AktualityDominikániDominikánská rodinaKontaktyJubileum 800 let
CZ EN   >>

Kontakty kláštery
Psi Páně - dokument
Web 800 let historie
Růženec
Nekrolog

 

Postřehy z generální kapituly

Mám-li se podělit o nějaké zážitky, tak tedy první základní stále se opakující zážitek je do očí bijící kontrast mezi několika desítkami bíle oděných nebo jinak kompletně oblečených bratří, když se vyhrneme během přestávky z jednací síně na pláž. Náš hotel je o něco výš, ale jednání máme v domě přímo na pláži, je tam vstup z terasy baru, takže když jdeme na kafe do hotelu nebo se vracíme do té síně na jednání, míjíme řadu stolků, od nichž nás provázejí zvědavé, užaslé i pobavené pohledy lidí v plavkách. Je to tak komické, že si to vychutnávám.

Ovšem taková blízkost moře má své nesporné výhody. Člověk necítí takové vedro jako v Praze - fouká vítr a moře ochlazuje (taky máme skoro všude, tj. kromě kostela, klimatizaci). Kostel a klášter bratří, který chorvatská provincie vlastní, ale nepoužívá, je nádherný gotický s rajským dvorem, odkud se otevírá pohled na terasu nad mořem, do nějž vedou schůdky. Budovy nejsou opravené a jsou o to krásnější. Kostel se používá, je tu diecézní kněz a denně je mše, hned po té naší v 7 hod. Mše je spojená s ranními chválami. Večer se modlíme nešpory.

Pro mě je kapitula především setkáním s bratry (a sestrou Sárou, abych na nikoho nezapomněla). Jsme tu jen dvě ženy. Bratři jsou milí a celkově se mezi nimi cítím dobře. Je to velmi intenzivní setkávání také u stolu a během přestávek. Snažím se každého aspoň trochu poznat, zapamatovat si, kdo je, odkud je a čím mě zaujal. Dělám si poznámky a kreslím si je, jak tam sedí v té jednací síni.

My hosté (s. Sára z kongregace sester z Betánie z Německa a já, Joe - čtyřiadvacetiletý bratr spolupracovník z USA, rektor École Biblique, Klaus z Německa za laiky) jsme trochu stranou, máme zvláštní stůl; máme před sebou mikrofon a sluchátka. Běží simultánní překlad do tří jazyků - angl., šp. a franc. Když chceme něco říct, ať už my nebo kapituláři, musíme zvednout kartu s číslem, aby si moderátor poznamenal, kdo po kom, a pak je nám dáno slovo. Příspěvky musí být krátké, dvě a půl minuty, jinak zvedne moderátor žlutou kartu a když řečník ještě půl minuty mluví, kartu červenou. Fr. Konštanc Adam, který je tu za Angelicum, ji dostal dneska hned dvakrát.

My hosté samozřejmě nehlasujeme. Bratři mají na to takové krabičky velikosti mobilu, kde stisknou buď ano, ne nebo že se zdržují. Na plátně se hned objeví, že to a to číslo krabičky hlasovalo, ale ne jak. Po skončení hlasování se výsledek okamžitě objeví na plátně ve sloupcích s počty hlasů ano, ne, zdržel se. Je to neuvěřitelně rychlé. Hlasuje se hodně, protože skoro o každé větě zvlášť (přeháním, ale jen trochu).

Něco jiného je práce v komisích. Jsem v komisi pro společný život. Je to udělané tak, aby v komisích byli lidé z nejrůznějších kontinentů a zemí. My už jsme skončili, byli jsme první hotoví, což bylo jednak díky malému množství materiálu ke zpracování (jen jedna žádost byla přidělena naší komisi), jednak díky vynikajícímu sekretáři, kterému se podařilo celkem brzy nás dotlačit k nějakým konkrétním formulacím. Ze začátku jsem měla pocit, že to nikam nevede. Ale pak se začalo mluvit o konkrétních věcech společného života a bylo zajímavé pozorovat, jak se vzájemně doplňují bratři z tak (kulturně) vzdálených zemí jako je Malta a Holandsko (srov. situaci církve a řádu tam) nebo východní Afrika a USA. Moderoval nás bratr z Indie. Moc zajímavé setkání tak různých realit, v kterých žijeme. Tato naše setkání probíhala minulý týden. Teď už pracují jen některé komise (např. ta Damiánova o LCO), většinou se konají plenární zasedání v té jednací síni na pláži.

S. M. Josefa Strettiová OP