AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let
CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 

Homilie na pohřbu o. Jiřího Maria Veselého OP

Bratři a sestry,

          vzpomenu na setkání s Otcem Jiřím, když jsem jej odvážel z letiště v Praze při jeho první návštěvě doma po letech vyhnanství a jeli jsme kolem Pražského hradu. Tehdy mě chytil za ruku a řekl mi: "Musím se držet. Buď se mi to zdá, anebo je to skutečnost." Nezdálo se mu to, vrátil se domů. Uteklo pár let a životní sen Otce Jiřího se naplnil. Ve skutečnosti s větším překvapením, než tehdy, když jsme jeli kolem katedrály sv. Víta, ale s podobnou radostí a překvapením.

Otče biskupe, sestry a bratři ve svatém Dominiku, spolubratři kněží, jáhni, sestry, sestry a bratři v Kristu, přátelé,

          smrt, lépe řečeno pohřeb patří k okamžikům v lidském životě, kdy si výrazně uvědomujeme, kdo je člověk, co je život, ale také, že patříme k sobě. Ve skutečnosti to zcela jistě není úplně pravdou, protože patříme k zemím, kde více než polovina lidí, kteří zemřeli, odchází bez rozloučení. Lidská společnost a i ti nejbližší dávají najevo: "Odešel, nic se nestalo, zapomeňme, vždyť přece život utíká a je tolik důležitých věcí, a ještě si komplikovat život se zbytečnými výlohami." A tak bych vám chtěl poděkovat, že jste vážili tuto cestu, abychom se rozloučili s Otcem Jiří Maria Veselým.

          Loučíme se s ním v den svátku Narození Panny Marie, o svátku, který způsobil, že nejen odchod ze života je důležitou událostí, ale že slavíme i narozeniny a pak i jmeniny. Otec Jiří nikdy nezapomněl své jméno napsat Jiří Maria. Ano, možná někoho napadne, že byl člověkem minulého století. Byl člověkem doby, která především na Moravě a v jeho rodišti ještě věděla, co je tradiční, klasická zbožnost. Četba z Písma svatého z Knihy knih, která formovala a formuje, ať chceme nebo nechceme, naši kulturu a civilizaci do dnešních dnů, zazněla z knihy Nářků. Poslední rozloučení je lidským a proto i křesťanským postojem. Člověk si uvědomí, co je lítost, co je bolest a že pohřeb v životě každého člověka má své patřičné místo. Ve slovech Evangelia jsme vyslechli zprávu o smrti Ježíše Krista na kříži a uvědomovali jsme si, jak důležitý to byl okamžik v životě Krista, ale i důležitý okamžik pro nás. Mohli jsme si uvědomit, že právě volání Eliáše je nám připomínkou, že smrt je také poslední zkouškou naděje. A touto zkouškou náš spolubratr, kněz Jiří Maria prošel. Zcela jistě, že tak jako život není snadnou událostí a snadným příběhem, tak nemůže být ani snadnou událostí umírání a smrt. Evangelní zvěst nekončila smrtí, ale zprávou o vzkříšení. Proto z našich pohřbů neodcházíme zasmušení, ale s nadějí.

          Je jakýmsi novodobým zvykem vyhnout se životnímu příběhu zesnulého a proslovit homilii, kterou bychom mohli přednést na každém pohřbu - kohokoliv, kdekoliv a komukoliv. Domnívám se, že to není ani křesťanské, ani lidské, ani slušné. My se loučíme s konkrétním člověkem, kterého jsme znali, s kterým, především vy starší, jste měli možnost prožít mnohá léta. Víme, že Otec Jiří je skutečně postavou dvacátého století a celé toto století se promítlo do jeho života jedinečným a nesmazatelným způsobem.

          Narodil se v Protivanově. Možná by někdo řekl: "Opravdu nebyl to protivný člověk." Přesto byl člověkem velkých protiv, velkých protikladů. A proto ve svém životě okolo sebe dokázal vždy shromáždit veliké množství nadšenců, kteří na něho vzpomínali po celý život, anebo vzpomínají, protože ho přežili. Zcela jistě, že dokázal také svými postoji vyvolat i opačné postoje, ať chtěl, či nechtěl. Patřil k těm lidem, kteří, jestliže se jednou rozhodnou, pak jdou svou cestou a v dobrém slova smyslu nehledí ani nalevo, ani napravo. Bezesporu, vstupovat do vozovky a nepodívat se nalevo a napravo není rozumné. Tak není myšlena tato věta. Víme, že velká část z nás a obyvatel této země i našeho kontinentu až příliš často hledí nalevo a napravo. Nemyslím tím politické strany, ale to, že myslí na svůj prospěch a zisk. K těmto lidem Jiří nepatřil. Proto se rozhodl stát se dominikánem. Tento klášter zažil známou scénu, kterou vyprávěli starší Otcové. Nakonec noviciát i klerikát jezdil za jeho maminkou na prázdniny. Jestliže absolvoval řádová studia, tak je neabsolvoval jenom proto, aby je absolvoval, ale také je neabsolvoval jenom proto, aby jeho jméno zdobil akademický titul. Skutečně se dokázal po hlavě vrhnout do tehdejšího intelektuálního, církevního a náboženského života. Byl na začátku zaskočen a zklamán. To se stává na začátku řeholního života velmi často mladým kněžím, řeholníkům i řeholnicím. Byl vybrán za regenta dominikánského studia do misií v Číně - do Šanghaje, ale tehdejší provinciál Otec Metoděj chtěl, aby se uplatnil zde v Olomouci. Díky tomu se Otec Jiří mohl dožít takového věku. Protože ti, kteří byli vysláni do Šanghaje, kromě jednoho, nepřežili, ale skončili na šibenici. Neznamená to však, že se vyhnul útrapám a zvratům dvacátého století. Odešel do Itálie, aby pak na katolické univerzitě Nejsvětějšího Srdce Ježíšova v Miláně přednášel filozofii, především slovanskou literaturu. Neznamenalo to pro něj, že by v těch dobách války našel klidné závětří na univerzitě, aby přednášel o nejmodernějších proudech ve filozofii a mohl zůstat úplně mimo proud života. Tehdy se zapojil do velké Odyssey českých a slovenských vojáků, kteří si uvědomili, že jejich místo není na straně Německé nacistické říše, ale že jejich místo je tam, kde se rozhoduje o svobodě jejich národů. Zorganizoval jejich útěk k partyzánům. Do poslední chvíle se staral o lidi, kterým se nepodařilo odejít do hor. Víme, že si často člověk nemůže sám zvolit svou cestu, ale že o některých událostech rozhoduje štěstí nebo Prozřetelnost. Pro ty, pro které válka neskončila bezproblémově, stal se Otec Jiří velkým advokátem. Ocenění nejvyšším vyznamenáním za odvahu se proměnilo ve vězení, protože lidská závist a nenávist dělají své.

          Později se Otec Jiří vrací do pražského kláštera, aby ho odvedla jiná diktatura, jiná totalita, neboť hnědou nahradila rudá. Obě si nevážily člověka, obě byly přesvědčeny, že náboženství je největším nepřítelem lidstva a především, že náboženství nemá své místo ve dvacátém století. A tak známe kapitolu Otce Jiřího v želivském klášteře, v oné kalvárii českého, moravského, slezského a slovenského kněžstva v padesátých letech. I tam je Otec Jiří člověkem protikladů.

          Připomínám zde blahoslaveného Hyacinta Cormiéra, obnovitele české provincie, která po své obnově v roce 1905 měla 30 členů, z toho 18 kněží. Do této provincie Otec Jiří vstupoval. S touto provincií spojil svůj život a stal se tak velkým svědectvím blahoslaveného Otce magistra Hyacinta Cormiera, který svým postojem, ale především svou světeckou povahou dokázal převést Řád těžkými chvílemi boje proti modernismu. Chceme si uvědomit při vzpomínce na uzdravení Otce Jiřího v Želivě, co v životě znamená opravdové společenství ve víře a lásce.

          Jestliže Jiří později opouští koncentrační tábor, najde své nové uplatnění v práci na archeologických vykopávkách na Velehradě. Po 21. srpnu 1968 odchází do emigrace, aby se podílel na probuzení cyrilometodějské úcty v duchu II. vatikánského koncilu. Tam v Římě jste se s ním mnozí setkávali. Byl to zapálený průvodce po svatých místech, nebo přímo v bazilice sv. Petra, kde vás uváděl k hrobu prvního apoštola, prvního papeže. Poslední léta před listopadem 1989 byla pro Otce Jiřího velmi smutná. Touha a stesk po domově ovládala jeho srdce. Konečně se mohl vrátit do svobodné vlasti, aby znovu svým hlasem, svými nezapomenutelnými kázáními oslovil své pražské přátele různých společenských vrstev, kteří už také zestárli a byli překvapeni, že znovu uvítali kněze, kazatele, který je naplněný duchovním nadšením, porozuměním pro druhé. Řekl jsem, že je Otec Jiří Maria klasickou postavou kněze, řeholníka dominikána dvacátého století. Prošel těmito velkými změnami. Je typickým reprezentantem individualizmu našeho řádu ve dvacátém století, těch velkých osobností, které dokázaly obstát i v nejtěžších zkouškách, a přitom nebyli jakousi šablonou. Ne, museli a často také jednali ne-vypočitatelným způsobem, překvapivým způsobem. Byly to postoje, ve kterých obstály v očích člověka, opravdového křesťana a Církve, která ví, že když prochází dějinami musí říci své ano a musí říci své ne, i když je to období zmatků a chaosu. Tak bych chtěl říct, především bratřím a sestrám svatého Dominika, že Otec Jiří je postavou, která nám má co říci. Uvědomme si, že právě ony postoje, které jsou hluboce zakořeněny ve víře, která dává člověku naději a proto také dává schopnost i milovat, dovolí, aby se dokázal usmířit, ne, aby upadl do rezignace, ne, aby považoval za základní křesťanský postoj jakési ublíženecké naříkání, což je jeden z hlavních projevů naší církve v dnešní době. Stěžujeme si, že upadá zájem mládeže o Církev. Odpovídá to však tomu, jakým způsobem oslovujeme současného, mladého člověka. Vezměme si určitý příklad z postoje Otce Jiřího k mladému člověku, k člověku vůbec, k lidem v jejich různých životních situacích. My velmi často dokážeme vytvářet velké litanie hříchů a neřestí, s kterými se setkáváme v životě kolem sebe. Jsme však šokováni, když najednou zjistíme, že druzí, kteří žijí dál od církve vidí naše hříchy a naše chyby.

          Je zapotřebí ponořit se do oné hloubky Boží lásky. V životě kněze Jiřího Maria je mariánská úcta životem. A tak bych z tohoto místa chtěl Otci Jiřímu poděkovat za veškeré jeho statečné postoje a říct mu: ,Ano byly chvíle, kdy jsme si řekli tak to je, tak to není.´ Ne vždy jsme se shodli, ale to vůbec neznamenalo, že bychom nemohli mít jeden druhého v úctě a přátelství!

fr. + Dominik Duka OP
Olomouc 8. září 2004