našich životů vnést? A nepřináší snad popření naší sexuality s sebou mnohem vážnější riziko než její přijetí: takové, jaká je? Kdo se domnívá, že pojetí dominikánského života jakožto života bez rizika se k tomu nejlepšímu z naší historie hodí lépe než pojetí tohoto života jako dobrodružství sdíleného s bratry a sestrami?

DAR PŘÁTELSTVÍ

Přátelství je dar, a není to dar, jenž by byl v řeholním životě dáván komukoli a z jakéhokoli důvodu. Mé přesvědčení je, že Bůh chce dát dar přátelství každému, ale kvůli hříchu ve světě to není dar, jenž je každému k užitku. Nikdo nemá mnoho přátel. Můžeme mít mnoho známých, bratří, sester, spolupracovníků či "bližních" (lidí, kterým sloužíme). Ale přátel jenom pár.

Osobně považuji přátelství za jeden z největších darů svého života - společně s darem víry a darem mého řeholního povolání. Přátelství ze mě - snad jako nic na světě - přinejmenším dělá vděčného člověka. Poznání opravdové lásky samo o sobě nepomůže, ale činí člověka vděčným. Skrze přátelství jsem získal mnohem více, než jsem dal. Nehodlám předstírat, že přátelství je snadné či bezbolestné. Neexistuje nic, co bychom mohli s určitostí udělat, abychom si je pojistili či mohli zajistit. Každý vztah je ovlivňován růstem člověka a proměnami druhé osoby. Někdy se od nás vyžaduje více, než si myslíme, že jsme schopni unést - nechat jít, nechat být, dát druhému svobodu. Proces, jímž je přátelství utvářeno, není ani věda ani umění. Každé přátelství je jedinečné, nikdy nevíme předem, kam se bude ubírat, je to dílo milosti i přirozenosti. Možná cestou objevíme učitele a vzory, ale stezka, kterou ujdeme, bude vždy nová. Nicméně s určitostí vím, že, stejně jako je každé přátelství předem nezmapované, opravdové přátelství může umocnit náš smysl pro bratrství, naši oddanost komunitě, lásku ke kontemplaci, žízeň po spravedlnosti, věrnost našemu povolání, váhu, již přikládáme životu v čistotě. Opravdoví přátelé nás od těchto hodnot neodvádějí, spíše naši touhu po každé z nich prohlubují.

DAR BRATRSTVÍ

Domnívám se, že to byla duchovní moudrost, včetně té biblické, která pozvedla opravdové přátelství, aby nás varovala před přáteli falešnými. Není to opravdové, ale falešné přátelství, stejně jako falešné pojetí sama sebe a svého ega, jež se pokouší stavět přátelství nad komunitu a bratrství - a proti nim, jež zpochybňuje věrnost kontemplaci, poslání, poslušnosti a povolání, nebo které je bezohledné či bez respektu vůči životu v čistotě. Je to však právě přátelství, jež nás nakonec učí, že život je problematický, naše soběstačnost nejistá, naše motivy smíšené a že cesta do nebe vede skrze naši lidskost, a ne její obcházení. Vždyť i samo Vtělené Slovo nežilo svůj lidský život odděleně od radosti a smutku lidských přátel. Jakékoli lidské dobro se zdeformuje, je-li z něj učiněno dobro absolutní, počátek a konec lidského života. Ale stejně tak deformující by bylo nepřiznat nějakému lidskému dobru onu křesťanskou hodnotu, jež mu náleží.

Jestliže je přátelství milost a dar, pak je tomu tak i s bratrstvím, jež sdílíme. Jak pojetí bratrství tak i jeho uskutečňování je něčím, o čem bychom spolu měli častěji hovořit. Nejprve bychom přátelství neměli definovat v protikladu k bratrství, jako kdyby jedno pro druhé bylo hrozbou či jedno druhému nadřazené. Za druhé potřebujeme objevit způsob, jak, zatímco se vzájemně obdarováváme sdílením našich životů, ještě více upevnit pouta našeho bratrství.

Myslím, že občas, když zdůrazňuji význam přátel v našem řeholním životě, se někteří domnívají, že zdůrazňuji jednu hodnotu na úkor druhé. Ale tak to není. Neměli bychom přátelství stavět nad bratrství či naopak. Jsme povoláni jak k tomu, abychom byli našim přátelům přáteli, tak k tomu, abychom byli bratry naším bratřím a sestrám. Jedno druhému nebrání v rozvoji. Přátelství je velmi zvláštní pouto, stejně tak i bratrství. Z hlediska sociologického a psychologického můžeme někdy příliš zdůrazňovat intimitu, již sdílíme s našimi přáteli, a naše kultura může vytěsňovat intimitu, kterou sdílíme jako bratři. A přesto víme, že naše společnost touží prohloubit svůj smysl pro společenství. Není to něco, o čem bychom my Severoameričané vždy věděli mnoho, ale je to něco, o čem bychom měli vědět jako řeholníci.

Připomíná mi to příběh, který nám vyprávěla sestra Ann Willitsová. Když byla malá, ještě v předškolním věku, zeptala se jí kamarádka ze sousedství na jejich vztah. Ann řekla: "Dobře, můžeme být kamarádky." Ale její přítelkyně odpověděla: "Nemohly bychom být víc než kamarádky? Nemohly bychom být sestry?" Sesterství a bratrství jsou hluboká a jedinečná pouta. Být přítelem je dar, který nic nestojí; stejně jako být bratrem. To je také důvod, proč si tak často přeji, abychom se nad tím, co pro nás znamená být bratry, zamysleli. Ani přátelství ani bratrství si nejsou navzájem nadřazené, ani není jedno důležitější než druhé. Jsme povoláni milovat oběma způsoby, vlastně způsoby několika - své přátele jako přátele, naše bratry a sestry jako bratry sestry a potřebné či ty, jimž sloužíme, jako své bližní. Tyto druhy lásky spolu nesoutěží.

Bratrství je skutečně velký dar a musíme být při jeho budování opatrní. Loni v květnu jsem na našem společném shromáždění cítil, že máme opravdový smysl pro bratrství. Možná se dost často skutečnou kvalitou našeho bratrství a tím, jak nás vzájemně obohacuje, nezabýváme.

Stejně tak si potřebujeme skýtat navzájem více podnětů. Nesmíme bratrství nikdy brát jako dané. Je to něco, na čem musíme pracovat. Občas, když se nám někdo vydá ve své úplné zranitelnosti, ze sebe dostáváme to nejlepší. Ale jak je to s úrovní naší každodenní vzájemné péče? Jaký má na kvalitu našeho společně tráveného času vliv televize a jak bychom prožívali bratrství bez ní? Jak je náš bratrský život ovlivňován, utvářen či narušován domácím barem? Jak společně slavíme svátky? Uniklo nám snad něco podstatného, takže příliš mnoho bratří zakouší bratrství spíše mimo komunitu než v jejím rámci? Kam plyne naše energie?

Jak jsem již zdůraznil výše - jsme kontemplativní, apoštolsky kontemplativní, nicméně přece jen kontemplativní - a stejně tak jsme i bratři-kazatelé, což znamená bratři stejně jako kazatelé. Neupřednostňujeme apoštolskou stránku našich životů na úkor té bratrské, ale za jakou cenu? - a za jakou cenu pro samotný apoštolát?

Jsme bratři a máme rostoucí schopnost se navzájem jako bratři vnímat; a je mnoho příkladů kvality bratrství, jež sdílíme. Ale naše bratrství je také dar, jejž nelze chápat jako jednou pro vždy daný, - je to dar, který může utrpět tím, že jej zanedbáváme. Společenství, přátelství a služba nejsou neslučitelné druhy lásky. A já děkuji Bohu jak za své přátele tak za vás, moji bratři. Obojím jsem byl obohacen, obojímu se cítím být oddán.

DAR ČISTOTY

Hluboká úcta k přátelství a bratrství může umocnit naše vnímání čistoty - neboť čistota vyjadřuje naši úctu k obému. Stejně jako nám hluboká oddanost kontemplativnímu životu umožňuje vidět hodnotu v poslušnosti a chápat ji přiměřeným způsobem, tak i oddanost přátelům jakožto přátelům a našim bratřím jakožto bratřím nám umožňuje toužit po čistotě z jiných než moralistních důvodů. Když hovoříme o čistotě nebo sexualitě v našich životech, můžeme snadno chybovat, a to dvěma způsoby: tím, že budeme jejich význam buď přeceňovat; nebo když ho budeme podceňovat.

Občas poskytujeme ctnosti a slibu čistoty medvědí službu vyzdvihováním jejich významu nad jakoukoli jinou ctnost či ostatní sliby. Staly se znameními nadpřirozeného života, "katolickou ctností", a hříchy proti čistotě primárně zpovědní záležitostí. Na druhou stranu je dnes běžné čistotu naprosto odmítat pokládajíc to za znamení moderního světa, nebo se domnívat, že sexuální sebeuvědomění je znakem lidské zralosti.

Snažím-li se napřít vaši pozornost směrem k čistotě, jež k apoštolskému a kontemplativnímu životu patří, pak tím nechci přehánět její význam v našem životě v nepoměru k její hodnotě. Ani ji nechci vyloučit jako nepodstatnou nebo vykázat mimo jakoukoli diskusi. Nechci ani předstírat, že se obecně shodneme na jejích důsledcích - podaří se to stejně, jako jsme schopni se dokonale shodnout na důsledcích slibů chudoby nebo poslušnosti. To, co chci, je prostě mluvit o čistotě osobně - jako o hodnotě - a zdůraznit při tom několik bodů.

Přátelé byli jednou z mých nejsilnějších motivací touhy po čistotě. Spíše, než abych přemítal nad intimní, individuální, opětující a zavazující láskou, která ohrožuje čistotu, jsem zjistil, že s pravdou se to má naopak. Žít v čistotě je cesta, jak být k mým přátelům upřímný, jak být mým přátelům věrný, způsob, jak je milovat, zatímco neuvážené podlehnutí či oddání se sexuálnímu vztahu buď přátelství v řeholním životě pouze zničí, nebo tento život učiní nemožným. Jsem si vědom, že taková tvrzení vyžadují delší diskusi, pokouším se jen říci, že hluboká přátelství nemusí být pro život v čistotě hrozbou. Skuteční přátelé totiž po čistotě touží a přátelství k životu v čistotě motivuje.

Čím více také ztotožňujeme své životy s životy bratří, kteří spolu "bydlí svorně", tím více je nám jasné, že nečistota je zradou bratrství. Nemluvím teď o našich lidských sexuálních zápasech a slabostech, které všichni prožíváme, jako spíše o hrubém přehlížení čistoty jakožto hodnoty, o kterou bychom měli pečovat. Můj bratr se nikdy nemůže stát mým milencem a mít milence či milenku není vůči mým bratřím fér. Moje nejosobnější motivace k čistotě plyne ze smyslu pro věrnost a velkorysost vůči mým bratřím a přátelům. Naše sliby nejsou bez souvislosti s naší touhou po tom být lepšími bratry a kazateli.

Jako provincie přistupujeme ke svátku našeho bratra, Bratra Tomáše. Nádherný způsob, jak oslavit dar, který byl našemu Řádu v Tomášovi dán, je slavit dary přátelství, bratrství a čistoty, které nám byly svěřeny.

Váš bratr,

Don

1) 28. ledna 1988, na Sv. Tomáše Akvinského

Donald Goergen: Letters to my Brothers & Sisters; Dominican Publications, Dublin 1996, pg. 65 - 69