AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let
CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 

Jaké to bylo ve Walbebergu

Ve dnech 31. 5. - 6. 6. 2004 proběhlo 6. Evropské shromáždění laických sdružení sv. Dominika (Assembly of Lay Dominican Fraternities). Toto shromáždění se schází jednou za tři roky. Po Francii, Maďarsku, Polsku, Rakousku a Itálii se dominikánští laici letos sešli v německém dominikánském klášteře ve Walberbergu poblíž Kolína nad Rýnem. Účastnilo se ho okolo 60 lidí z 22 evropských provincií a vikariátů (Belgie, Británie, ČR, Francie, Chorvatsko, Itálie, Irsko, Litva, Maďarsko, Malta, Norsko, Nizozemí, Polsko, Portugalsko, Rusko, Slovensko, SRN, Švédsko, Švýcarsko, Ukrajina). Přijeli také tři zástupci ústředí řádu od sv. Sabiny v Římě, v čele s generálním promotorem pro laikát P. Geraldem Stookey O.P. Přítomná byla také zástupkyně laických sdružení Austrálie a Oceánie.

Toto shromáždění volí na 3 roky pětičlennou radu. Na úvod je třeba zmínit úkoly této rady (dále ELCDF - Europian Lay Council of Dominican Fraternity):

  1. zajišťovat komunikaci mezi dominikánskými laiky evropských provincií;
  2. zajišťovat komunikaci mezi dominikánskými laiky, ústředím řádu a jinými větvemi dominikánské rodiny;
  3. připravovat a zajišťovat každé tři roky celoevropské shromáždění evropských dominikánských laiků;
  4. distribuovat informace a řádové dokumenty.

Na shromáždění jednou za tři roky se diskutuje situace dominikánských laiků v Evropě a projednávají se zkušenosti s misií a realizací dominikánského charismatu vůbec.

V minulém období byli v radě zástupci Itálie, Maďarska, Portugalska, Ruska a Slovenska. V nové radě zvolené na období 2004 - 2007 jsou zástupci Česka, Francie, Maďarska, Německa a Slovenska. Zvolena byla také nová zástupkyně Evropy v mezinárodní radě dominikánských laiků. Stala se jí Irka Patricia Kelly.

Program týdenního setkání se skládal z každodenní Mše sv., modliteb, zpráv členů dosavadní rady, voleb nové rady, plenárních zasedání a pracovních skupin. Důležitým bodem byly samozřejmě také přestávky a večery strávené v klubu, kde se diskutovalo na mnohem osobnější úrovni. K velkým kladům setkání patřila přátelská atmosféra, která (jak dosvědčovali účastníci minulých setkání) nebyla vždy samozřejmostí. Ke slabším místům patřily dle mého názoru pracovní skupiny, které nebyly příliš inspirativní. Zprávy členů rady byly hezké a nekonfliktní, ale po pravdě řečeno mě (a domnívám se, že i většinu účastníků) příliš nezaujaly. Výjimkou bylo vystoupení předsedkyně dosavadní rady Zaidy Rocha-Fereiry zaměřené na hodnocení současného stavu církve v Evropě. Velký kladem její přednášky bylo bezpochyby to, že mě i přes svou délku na rozdíl od ostatních neuspala. Obsahovala řadu zajímavých myšlenek, ale zůstala bohužel na sociologickém pohledu na církev a poněkud opomenula sakramentální a božskou stránku církve. Lidskou stránku lze samozřejmě jakkoli kritizovat, jako vše, co je lidské. V případě církve se však nelze omezit pouze na tuto tvář a zcela vynechat druhou. Hrozí totiž nebezpečí jakéhosi "eklesiologického arianismu".

Samostatnou kapitolou byla liturgie a breviář. Pro mě osobně bylo naprosto fascinující a neuvěřitelné to, že celé společenství tvořené tolika jazykovými skupinami bylo schopno bez velkého nácviku zpívat liturgické písně, které (ať už v němčině, angličtině, francouzštině nebo latině) byly pro většinu zúčastněných vždy v cizím jazyce. Ukázalo se, že bolestivým bodem je přístup k mešní liturgii. Po mši sv. na hrobě sv. Alberta mi sdělila jedna sestra z Holandska, že pro ni byl velmi bolestivý zážitek, když (na rozdíl od běžné praxe, na kterou byla zvyklá, a kterou šlo ostatně pozorovat i při většině mší ve Walberbergu - že koncelebrující kněží nesedí společně v presbytáři, ale jsou rozptýleni v lavicích mezi lidmi) pociťovala oddělení kněží v presbytáři od lidu v lavicích. Druhý den zase vyvedlo z míry svaté přijímání, které bylo realizováno způsobem "samoobsluhy" - paténa s hostiemi a kalichy stály na oltáři a všichni přistupovali a brali si sami tělo Páně i kalich. Uvědomíme-li si, že na jednom setkání ve společenství týchž lidí hlásících se navíc k téže spiritualitě a pocházejících z kulturně ne příliš vzdálených regionů, jsou jedni pohoršeni přílišnou klerikálností a druzí zase přílišnou profanací eucharistické bohoslužby, vyvstává alarmující otázka, nakolik jsme ještě společenství s jedním obřadem. Tato skutečnost pro změnu vyváděla z míry mě. Domnívám se, že (nehledě na liturgické předpisy) neschopnost přijmout bez nervozity nebo vnitřní distance odlišnost upřímně jednajícího bližního, je cosi alarmujícího, co by nás mělo skutečně znepokojovat.

I přes řadu vysoce pozitivních věcí se podle mého názoru bohužel nepodařilo dotknout se hlubším způsobem tématu setkání, kterým bylo Dominikánští laici v nové Evropě. Za tři roky, při dalším setkání, bude snad větší zkušenost s rozšířenou EU a možná že bude i větší příležitost zhodnotit znamení času pro budoucnost, která by nás měla jako ty, jejichž charismatem je hlásání Evangelia (které je nadějí budoucnosti), zajímat. Největším kladem těchto setkání je však podle mého názoru příležitost dominikánských laiků z celé Evropy setkat se, seznámit se a sdílet své zkušenosti s různými realizacemi dominikánského charismatu.

Tomáš Machula